Práce v Číně je horší než ve válce. Abyste nezešíleli, musíte vypadnout, říká Etzler

Jana Václavíková Jana Václavíková
13. 9. 2021 5:30
Sedm let působil Tomáš Etzler jako zahraniční zpravodaj České televize v Pekingu. Své zážitky nyní vydává v knize nazvané Novinářem v Číně s podtitulem Co jsem to proboha udělal. V rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, že práce v Pekingu byla horší než ve válečné zóně. "Dodnes zápasím se syndromem vyhoření, Čína mě totálně semlela," dodává.
Foto: Eva Kořínková / Bakala Foundation

Proč jste se o Číně rozhodl napsat knihu?

Práce televizního zpravodaje mě uspokojovala, ale z toho, co jsem tam zažil, se do reportáží dostalo pouze pár procent. Reportáž jsem připravoval několik dní, kolikrát třeba i měsíc, pak se jeden dva dny natáčelo, dělal jsem do toho tři až čtyři rozhovory a z každého jsem použil tři věty. Zbyla mi strašná spousta materiálů a já jsem si říkal, že je škoda tyto příběhy neříct. Jelikož bavily mě, řekl jsem si, že by takové mohly bavit i čtenáře.

Proto je v knize zachyceno jen dva a čtvrt roku z vašeho sedmiletého pobytu v Číně?

První dva roky byly velmi intenzivní, protože prakticky všechna velká témata - ekonomický růst Číny, sezonní dělníci, znečištění ovzduší, Tibeťané - pro mě byla nová. Rok 2008 by vydal na celý zpravodajský život, samotné by to bylo na knihu. Prožil jsem pět let ve válkách, ale tenhle rok byl novinářsky nejintenzivnější v mém životě. Proto bude i další díl.

Jaký byl váš první dojem z Číny a jak se v čase proměňoval?

Byl jsem nesmírně oslněn a ohromen velikostí, energií, různorodostí Pekingu. Navíc je to fundamentálně jiná země než cokoliv, na co jsem byl zvyklý z Evropy, Spojených států nebo Blízkého východu. Já ale jako novinář nemůžu sedět a kochat se pohledem na rostoucí hlavní město.

Jakmile jsem začal rozkrývat, co leží za tím pozlátkem, začalo mi docházet, že není všechno zlato, co se třpytí. Nebo jak se k nám chovala policie… Musel jsem se neustále dívat přes rameno a rychle mi začalo docházet, že Čína není normální země, že je to strašná diktatura a země plná neuvěřitelných nespravedlností. Dneska ji považuju za jednu z nejbrutálnějších diktatur a vůbec nejvíce nehumánní režim v historii lidstva. 

Kdo je Tomáš Etzler?

  • Tomáš Etzler (58) je český novinář, který působil jako válečný reportér v americké stanici CNN a mezi lety 2007-2014 také coby stálý zahraniční zpravodaj České televize v Číně.
  • Za reportáže pro CNN byl nominován na různé televizní ocenění, v roce 2008 tuto nominaci proměnil a stal se prvním Čechem, který vyhrál americkou cenu Emmy.
  • Letos v létě šel do kin jeho celovečerní dokument o čínském sirotčinci s názvem Nebe. Doplňují ho Etzlerovy archivní záběry z Číny a jeho komentář, ve kterém současnou Čínu popisuje.
  • O prvních letech v Číně napsal knihu Novinářem v Číně. Nyní chystá druhý díl. 

V Číně se pracuje hůř než ve válečných oblastech

Přesto v knize píšete o době před olympiádou v Pekingu 2008, kdy měli novináři větší svobodu. 

Rok a půl před olympiádou zavedla vláda uvolnění pravidel pro zahraniční novináře, což znamenalo, že jsme mohli volně jezdit po Číně - tedy kromě Tibetu - a mohli jsme dělat rozhovor s kýmkoliv, kdo s tím souhlasí. Režim to samozřejmě nedodržoval, v mnoho provinciích mě zatkli a vyhodili, hodně nás otravovali, ale podařilo se nám natočit věci, které by dneska nebylo možné zaznamenat. 

Kniha Novinářem v Číně Tomáše Etzlera.
Kniha Novinářem v Číně Tomáše Etzlera. | Foto: Nakladatelství Vyšehrad

Já jsem si na dobu okolo olympiády stěžoval a popisuju ji jako nejtěžší pracovní zkušenost, ale když se dívám zpětně, tak jsem pravděpodobně zažil ještě zlaté roky. Dělat dnes v Číně smysluplnou novinařinu je skoro nemožné, protože se všechno zpřísnilo. Už tenkrát byla zahraniční média považována za nežádoucí, ale nyní je tato myšlenka rozšířena i mezi obyvatelstvem. Dříve pro nás bylo relativně snadné zařídit rozhovor s odborníkem na univerzitě, se studenty nebo se bavit s lidmi na ulici. Nyní se všichni bojí, protože jim vyhrožují čínští komunisté, že pokud budou hovořit se zahraničními médii, budou potrestáni. Sehnat tedy respondenty na rozhovory je strašně obtížné. V porovnání s jinými zeměmi, kde jsem předtím pracoval, to bylo obtížné ale už i tenkrát. 

I v porovnání s válečnými oblastmi, odkud jste reportoval?

Ve válkách existuje jedno nebezpečí - že se do vás někdo trefí, ale většinou víte, odkud palba přijde. Ale jsou to momenty, ve kterých nežijete pořád, nikdo se s vámi nebojí mluvit, když chcete rozhovor s prezidentem nebo ministry, není to problém, nikdo vás neodposlouchává, nesleduje, nevyhrožuje vašim zaměstnancům. Navíc jsem ve válkách byl dva nebo tři měsíce, po kterých jsem se vrátil do svého pěkného bytu v Berlíně nebo Atlantě, kde jsem si užil kultury, psychicky si odpočinul a až pak se do bojové zóny vrátil.

V Číně není kam utéct. V Pekingu, kde jsem bydlel první tři roky, nebylo úniku ani kulturního vyžití. Bylo to strašně ubíjející, dodnes zápasím se syndromem vyhoření, protože mě Čína totálně semlela. 

Je sledování a tajná policie důvodem, proč v knize nepoužíváte pravá jména svých čínských spolupracovníků?

Ano, jednu kapitolu jsem dokonce vyhodil, protože jsem se obával, že by šlo vystopovat, o kom mluvím. Čína má dlouhou paměť a je nesmírně mstivá. Dodnes mám o své kolegy strach. Každý měsíc dostali "pozvání na čaj" na ministerstvo vnitra. Naštěstí jsem spolupracoval s odvážnými lidmi, kteří nenapráskali, na čem jsme dělali, ale nevydrželi ten tlak a dříve nebo později dali výpověď. Byli to většinou mladí lidé a policie třeba volala jejich rodičům: "Víte, co dělá vaše dcera? Víte, že pracuje pro zahraniční média a tím zrazuje stranu a lid? Víte, že kvůli tomu může jednou skončit ve vězení?" Byli pod obrovským tlakem. Na ulici na ně lidé plivali a uniformovaní policisté jim sprostě nadávali.

Kolik reportáží vám kvůli zásahům policie nevyšlo?

Asi dvacet nebo třicet, nevím přesně. Někdy nám zabavili pásky nebo nás někam opakovaně nepustili. Byl to dennodenní boj. Jako absurdní příklad toho, co nevyšlo, mi přijde reportáž o renovaci Zakázaného města v Pekingu, která stála několik miliard, zabrala roky a zdálo by se, že jde o nevinné téma. Potřebovali jsme ale natočit, jak rekonstrukce probíhá, ale oni nás nepustili dovnitř. Pak jsem zjistil, že UNESCO zvažuje, že vyškrtne Zakázané město ze seznamu kulturních památek, protože restaurátoři napáchali opravou daleko více škod a v podstatě ho přemodelovali.  

Aby novináři nezešíleli, jezdí pravidelně za hranice

Když odhlédneme od pracovního života, jak se vám v Číně žilo? 

Nežilo se tam dobře. Po třech letech v Pekingu jsme se přestěhovali do Hongkongu, protože se nám v roce 2009 narodila dcera a první rok svého života strávila na antibiotikách. Kvůli smogu měla jeden zánět horních cest dýchacích za druhým. Mně se vrátila bronchitida, kterou jsem měl jako malý kluk, když jsem vyrůstal ve špinavé Ostravě.

Nejde jenom o to, co s vámi Čína udělá fyzicky, problém je i psychika. Žijete týdny v šedohnědém oparu, viditelnost je 300 až 500 metrů, nevidíte oblohu, mraky, slunce. V životě jsem netušil, jak obrovskou roli hraje obloha, než jsem o ni přišel. Měl jsem z toho deprese, byl jsem nevraživý, vybuchoval jsem u každé blbosti, ale když přišla bouřka a rozehnala smog, tak se všechno uvolnilo a celé město vydechlo. Mezi novináři se říkalo, že aby tam člověk nezešílel, tak musí každých osm až deset týdnů z Číny vypadnout někam, kde se může nadýchat čerstvého vzduchu, podívat se na oblohu, jíst dobré jídlo bez toho, aniž by měl obavy, co v něm je. 

Máte i nějaké pozitivní vzpomínky na Čínu?

Nejpozitivnější věcí na Číně jsou její lidé. Potkal jsem spoustu obrovského talentu, spoustu milých lidí, kteří mají obrovitý potenciál. Mluví se o tom, jestli Čína bude světovou velmocí… Já věřím, že až tam nebude komunismus, ale vláda, která lidem dovolí myslet svobodně, tak se jí skutečně stane. 

Kdybyste znovu dostal stejnou možnost, tak už byste do Číny nejel?

Ne. Možná bych tam rád vzal dceru, která se v Číně narodila, a ukázal jí, na jakém špinavém hřišti si hrála. Rád bych tam vzal i svoji partnerku.

Trailer k dokumentárnímu filmu Nebe, který Tomáš Etzler natočil:

Trailer na dokumentární film Nebe | Video: Mimesis Film

Až budete mít hotový druhý díl knihy, uzavře se tím čínská kapitola vašeho života?

Doufám. Čína mě pořád honí, navíc o ní stále čtu knihy, články, sleduju na Twitteru spoustu novinářů, kteří tam působí. Zajímá mě i jako občana, protože ji považuju za nesmírné nebezpečí světu včetně České republiky. Čína je v pozici Německa v druhé polovině třicátých let, a jestli se k ní svět zachová tak vlažně jako vůči Německu kdysi, tak budeme mít stejné následky, jako jsme měli tenkrát. Nová zjištění, která odtamtud pochází, jsou strašně alarmující.

Navštívil jste i Wu-chan. Napadlo by vás, že v něm existuje nějaké velké hygienické riziko, které může vést k celosvětové pandemii?

Existuje tam neskutečné hygienické riziko. Američané se navíc vrací k teorii, že virus mohl uniknout z laboratoře, a mě by to vůbec nepřekvapilo. Byl jsem ve třech čínských laboratořích a bál jsem se, že tam na něco umřu, byl tam takový nepořádek, taková špína, a jedna z nich byla laboratoř, která dělala s kmenovými buňkami. Nemyslím si, že by koronavirus pustili do světa naschvál, ale jsou tam tak špatné hygienické a bezpečnostní podmínky, že mohlo uniknout kvůli nedbalosti. Vůbec bych se tomu nedivil. 

Jak podle vás bude vypadat budoucnost Číny?

To je otázka za milion dolarů. Já mám z Číny strach, je nesmírně rozpínavá, pod vedením Si Ťin-pchinga se stala nesmírně agresivní: v Jihočínském moři, na čínsko-indických hranicích, na hranicích s Nepálem a také svojí infiltrací do různých vědeckých, politických, výzkumných nebo akademických organizací po celém světě. Režim to dělá sofistikovaně a já jej považuju za světovou hrozbu.

Hodně lidí říká, že Čína vypadá moderně a spokojeně, ale lidé spokojení nejsou, zejména na venkově, kde je obrovský přetlak hněvu a frustrace. Lidé tam nechtějí demokracii, protože neví, co to je, ale chtějí spravedlnost a vidí, co dělají místní komunisté. Vnímají, co je to za partu zlodějů, která stojí nad zákony. Netroufám si předvídat, jakým způsobem to skončí. Budou u moci za dvacet let? Na něco takového bych nevsadil ani haléř.

Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal

Autor: Tomáš Etzler.
Vydalo nakladatelství Vyšehrad 2021, 432 stran, 399 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy