Kdo jsou lidé, kteří v Hongkongu protestují?
Naše společnost je už nějakou dobu rozdělená do dvou táborů. Žlutí, zpravidla mladí a vzdělaní, podporují demokratické hnutí. Naopak starší a méně vzdělaní jsou modří a ti jsou na straně naší i čínské vlády a policistů. Pak se do Hongkongu stěhuje poměrně dost Číňanů, kteří se také řadí k modrým. Rozdíly mezi oběma skupinami se od začátku protestů navíc ještě prohloubily.
Pokud je velká část podporovatelů demokracie mezi mladými a vzdělanými, nesnaží se vláda získat větší vliv na školách a univerzitách?
Snaží, začala s tím už v roce 2012. Čínská a naše vláda mají snahu zavést něco jako "patriotický program" na základních a středních školách. Říkají, že toho o Číně tolik nevíme, a proto proti ní vystupujeme. Chtěli nám prakticky vymýt mozky, proti tomu jsme protestovali a zatím se jim nic takového zavést nepodařilo.
V nynější situaci pak někteří mladí na různých komunikačních platformách vyzývají k bojkotu těch spolužáků, jejichž rodiče jsou policisté. Vláda o tom ví a údajně vybízí učitele, aby bojkotu zabránili. Dokonce učitele nabádají k opatrnosti v tom, co plánují učit a o čem budou s žáky v hodinách mluvit.
Hlavním důvodem, proč lidé vyšli do ulic, byl chystaný zákon o vydávání podezřelých do Číny. Co je ale jejich důvodem teď, když ho správkyně Hongkongu Carrie Lamová stáhla?
Od začátku protestů se toho stalo mnoho. Lidi ale asi nejvíce naštvala brutalita policistů a reakce vlády.
Je policie opravdu tak brutální bezdůvodně, nebo dochází i k provokacím ze strany demonstrantů?
Abych byla upřímná, nějaký způsob násilí se objevuje na obou stranách. Někteří demonstrující zapalují věci na ulicích, házejí cihly na policejní stanice a samozřejmě se brání útokům policistů. Nemůžeme ale srovnávat jejich násilí s násilím policistů, protože ti mají různé druhy zbraní, střílejí gumovými projektily a používají slzný plyn. Řekla bych, že oproti tomu jsou protestující velmi mírní. Modří ale sdílejí jen ty fotky, kde demonstranti například něco zapalují a říkají, že si reakci policistů zaslouží.
Zúčastnila jste se nějakého protestu osobně?
Ano.
Můžete popsat atmosféru, která tam mezi lidmi panovala?
Třeba když jsem byla pracovně při nepokojích 12. června, byla jsem opravdu ohromená. Ten den policie poprvé použila slzný plyn, byl úplně všude. V životě jsem ho neviděla tolik, a to jsem se účastnila deštníkové revoluce před pěti lety. Člověk nemusel být ani součástí demonstrace, mohl jít jen po ulici a do kontaktu s plynem se stejně dostal, což bylo strašidelné. Chtěla jsem se ukrýt v nákupním centru, ale i tam policie vypustila plyn.
V obchodním domě jsem mluvila s mladou dívkou, bylo jí jen 17 let a velmi se bála, ale chtěla bojovat dál. Říkala, že kdyby nepokračovala, Hongkong by skončil. Když to dopověděla, začala brečet, a jak jsem to zapisovala, abych to později mohla použít v článku, rozbrečela jsem se také. Tihle mladí a děti si mají užívat letní prázdniny, neměli by se starat o to, že musí bojovat za svou svobodu.
Když zmiňujete svobodu, uvědomují si lidé, že by měl Hongkong podle Čínsko-britského společného prohlášení ztratit do roku 2047 částečnou autonomii, kterou mu zajišťuje zásada "jedna země, dva systémy" a přejít plně pod nadvládu Číny?
Já samozřejmě doufám, že jednoho dne budeme nezávislí, ale většinově si uvědomujeme, že je to momentálně nemožné. Nemáme ani vlastní armádu a vše je propojené s čínskou vládou. Nezávislost je samozřejmě ta ideální možnost, není to ale to, co bychom chtěli okamžitě. Většina obyvatel Hongkongu chce primárně dva systémy, ne jeden čínský. Čína ale očividně neumí počkat 50 let a snaží se do Hongkongu zasahovat dříve a zničit, co tam máme.
Jak moc byli prodemokratičtí aktivisté ve společnosti slyšet před letošním červnem?
Naše správkyně Carrie Lamová mluvila o upravení návrhu o vydávání podezřelých do Číny už v únoru tohoto roku. V tu dobu se o to tolik lidí nestaralo, jen nějací podnikatelé a právníci. Konaly se i menší protesty, ale obecně na to společnost nereagovala. Teprve když média začala šířit dopady tohoto návrhu, začali si lidé uvědomovat, že to reálně může ovlivnit jejich životy. Stačilo by napsat na web něco proti vládě a mohla bys být poslána do vězení v Číně. Námitky veřejnosti vláda navíc ignorovala, což lidi naštvalo a 9. června milion z nich vyšlo do ulic.
Považují obyvatelé Hongkongu protesty i dnes za hlavní téma, nebo to tak vnímáme jen my ze zahraničí?
Rozhodně to je hlavní téma, což je zajímavé, protože se lidé v Hongkongu normálně o politiku téměř nezajímají. Hlavně starší generace jako moji rodiče je vychována britskou vládou k tomu, aby se zajímala jen o své životy, aby pracovala a vydělávala peníze. Současné dění ale ovlivňuje životy všech.
Nedávno Twitter oznámil, že zaznamenal kybernetický útok ze strany Číny ve snaze šířit pročínské informace. Jsou lidé a média v Hongkongu připraveni na podobné kybernetické hrozby?
Teenageři používají dvě důležité platformy - lihkg.com a Telegram. Lihkg funguje jako fórum, kde lidé domlouvají demonstrace, informují se o aktuálním dění… Slyšela jsem, že o víkendu zavedli nové bezpečnostní opatření. Telegram má podobně jako třeba WhatsApp větší zabezpečení zpráv. Má ale také přístup k telefonnímu číslu, a když se pod ním přihlásíte, vláda vás může lokalizovat. Podle mých informací se společnost Telegram pokusí oddělit číslo od účtu, aby lokalizaci ztížila.
Jak se k tomu staví vláda Hongkongu?
Nevím, jak přímo k těmto hrozbám, ale říkají, že pokud protesty budou pokračovat, schválí návrh, který omezí svobodu slova, tisku, a v takovém případě nastolí prakticky stejný režim, jako je v Číně.
Ohrazují se demonstranti i proti takovému návrhu zákona?
Samozřejmě. Mezi teenagery je populární citát z Hry o trůny: "Jestli nás zapálíte, shoříte s námi." Čínští politici nebo podnikatelé Hongkong využívají k praní peněz z korupce. Pokud se Hongkong opravdu stane součástí Číny, tyto "benefity" pro Číňany zmizí.
V pátek 30. srpna policie zadržela dva hodně viditelné aktivisty Joshuu Wonga a Agnes Chowovou. Oslabila tím pozici aktivistů?
Nezměnilo se nic. Je to jen technika, kterou vláda využívá k zastrašení účastníků demonstrací. Hnutí nemá žádného vůdce nebo stranu, která by stála v čele. Všichni protestující jsou aktivisté, a navíc v ulicích nosí masky, tudíž nikdo nemůže vystopovat přesně ty, co na fórech svolávají shromáždění.
Informují zahraniční média o Hongkongu správně?
Je velká pravděpodobnost, že se v některých informacích spletou. Když jsem s jedním zahraničním novinářem mluvila, říkal mi, že tyhle protesty jsou jedny z nejsložitějších na pokrytí. Tím, že neexistuje žádný vůdce ani konkrétní časy a místa konání demonstrací, novináři mohou maximálně sledovat protestující. Nikdo neví, co přesně se stane, a každou chvíli se objevují nové a nové zprávy. Je tedy těžké okamžitě vědět, co se doopravdy děje a co si někdo jen vymyslel, zvlášť pro zahraniční žurnalisty. I CNN pár dní zpět zveřejnila omluvu za nepřesnost.
Sama tento konflikt jako novinářka pokrýváte. Jaké to je?
Abych pravdu řekla, celkem děsivé. Před červnem jsem si nedokázala představit, že by práce novináře v Hongkongu mohla být nebezpečná. Teď nosím helmu a masku.
Je těžké vybalancovat vaše přesvědčení a pohled na situaci v Hongkongu s žurnalistickou prací, kde byste měla zůstat nestranná?
Ano. Vím, že mám dění jen pozorovat, ale občas si nemůžu pomoct. Bydlím nedaleko policejní stanice a jednou jsem třeba přišla po práci domů, už jsem tedy měla volno, a najednou jsem si všimla, že z horních oken policisté vystřelili čtyři projektily do demonstrujících a poté se je snažili chytit. Lidé se rozutekli a já některé z nich odvedla do bezpečí. Uvědomuji si, že to ode mě jako od novinářky nebylo nejšťastnější, ale myslím, že bych nejprve měla být člověkem a až potom žurnalistou.
Rozhovor původně vyšel v magazínu Studenta.
