Adam Sybera spolupracuje také s ukrajinskou organizací Maidan Monitoring Center na dokumentaci ruských válečných zločinů a podílí se na projektu Team4Ukraine, který kromě jiného shání pro Ukrajinu sanitky a jinou pomoc. Rozhovor byl veden přes Messenger. Na cestě z východní Ukrajiny do České republiky se zastavil ve Lvově.
Zaměřujete se na informační válku a propagandu. Jakým způsobem jste tam sbíral materiál?
Mluvil jsem například se studenty škol na okupovaných územích, která pak ukrajinská armáda osvobodila. V jedné vesnici mi jedenáctiletý chlapec vyprávěl, jak hned po začátku okupace přišli Rusové, zabavili veškeré ukrajinské učebnice a přinesli ruské.
Některé jsem získal a je zajímavé si číst třeba v nové učebnici dějepisu, která zachycuje období od roku 1914 do roku 1945. Třeba bolševická revoluce se teď nazývá Ruská revoluce a Lenin je tam jen letmo zmíněn. To odpovídá názoru prezidenta Vladimira Putina, který vyslovil v jednom z projevů těsně před válkou, že Ukrajina je umělá konstrukce vytvořená Leninem.
Putin už několikrát v minulosti dal jasně najevo, že Lenin není jeho oblíbená historická postava…
Putinská propaganda hodně staví na druhé světové válce, nebo jak se v Rusku říká Velké vlastenecké válce, a na tom, že to bylo vítězství Ruska a Rusové jsou osvoboditelé. Vykresluje Stalina jako osvoboditele a bagatelizuje nebo zamazává jeho brutalitu.
Ostatně jsme přímo viděli, že toto zamazávání přetrvává. Navštívili jsme masové pohřebiště v Izjumu, kde ležely stovky lidí, zabitých nebo zavražděných v době ruské okupace. Záměrně neříkám masový hrob, protože on to byl vlastně hřbitov. Šokovalo nás, že ho Rusové vybudovali těsně vedle svého ležení, své základny - přes léto, kdy musel být cítit zápach ostatků a oni v tom normálně fungovali.
Podle mě si mysleli, že tam budou na dlouho a nebudou muset vysvětlovat, jak toto pohřebiště vzniklo a kdo v hrobech leží. Navíc jsou hroby nedaleko starého hřbitova, takže se to dalo zamaskovat tak, že jsou vlastně jeho součástí. Bylo vidět, že ti, kdo rozhodovali o pohřbení obětí, dopředu přemýšleli, jak to zakrýt. Pořád v Rusku přežívá takový ten Stalinův pohled, že mrtvola je jen číslo ve statistice.
Pokud ruský režim hovoří o tom, že brání a hájí tradiční hodnoty, tak s trochou černého humoru lze říci, že teď ty tradiční hodnoty vidíme. Masové hroby, znásilňování, deportace.
Mluvil jste o kultu druhé světové války. Pohyboval jste se hlavně v Charkovské a Doněcké oblasti, kde druhá světová válka zanechala velké stopy. Srovnávají tam nějak lidé minulost a současnou válku, i když je jasné, že pamětníků druhé světové války už moc nežije?
Hovořil jsem se sociologem Igorem Dumbrovským, který říkal, jak je strašně smutný a zklamaný z toho, že potomci sovětských vojáků teď fungují na Ukrajině jako okupanti. A lidé tady opravdu často srovnávají současnou okupaci a agresi s tou německou. Ostatně Rusům říkají rašisté, což je jakési spojení slov "ruští fašisté".
Mluvil jsem například s Marií Mitrofijevnou, které je 87 let a která pamatuje druhou světovou válku. Narodila se v Kursku v Rusku, pracovala v sovětské zbrojní továrně. Rozhodně to nebyla a není nějaká ukrajinská nacionalistka. A ta v první větě řekla, že jsou to rašisté a horší, než byli Němci.
Dá se říci, že ruská taktika na okupovaných územích spočívala v úplné deukrajinizaci? Ve zničení všeho, co připomínalo Ukrajinu?
Dá se to tak říci. Jasným příkladem je zmíněná výměna učebnic, vedená snahou ovládnout historii a vymazat z ní Ukrajinu. Třeba v jedné škole, kterou jsme navštívili, řekli Rusové, že když děti druhý den nepřijdou, zůstanou bez rodičů. Výuka tedy pokračovala podle ruských osnov. Na jiném místě, kde byla škola větší, se učitelé postavili na odpor a školu raději zavřeli.
Z výpovědí lidí na okupovaných územích je jasné, že mnozí ruští vojáci prošli nějakou propagandistickou masáží. Mysleli si, že Ukrajina může za to, že se mají špatně. Někteří si vylévali frustraci z toho, že okupace nejde tak rychle a hladce, jak si mysleli nebo jak jim nadřízení slibovali.
Slyšeli jsme i některé kuriózní výpovědi. Například když se Burjati ze Sibiře divili, že mají Ukrajinci záchody uvnitř domů, že to přece musí smrdět. Mnozí z nich žijí v takových podmínkách, že neznají nebo si neumí představit splachovací záchod.
Potkal jste také lidi, které Rusové věznili nebo mučili?
Mluvil jsem s člověkem, kterého trýznili elektrickým proudem, vyhrožovali znásilněním jeho ženě a stříleli mu kolem hlavy z kalašnikovu. Když okupace začala, dlouho zvažoval, zda má utéci. Už se mu to ale nepodařilo, přitom sousedé, kteří bydleli jen o sto metrů dál, se ještě ven dostali.
Zajímavé je, že míra brutality ruských okupantů se v různých místech lišila. Tam, kde měli nějaký zájem na udržení města či vesnice, možná ze strategických důvodů, lidé po osvobození obvykle vypověděli, že se neděla velká zvěrstva.
Když jsem byl v listopadu v Charkově, krátce po osvobození Chersonu, lidé i přes veškeré problémy a strasti byli v dobrém rozpoložení a měli pocit, že Ukrajina vítězí a že jsou na dobré cestě. Viděl jste to teď v prosinci podobně?
Rozhodně jsou lidé odhodlaní. Když jsme byli na charkovském předměstí Pjatichatky, tak tam hned na začátku agrese Rusové tvrdě útočili těžkými zbraněmi a to, čím si tito lidé prošli a co překonali, jim pomáhá. Rozpoložení Ukrajinců bych charakterizoval jako směs sebedůvěry a odhodlání, protože jsou přesvědčení, že cokoliv je lepší, než kdyby se podvolili ruské okupaci.
