Aktuálně.cz: Co si jako ruský válečný zpravodaj myslíte o akcích ruského vojenského letectva v Sýrii?
Pavel Kanygin: Není to už stejné dobrodružství jako na východní Ukrajině, kde byly akce ruské armády tak či onak zamlženy či skryty. V Sýrii se ruští letci cítí mnohem sebevědoměji, s ničím se netají, nic neskrývají.
Ruská vláda jim řekla, že jsou tam na pozvání představitelů Sýrie. Což je fakt. A promítá se to do nejrůznějších rovin: ruští vojáci jsou placeni jako v zahraniční válečné misi - tedy podstatně lépe. Pokud jsou raněni, dostane se jim slušného odškodnění. V případě jejich smrti je pak o jejich rodiny postaráno. Jednou větou: "Vojáci, Rusko na vás nezapomene!"
Zmiňuji se o tom proto, že nic z toho pro ruské vojáky bojující na Ukrajině neplatilo. Rodiny padlých vojáků nebyly odškodněny, protože by šlo o přiznání, že Moskva tajně posílá do Doněcka či Luhanska ruskou armádu. Když se tedy pohřbívali padlí Rusové, tak například v Pskovské oblasti anonymně. Vojáci se vraceli v zinkových rakvích, pohřbívali je a pozůstalým rodinám nic nevypláceli. A pokud přece jen ano, tak neoficiálně. Opět jednou větou: "Vojáci, Rusko od vás dává ruce pryč!"
A.cz: Pokud se ale nemýlím, ruská vojenská operace v Sýrii má dost velkou podporu ruské veřejnosti. Proč?
Zpočátku to tak nebylo. K čemu je to Rusku dobré? ptali se lidé. Proč se pouštíme do dobrodružství, z něhož se budeme - tak jako kdysi z toho afghánského - jen těžko a dlouho vyvazovat?
Pak se do toho ale obuly ruské státní televize: "Jde o válku s terorismem a džihádisty, se zločinci z Kavkazu, kteří odjeli bojovat do Sýrie. Pokud se tedy nemají vrátit do Ruska, musí je naše letectvo do jednoho zničit tam."
To jsou hesla i prezidenta Putina. A podařilo se: dnes Rusové - bohužel - přítomnost naší armády v Sýrii podporují. I počty našich vojáků a sofistikovaných zbraní jsou v této zemi citelně navyšovány.
Po sestřelení našeho bombardéru tureckou stíhačkou se navíc emoce lidí pod vlivem ještě emotivnější státní propagandy velmi vyhrotily: Turecko je označováno jako "mimořádně zákeřný nepřítel, který zrádně vrazil Rusku nůž do zad". A lidé tomu uvěřili.
Nedávno jsem o tom psal reportáž, takže vím, o čem mluvím - nenávist Rusů vůči Turecku je obrovská.
Vliv ruských televizních stanic? Ohromný
A.cz: Zmínil jste se o Afghánistánu. Pamatují se ještě Rusové na trpké poučení z desetileté války v letech 1979 až 1989?
V souvislosti s akcemi v Sýrii a rostoucí vojenskou přítomností Ruska v této zemi se hodně Rusů bojí "Afghánistánu číslo dvě". Zejména ti, co se na rusko-afghánskou válku pamatují... ale i ti, kteří si uvědomují všechna rizika, která z podobného konfliktu vyplývají.
Tento "Afghánistán číslo dvě" v ruské společnosti citelně rezonuje - bez ohledu na momentální značnou podporu veřejnosti. Ta mimochodem ještě vzrostla po sestřelení letounu s ruskými turisty na Sinaji i po tragédii v Paříži.
A ještě "maličkost": tažení proti Islámskému státu - jakkoliv existují mezi Západem a Ruskem kvůli anexi Krymu značné rozpory - NATO s Moskvou opět viditelně sbližuje. Alespoň pokud jde o boj s Islámským státem. Zmrazené vztahy začínají opět ožívat, takže jsme svědky velmi složité hry a lavírování na nejvyšších místech.
A.cz: Jak tedy dnes Rusové vnímají Severoatlantickou alianci?
Vždy podle toho, jaký kurz nastolí státní televizní stanice. Jejich vliv je ohromný.
Potíž je v tom, že většina lidí o NATO téměř nic neví. Vědí jen, že jsou v něm Spojené státy a jakési západní země... a ty prý skáčou podle toho, jak Amerika píská.
Nebudu přehánět, když řeknu, že názory Rusů na NATO jsou v posledních měsících jedny z nejhorších v historii vzájemných vztahů. Odpovídá tomu i mediální válečná rétorika v ruských televizích. Třebaže až do anexe Krymu se tyto vztahy jevily dlouho jako neutrální.
Léčka v Doněcku
A.cz: Vraťme se k vašemu působení na východní Ukrajině, kde jste byl doněckou domobranou dvakrát zajat a týrán. Byl jste ohrožen na životě?
Při prvním zajetí, kdy jacísi bandité chtěli výkupné 30 000 eur, které jsem neměl, mi bylo docela úzko. Nakonec mě jen okradli o všechny cennosti, peníze, vybavení a pustili. Na druhé zajetí letos 16. června však jen tak nezapomenu. Ať už proto, že jsem vlezl do naplánované léčky, nebo proto, že jsem při výslechu dostal pořádnou nakládačku.
Měl jsem už pohromadě dost faktů a materiálů z Kyjeva, ale i z Doněcka. Tam jsem byl už svými články celkem známý. Vždy se mimochodem snažím válku popisovat objektivně... pokud je to alespoň trochu možné.
Kritický jsem byl v tomto případě jak k Rusku, tak k domobrancům. Na jedné i druhé straně bylo možné vidět obdivuhodné příklady obětavosti, ale i zločinnosti. Jenomže Doněckým už asi došla trpělivost - zvláště po sestřelení malajsijského boeingu. Na místě jeho pádu jsem se jim pořád pletl pod nohy a snažil se od místních svědků zjistit, co se vlastně stalo.
Někteří z nich hovořili o viditelných stopách - spalinách po raketě, která sestřelila boeing. Psal jsem také o válečné únavě místních, ale i o palebných postaveních separatistů v lidských sídlištích. Dělostřelecká "odpověď" ukrajinské armády pak padala právě do těchto míst. To už byla poslední kapka...
A.cz: Zmínil jste se o léčce, kterou na vás separatisté nachystali...
Lidé z tamního ministerstva bezpečnosti (což je něco jako politická policie) mě pozvali na schůzku v centru Doněcka. Prý se mnou chce hovořit představitel ministerstva informací, jenž se zajímá o mé působení na východní Ukrajině a také o moje další témata, aby mi mohli vyjít vstříc.
No - naběhl jsem si. Místo milého a vstřícného děvčete mě přivítali dva samopalníci. Nasadili mi pouta, odvlekli, testovali na drogy a pak do mě začali bušit. Sedíte spoután na židli a do obličeje dostáváte jednu ránu pěstí za druhou. No vypadal jsem! Mlátili mě totiž tak, aby opuchliny a modřiny byly pěkně vidět. Mělo jít o výchovnou lekci s třicetidenním vězením... to abych vyměkl.
Říkali mi: "Posedíš si a popřemýšlíš. K čertu s tvojí objektivitou! K čemu nám to je?! Piš o nás, chlapče, jen dobře. Když se toho budeš držet, nikdo se tě ani netkne. Buď budeš o nás psát jen dobře, anebo vůbec."
A.cz: Jak jste se dostal ven?
Když jsem se neozýval redakci v domluvenou dobu, tak začal šéfredaktor bít na poplach. Věděl, na jakou schůzku a s kým jsem šel. V rozhlasové relaci prohlásil, že mě jako ruského novináře určitě unesli a že jsem ohrožen na životě.
Separatisté mě ještě týž den hodili do auta a odvezli na ukrajinsko-ruskou hranici.
A.cz: Všech ruských politologů či novinářů se ptám: proč je prezident Vladimir Putin v Rusku tak populární? Takže i vás - proč?
Rusové mají rádi silové typy. Lidi, z nichž čiší sebevědomí, chladná bezohlednost, kterou vždy v pravý okamžik probleskne agresivita. Nejen Rusy tyto vlastnosti jejich politiků přitahují. Vlastnosti silných vůdců - ať již v jejich verbálních projevech, sportovních, či jiných siláckých výkonech... Anebo třeba při lovu šelem.
Takhle se třeba do myslí prostých Rusů trvale a dost nesmazatelně zapisuje Vladimir Putin. V Rusku jde "tradice silného a mačistického vnímání vůdce" do velmi dalekých dob. Daleko, daleko před doby Stalina.
A.cz: Jste ve své práci omezován? Vaše válečné reportáže se mocným v Moskvě určitě moc nelíbí.
Zcela určitě. Nikdo mě zatím ale nijak neomezuje. Dost možná ty snahy jsou, avšak já je nepociťuji. Možná proto, že mě šéfredaktor odmítá všelijakými tlaky znepokojovat.
Nechci být naivní, ale v poslední době mám občas dojem, že politici se tu a tam snaží řešit problémy, na které v redakci upozorňujeme. Například na případy korupce. Na druhé straně si uvědomuji, že ruští mocní mají velmi těsné vztahy s Doněckými, kteří si mě v červnu podali.
Dost možná jim ale z Moskvy řekli, že to přehnali, a nařídili jim, ať mě pustí. Taková je zkrátka má zkušenost... někdy se v tom soukolí, v němž se ocitnete, opravdu jen těžko vyznat.
