Vzbouřenecký voják se protahuje na skále, líně si zouvá boty a sahá do rance spleteného z provázků pro balíček sušenek.
"Vám jde jen o válečné historky," odpovídá mi tento šestatřicetiletý rebel z ugandské Armády božího odporu (LRA) na otázku, jak přišel asi ke dvanácti jizvám na kotníku.
Má pravdu, skutečně mi jde o válečné historky, avšak on mi na udičku neskáče.
Cesta pouští
Trvalo nám tři hodiny, než jsme se po uzounké stezce vedoucí přes vysekané houští v jihosúdánské oblasti Owiny-Ki-Bul, plné nášlapných min, prodrali k malému potoku, kde se měl zpravodajský tým Reuters setkat s vysokým velitelem LRA.
Když přichází čas na přestávku, okamžitě se kácím k zemi, zatímco jeden z bojovníků, který nese třem z nás bágly, se prakticky ještě ani nezapotil. "Obvykle ujdeme přes 50 kilometrů denně," tvrdí.
Během čekání na generálmajora vytyčí deset bojovníků jedné z nejobávanějších vzbouřeneckých skupin v Africe bezpečnostní zónu.
Neviditelní boží bojovníci
Vzhledem k uzavření přelomového příměří s ugandskou vládou by měla být tato oblast bezpečná, avšak LRA se k dohodě staví skepticky.
Tato nechvalně proslulá vzbouřenecká skupina bojuje na území severní Ugandy a sousedního jižního Súdánu.
Jedinými lidmi, kteří kdy tyto bojovníky s dredy na hlavách zahlédli, byly jejich oběti a nepřátelští vojáci.
Infobox
Další reportáže čtěte ZDE
Dnes, kdy pokračují nedávno započaté mírové rozhovory, se tito tajnůstkářští rebelové scházejí na dvou shromaždištích. Jsme prvním západním štábem, který má možnost navštívit shromaždiště v súdánském Owiny-Ki-Bulu.
Velitel, který nás na schůzku doprovázel, se sklání a upřeně se dívá do neprostupné travnaté buše.
"Když začne křičet, musíte se vydat za ním, dovede vás ke včelám," říká a ukazuje na malého ptáčka.
Nachází zpráchnivělý strom, kolem něhož bzučí divoké včely. Dva vojáci s nižší hodností dostávají za úkol rozdělat oheň, aby je odehnali.
Pouze dva velitelé z našeho doprovodu smějí žvýkat drahocenné plástve, na nichž se stále hemží včely snažící se uniknout ze sladké kaše.
Hlavně s úsměvem
Dáváme se na pochod, protože podle vojáků není potok na schůzku s generálmajorem Accelamem Caesarem Ottem dostatečně bezpečný.
Vstupujeme na malou mýtinu vysekanou v houští a ocitáme se v kruhu 70 vojáků. Uprostřed stojí malá dřevěná židle, přes níž je přehozen kabát s vlněnou podšívkou.
Kdesi napravo od nás se vynořuje Caesar. Na všechny otázky odpovídá s úsměvem a žádá o více času, aby se mohli jeho vojáci shromáždit a začít dodržovat příměří.
Po dvaceti minutách je diskuse u konce. Absolvujeme tříhodinovou cestu zpět do tábora, zatímco kolem nás se snáší noc.
Po návratu na nás čekají kouřící červené fazole, rýže a pšeničná mouka. Pod stany přikrytými igelitem se vrší hromady balíčků s jídlem.
Vidím na plastových obalech logo dětského fondu UNICEF a tážu se rebelů, kteří nechvalně prosluli využíváním dětských vojáků, odkud balíčky mají. Jen krčí rameny.
Pero versus Kalašnikov
Sedíme u ohně se dvěma veliteli, kteří nás doprovázeli, a jíme ze společné mísy.
Všichni jsou samé úsměvy, ovšem jen do chvíle, kdy se z báglu vynořuje můj propocený zápisník. Rázně ho vracím do batohu.
Směl jsem ho použít pouze třikrát: při rozhovoru s Caesarem a se dvěma jeho kolegy, které mi sám vybral.
Je-li opravdu "pero silnější než meč", jak praví staré rčení, je také silnější než samopal AK-47?
Hluboko v jihosúdánské buši plné bojovníků z LRA nebyl vhodný čas to zjišťovat.
