Tbilisi - "Jste z Brna nebo Bratislavy? Dva roky jsem sloužil na vojně v Brně, ještě za Svazu," zve nás do svého domu Teimuraz Batirašvili, otec před rokem padlého "ministra války" džihádistické organizace Islámský stát (IS) a emíra severní Sýrie, Abu Omara Šíšáního.
Teimurazův druhý syn je ještě stále v Sýrii. Má na starost kontrašpionáž v IS a zodpovídá tak například za zahraniční vězně.
Na rozdíl od svých synů je Teimuraz jedním z posledních křesťanů, kteří ještě žijí v Pankisi. V údolí na východě Gruzie, které je obývané etnikem horských Čečenců, Kistínců.
Kolem údolí se zvedají zelené kopce, které postupně přecházejí do zasněžených hor Velkého Kavkazu. Zhruba sto kilometrů na sever prochází přes hory hranice s Čečenskem, odkud v 19. století přišli Kistínci do Gruzie.
"Nechápu, proč kluci odjeli vraždit do Sýrie"
"Byl tu klid, jezdili jsme za prací do Ruska, pili jsme svoje víno, pálili pálenku. Od té doby, co přišel z Čečenska po válce Wahháb, se ale všechno proměnilo," potáhne si Teimuraz hluboce z cigarety, když popisuje čas, kdy se dostal do údolí ortodoxní výklad islámu, wahhábismus.
Hned nás pobízí, ať si nalijeme ještě skleničku čačy, pálenky z vína, kterou má od příbuzných. Sám nemůže, má slabé srdce.
"Nechápu, proč odjeli vraždit do Sýrie. Ani na povolení se mě nezeptali. A tak šikovní kluci to byli. Odjeli a už se neozvali," kroutí smutně hlavou. Dodává, že tak velkou armádu, jaké velel jeho syn, by do rukou nějakého hlupáka přece nesvěřili.
Populární nikáb
Z cihel postavená wahhábistická mešita se v Pankisi objevila zhruba před patnácti lety. Krátce po druhé čečenské válce, ve které mnozí místní bojovali na straně Čečenců proti Rusku. Před mešitou stojí bradla a hrazda, na které kluci posilují po modlitbě. Mezi holkama je zase čím dál populárnější zakrývat si tvář nikábem.
"Je to na každé, jestli šátek bude nosit, nebo ne. Kluci se tu chovají s respektem ke všem holkám. Ale je pravda, že holky s šátkem jsou brané jako způsobnější," vypráví nám u večeře Tiko, dcera ředitelky místní školy.
"Holky si totiž neuvědomují, jak těžké bude šátek sundat, když už si jej jednou oblečou," kroutí s úsměvem hlavou její matka Nazi. Nechápe prý, proč se tu mladí lidé vzdávají svobody kvůli nějaké ideologii.
Zatímco se k sobě mladí chovají s respektem, když jde o rodinu, vždycky má rozhodující slovo muž. Ženy tu prý nemají do rozhodování mužů co mluvit. Nazi je ostatně často kritizována za svou činnost v rámci ženské rady starších, protože se snaží pomáhat ženám, které mají doma problémy.
"Je tu zvyklostí, že problémy z domova se nemají vynášet ven. Když se snažíme ženám pomáhat v těžkých situacích, jsme za to kritizováni, že se vrtáme do věcí, do kterých nám nic není," povzdechne.
Zbožnost je v módě
"Musí se ale nechat, že se tu skoro přestalo pít a kouřit. Mladí jsou moc přátelští a chovají se k sobě s respektem a dobře se učí," popisuje Nazi. Její škola nedávno vyhrála celogruzínskou matematickou soutěž.
"Ty nejlepší pak někdy zvou na učení do Saúdské Arábie. Vždy jim to rozmlouvám, že to nemají zapotřebí," vysvětluje, jak se pro takové studenty snaží najít dobrou alternativu na univerzitách v hlavním městě Gruzie Tbilisi a zařídit jim, aby tam mohli studovat místo odchodu do Saúdské Arábie.
"Většinou se to ale míjí účinkem. Zbožnost je teď módní," oddechne si, podívá se na dceru a dodá, že je ráda, že už mladí neodcházejí bojovat do Sýrie.
V posledních dvou letech se ostatně kvůli častým odchodům zdejší mládeže do řad radikálních islamistů obrátila na chudé údolí trpící minimální zaměstnaností pozornost gruzínské vlády i mezinárodních organizací.
Vzniklo tu komunitní rádio pro mladé, několik hřišť a různé komunitní podnikatelské projekty. Lidé začali stavět skleníky na pěstování zeleniny a vymýšlet, s jakým podnikáním by se dalo za pomoci státních grantů začít. Mimo to zrovna před pár dny půjčený bagr dodělal ve zdejší vesnici Džokolo závodiště pro koně - jednu z největších vášní v údolí.
Poslední odešli bojovat před dvěma lety
Ze zhruba 10 tisíc Kistínů v údolí jich odešlo bojovat do Sýrie několik desítek, nejstaršímu z nich bylo lehce nad třicet let. Poslední prý odešli někdy před dvěma lety. Od té doby poslaly některé z vedoucích postav Islámského státu do Pankisi i videa, ve kterých vyzývaly, ať se zdejší lidé přidají k boji v Sýrii, jinak budou zatraceni. Dodnes padlo v řadách Islámského státu třiadvacet z nich.
"Všechny jsem je oplakala, tři z nich byli dokonce z naší ulice," popisuje Nazi. Často zvenčí slyšíme, že tam šli kvůli penězům. Jsem si ale jistá, že nešlo o peníze. Byli to kluci, chtěli pomoct trpícím muslimům. Někdo jim to dostal do hlavy a oni odešli bojovat za to, čemu věřili. Naštěstí už je to pryč, byla to velká rána pro celé naše údolí," povzdechne si s tím, že nejvíc líto jí je rodin, které zůstaly v Sýrii po padlých bojovnících a asi už se nikdy nebudou moct vrátit.
