Od naší asijské zpravodajky - Koťátková zahrada, v angličtině známá jako Kitten Garden, otevřela v roce 1998. V té době nebylo na Tchaj-wanu zvykem, a ostatně to nedovolovaly ani zákony, aby stravovací zařízení mělo společné prostory pro zvířata a pro lidi. Čang Pi-lien, která už v té době několik koček měla, s nimi ale chtěla trávit čas i v pracovní době.
Kočky proto byly zpočátku od zbytku prostoru oddělené skleněnou stěnou. Pak se ale zákony změnily a zvířata se mohla začít volně pohybovat mezi stoly a zákazníky.
K oblíbeným domácím mazlíčkům odkazuje i design kavárny - prostor zdobí obrazy s motivem koček, visí zde jejich fotografie, jména i věk ukazují papíry vložené pod sklem každého stolu. I místní drinky a dorty naznačují, že nejste v běžné kavárně. Do nápojů s pěnou je nakreslený obrys kočky, kočičí hlavu připomíná i místní citronový dort. Prostor je uzpůsobený zvířatům. Na některých židlích jsou dokonce cedule značící, že na nich smí sedět jen kočky.
"Abych byla upřímná, když jsme kavárnu prvně otevřeli, tak jsem chtěla, aby byla speciální. Chtěla jsem prostě vydělat. A fungovalo to. Měli jsme hodně zákazníků a hodně peněz. Byl to jednoduchý nápad," líčí Čang Pi-lien, majitelka kavárny na severu hlavního města Tchaj-peje pro Aktuálně.cz.
"Když jsem byla mladá, zaměřovala jsem se na to, jak vést úspěšný podnik a jak vydělat víc peněz. V porovnání s dneškem bych řekla, že jsem se o kočky ani tolik nezajímala," říká.
Postupem času se ale její filozofie proměnila. "Potom, co jsme pohřbili už tolik koček, tak už nám jde o něco jiného," dodává pětapadesátiletá Čang. Kromě starosti o své duševní zdraví chce to samé poskytnout i zvířatům. Do kavárny proto nesmí děti pod 12 let, které nevědí, jak se ke kočkám chovat a mohly by jim nechtěně ublížit nebo je stresovat.
Kavárníci upustili i od svého původního nápadu nabízet kočky k adopci. Přestože v tom byli úspěšní, stávalo se, že se jim zvířata vracela, když se o ně noví majitelé nedokázali nebo neuměli postarat. "Něco se v kočkách zlomilo, bylo smutné to sledovat. Teď, když kočku vychováme, tak si ji už necháme," popisuje.
15 koček, dva psi, jeden pták
V současnosti jich tu mají patnáct, což Čang označuje za ideální počet. Nejstarší je 19 let, čtyři nejmladší koťata tu mají od loňska. Majitelka vysvětluje, že k tomu, aby měla zvířata klid, musí aktivně přispívat i sama - musí vědět, která zvířata se nemají ráda, poznat, kdy někdo potřebuje pozornost nebo kdy je čas na hraní.
V kavárně tvořené dvěma místnosti se pohybují také dva velcí bílí psi a z klece se občas ozývá černý pták. Jeho přítomnost tu působí nejzvláštněji. "Pořídili jsme si ho poté, co nám už několik koček zemřelo. Bylo to už moc bolestivé, tak jsme si řekli, že už žádnou nechceme, pták vydrží dlouho," popisuje majitelka. Dlouho jim ale tohle odhodlání nevydrželo.
Zákazníci se sem často vracejí. Jeden ze štamgastů sedí zrovna o dva stoly dál a pokaždé, když za majitelkou přijde hlasitě žadonit o pozornost jeden ze psů, vytáhne sáček s pamlsky. "Chodím sem tak dvakrát týdně a snažím se se zvířaty navázat vztah přes jídlo. U psů to jde jednoduše, myslím, že mě mají rádi," říká, zatímco každý jeho pohyb pozorně sledují nejen psi, ale i jedno z koťat, které ho k dalšímu pamlsku vyzývá pohybem packy. "Snažím se skamarádit s touhle kočkou, ale zatím to moc nejde," ukazuje na šedé chlupaté zvíře se špičatýma ušima.
Zvířecí kolegové
Přestože se o Koťátkové zahradě mluví jako o první kočičí kavárně na světě, Čang uvádí, že sama by se to neodvažovala říct. "Každý vnímá definici jinak. Je kočičí kavárna i běžná kavárna, kde je kočka? Takže naše kavárna možná první nebyla," přemítá. "Ale dostali jsme certifikát, že jsme nejdéle fungující kočičí kavárna na světě," dodává a ukazuje na certifikát z Guinnessovy knihy rekordů, který visí na stěně.
Čang zároveň neví, zda k oblibě takových podniků přispěli právě oni. Pokud ano, má z toho rozporuplné pocity. "Hodně lidí chodí jenom za zábavou nebo si udělat fotku na sociální sítě. A majitelé se snaží vydělat. Kolik z nich chce ale zvířata skutečně poznat?" ptá se.
Dodává, že jejich vlastní přístup ke zvířatům se proměnil do té podoby, že už je jako domácí mazlíčky ani nevnímají. "Jsme tu společně a každý si žijeme své životy. Některá zvířata mají i své fanoušky, kteří se vracejí kvůli nim. Takže taky mají práci, pomáhají nám vydělávat peníze," míní a mluví o zvířatech jako o kolezích, kteří jsou závislí na sobě navzájem.
"Už nemáme sen, že budeme vydělávat hodně peněz, jako když jsme byli mladí, ale chceme žít život tak, abychom byli všichni šťastní," uzavírá.
