Svět se v posledních letech rychle mění. Pojďme probrat to, co je v jeho jednotlivých regionech podstatné. V jaké kondici jsou nyní USA coby nejsilnější světová mocnost? Politologové hlásí, že americká společnost je hluboce rozdělená, což má mít dopady na tamní ekonomiku a na mezinárodní postavení.
Společnost je politicky rozdělena všude a vždy byla. Změna je v tom, že se v USA voliči dělili především podle dvou hlavních politických stran, pravicových republikánů a levicovějších demokratů. Teď se tyto rozdíly stírají - ostatně jako i v Evropě - a překrývá je nové rozdělení.
Postmateriální společnost se už více dělí podle toho, zda věří na výhody globalizovaného světa, otevřených hranic a ve společné hodnoty, které spojují různé státy, tedy v ekonomický a politický liberalismus. Proti tomu se v Americe vymezuje konzervativní proud, lidé, kteří z toho mají strach a cítí se být v globálním systému poražení a ponížení. Kteří se ve světě nedokážou zorientovat a prosperovat v něm. Přidává se nedůvěra v instituce, v úřady a stát, zpochybňování faktů i vědy. Spousta z nich například věří v chemtrails, tedy v záměrné vypouštění chemikálií, které ovlivňují jejich zdraví, nebo že je Země placatá.
Existuje podobné rozdělení i v Číně?
O této zemi toho bohužel víme docela málo, vlastně jen to, co nám sama dovolí. Málokdo také umí čínsky a málokdo se tam dostane a mluví tam s běžnými lidmi. I proto Čínu vidíme jako komunistický monolit. Přesto k nám prosakují informace, že tam lidé protestují a že jsou nespokojení, například s environmentální situací nebo se špatným vládnutím na lokální a regionální úrovni.
Osobně jsem skeptický k představě, že by Čína měla hrát roli jako Spojené státy, protože zažívá problémy, které v USA nemají. Jde jednak o demografické stárnutí a také o jistou politickou statičnost. Když v USA vláda dělá chyby, tak ji po volbách vystřídá jiná. To v Číně neznají.
Přisuzujete tuto statičnost orientální mentalitě, nebo praxi komunistického systému?
Japonsko je také východní kultura, dokázalo si však ze Západu vzít to nejlepší. A podobně Tchaj‑wan, což je také Čína. Takže to bude politickým systémem. V Číně vládne komunistická strana, která drží politický monopol, komunismus v praxi tam ale moc neaplikují. Je to autoritářský režim, který monopolizuje moc v rukou úzké politické elity a ta diskusi o svých chybách nepřipouští.
Rivalem Pekingu je Indie. Předstihne jednou Čínu?
Dynamika indické společnosti je opravdu veliká, takže si myslím, že tato země má větší potenciál než Čína. V Indii nikdy nezavedli omezení porodnosti, ta se snižuje přirozeně tím, jak se společnost modernizuje, podobně jako kdysi v Evropě. Změny jdou zezdola, lidé, pokud jsou iniciativní, nenarážejí na zásadní překážky, i když i tam panuje obrovská byrokracie a je tam korupce. Limitem je fakt, že tam stále existuje kastovní systém, který brzdí desítky milionů lidí na venkově. Pro zbytek populace to ale neplatí, velká města rychle rostou a panují v nich docela liberální poměry.
Nemá Indie větší problémy s globálním oteplováním?
Rovněž Čína má velké potíže, například s ohromnými záplavami. V Indii ale opravdu některé regiony trpí velkým suchem a vysokými teplotami a situace je rok od roku horší.
Indie i Čína jsou členy seskupení BRICS, v minulosti spolu však válčily. Jsou pravděpodobné další konflikty? Přece jen je dělí Himálaj.
Dodnes se mezi nimi občas rozhoří hraniční spory. Ale jde i o regionální soupeření a přetahování se o ekonomický vliv. Nyní šlo o ostrovní Maledivy, což je bezvýznamný stát. V budoucnu ale může jít o spory v Africe. Nepůjde jen o to, jaké zboží se tam bude prodávat, ale také o nerostné bohatství a velké infrastrukturní projekty.
Z geopolitických úvah vymizelo Japonsko. Jde však o vysoce vyspělou ekonomiku. Nepřijde ještě znovu jeho čas?
Myslím, že ne. Najelo na strategii udržování toho, co má. Je to dáno dlouhodobou stagnací ekonomiky a stárnutím populace. K tomu si tam velice hlídají hranice, jde o jediný vyspělý stát světa, který nepodporuje imigraci.
Mocností na vzestupu je ovšem Turecko.
Regionální mocností už bezesporu je. Proniká na Balkán, na Kavkaz a do Střední Asie i na Blízký východ. Máme pro to termín, neoosmanismus, čímž se myslí šíření vlivu na územích, která kdysi k turecké říši patřila. Docela se to podobá ruskému geopolitickému uvažování. Turci se snaží využívat kulturních vazeb a jazykové spřízněnosti. V Sýrii si prosadili nárazníkovou zónu proti Kurdům, trochu mě děsí jejich současný přístup k Arménii, proti které podporují Ázerbájdžán. Ekonomický vliv je zase patrný na Balkáně, tam jsou hodně vidět v Bosně a Kosovu.
V souvislosti s bojem Izraele proti Hamásu se židovský stát střetl i s Íránem. Hrozí velká válka mezi těmito státy? A do jaké míry Izrael spoléhá na jaderné zbraně?
Velká válka nehrozí, jednak jsou ty státy geograficky daleko od sebe a také zde funguje princip vzájemného odstrašení. I díky jaderným zbraním Izraele. Dokud ale bude v Teheránu režim ajatolláhů (předáci šíitů - pozn. red.), Izrael bude vystavován útokům íránských spojenců, zejména hnutí Hizballáh. Takže úplný klid zde asi dlouho také nebude.
Často se tvrdí, že 21. století bude stoletím Afriky. Jak ta ale zvládne demografii? Stále zůstává velice chudá a v zemích jako Nigérie, Demokratická republika Kongo nebo Etiopie přitom mají přibýt stovky milionů lidí. Vejdou se tam?
Známe jiné země, zmíněné Turecko nebo Írán, kde obyvatelstva ještě před dvaceti lety také rychle přibývalo. A kde se demografický růst v důsledku modernizace a lepšího vzdělání zastavil. Je v tom i ekonomický faktor, třeba nedostatek pracovních příležitostí - například v Egyptě to teď vede k tomu, že mnoho mladých lidí nemůže založit rodinu a mít děti. Chlapec neuživí dívku a její rodina zase nemá na věno. To demografický růst výrazně brzdí, na druhé straně to zvyšuje frustraci mladých lidí a vede k politickým nepokojům.
Takže nevěříte, že se miliony Afričanů kvůli přelidnění zvednou a přelijí do Evropy?
Nevěřím a důvodů je víc. Ze statistiky víme, že většina migrace se uskutečňuje uvnitř jednotlivých států. Což vede k rychlé urbanizaci a ke vzniku ohromných metropolí. Ve městech, byť v chudinských čtvrtích, se už nerodí tolik dětí jako na venkově. K tomu se přímo v Africe lidé přesouvají z chudších do bohatších regionů a teprve zbytek jich odchází jinam. Nějaké vlny migrantů ještě určitě přijdou, jako v roce 2015 a nyní, avšak masivní přeliv z Afriky do Evropy opravdu nečekám.
To však znamená, že Evropa začne kvůli nízké porodnosti vymírat. Jakou roli pak na geopolitické mapě bude hrát? Nestane se druhým Japonskem?
Pokud bychom přijali politiku řízené migrace, která by zaplňovala pracovní místa, tak Evropa dál hospodářsky poroste. Něco podobného se praktikovalo v šedesátých letech minulého století. V opačném případě si budeme muset zvyknout, že se ekonomika začne smršťovat, protože bez levné pracovní síly nebudeme konkurenceschopní a nebudou tu nové velké investice. Ani v Česku už milion aut ročně nebude mít kdo vyrobit.
Dokonce i bez větší migrace už počet obyvatel starého kontinentu s mimoevropskými kořeny roste, což vyvolává růst pravicového populismu. Neovládne ten Evropu?
Nástup extrémně pravicových a pravicově populistických stran je skutečně problém. Vidíme to ve Švédsku, Nizozemsku, Francii i Německu. U nás je migrace také citlivé téma, volby však zatím nevyhrává. Ukrajinci tolik nevadí. Potíž je v tom, že nedokážeme výhody migrace vysvětlit. Přitom nezastírám, že v souvislosti s ní dochází rovněž k velkým sociálním i bezpečnostním problémům. Například ve Švédsku je na pár místech situace neúnosná.
Může tedy pravicový populismus, když získá politickou moc, Evropskou unii změnit?
Buď ne, protože tyto strany zjistí, že integrace je ekonomicky výhodná také pro ně. Viz třeba maďarský premiér Viktor Orbán. Nebo může nastat pro mě katastrofický scénář a integrace se začne hroutit. Evropské státy přestanou sdílet nejen společný ekonomický prostor, ale hlavně politické hodnoty, které se rozvinuly po druhé světové válce. Je to víra v demokratické instituce a demokratické volby, nezávislé soudy či svobodný tisk.
My jsme snad v chápání jejich významu blízko Západu, když se však podíváme na Slovensko, s údivem zjišťujeme, že tam mnoho lidí stejné principy nevyznává a volají po silné ruce státu. Podobně v Maďarsku. Výhody Evropské unie jsou někdy neviditelné. Třeba se může snadněji než jednotlivé státy bránit, ať jde o obchodní válku s USA, hospodářské tlaky Číny nebo vojenské hrozby Ruska. Co ve světě bude znamenat milionové Estonsko nebo desetimilionové Česko? Navíc nás unie nutí přijímat na první pohled nepopulární, avšak z dlouhodobého hlediska důležité věci, například přísnější ekologickou legislativu. K nim bychom se sami jen těžko dokopali.
I bez pravicového populismu v Evropské unii dochází k velkým změnám: Odešla Velká Británie, slábne Německo, nahoru se dere Polsko. Co dalšího lze čekat?
Nevěřím v evropskou federalizaci, tedy zánik suverénních států, to je zbytečně zveličovaný strašák. Ani velké státy touto cestou jít nechtějí. Nedávno se rovněž hodně mluvilo o vícerychlostní Evropě, nakonec se však nic takového neděje. Takže čekám spíše postupnou integraci v některých dalších oblastech, například bezpečnosti.
Co dál tyto proměny znamenají pro Česko?
Hlavně si musíme uvědomit, že nejsme a nebudeme žádným ostrovem izolovaným od okolního dění a že jsme vždy byli součástí politického i ekonomického dění střední Evropy i Evropy jako celku. Osobně jsem Evropan a vím, že bez Evropy by nám bylo zle.
Česko i Evropu ovlivňuje ovšem dění ve světě a v něm už řadu let narůstá napětí. Americký historik Graham Allison to vysvětluje i tím, že když jedna mocnost střídá druhou v čele světa, tak je to přirozené. Že to odráží změny v ekonomickém poměru sil. Dá se dnešní neklid takto vysvětlit?
Takové tvrzení zapadá do jistého způsobu vidění světa. Že tu existuje supervelmoc, hegemon, který dává světu pravidla a řád a vytvořil systém uspořádání, který ostatní více či méně respektují. S tím přišel americký sociolog, historik a ekonom Immanuel Wallerstein. Tvrdil, že existují jádrové oblasti moci a kapitálu, které jsou totožné s takzvaným globálním severem - tedy s USA, západní Evropou a také s Japonskem. Zde se po druhé světové válce vytvořily globální instituce a pravidla týkající se obchodu i politiky.
Za studené války byl protiváhou východní blok v čele se SSSR, ale po roce 1990 se zdálo, že západní systém vyhrál a že má být ve světě vzorem. Teď se však tento vzor začíná hroutit, tak jako se to už několikrát stalo v minulosti, kdy o vliv přišli například Nizozemci či Britové, kteří v historii stejně jako nyní USA dominovali globálnímu obchodu a určovali pravidla hry.
Jinými slovy podle interpretace Wallersteina přicházejí na scénu takzvaní vyzyvatelé, kteří se snaží roli hegemona zpochybňovat, což nyní splňuje Čína. Ať jeho teze platí nebo ne, Číně se v každém případě nelíbí, že klíčové světové instituce, politické i ekonomické, jsou hlavně v rukou Západu. Nebo že rezervní měnou je stále dolar. To se snaží zvrátit, tvrdí, že Západ je už slabý, a zdůrazňuje, že i ona má silnou ekonomiku a moderní technologie. K tomu je diplomaticky velice aktivní a získává vliv hlavně jinde v Asii a v Africe.
Naše pozornost teď míří hlavně na válku na Ukrajině. Jak skončí?
Buď se Ukrajina zhroutí, protože Západ nebude schopen dodávat zbraně a materiál a nebude ji finančně podporovat. Všechny války jsou o penězích a ekonomice. Válčit můžete, jen když na to máte, pokud ne, tak prohrajete. Rusko z tohoto pohledu má daleko větší potenciál válčit samostatně, Ukrajina válku může vést jen s podporou jiných.
Její porážka by z mého pohledu byla špatnou variantou. Vznikl by precedent. Jakákoliv země by pak mohla napadnout jinou a zabrat její území. Dobrou variantou proto je, že Ukrajina válku ustojí a Rusko se stáhne. To se může stát jedině v případě, že v jeho čele nebude stát prezident Vladimir Putin. Válku totiž nezahájilo Rusko, ale on. Kdyby se ale stáhl, ukončil by i svoji vládu. Takže tato varianta může nastat, jen když Putin zemře nebo bude svržen.
Asi existuje i varianta, že válku ukončí nějaké příměří, což je i cílem Putina. Mít rozdělenou a zdevastovanou Ukrajinu, kterou bude ovládat. Zatím si ale neumím představit, že by prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal dohody, v nichž by postoupil kus ukrajinského území. Navíc by to otevřelo cestu k přepisování mapy Evropy.
Z Ukrajiny celkem odešlo skoro deset milionů lidí, početně je pětkrát slabší než Rusko a mnozí Ukrajinci, zejména ti v zahraničí, ani bojovat nechtějí. Jak to pak může pro Ukrajinu dopadnout dobře?
Z historie takové příklady existují. V tomto regionu byly nepoměrně menší země schopny válku proti Rusku vyhrát. Například Čečensko v devadesátých letech. To, jak to s ním nakonec dopadlo později, je už jiná věc. Velikost populace nemusí být vždy hlavní kritérium síly. Ukrajinci, kteří bojují, neválčí za svého prezidenta, ale za své domovy, které Rusové napadli. Chtějí žít ve městech, která budou patřit pod Kyjev, a nikoliv pod Moskvu. Je to morální síla, která je stmeluje.
Všichni na Ukrajině to tak asi nevidí.
Kdyby k nám přijely tanky, tak jako na Ukrajinu, také bych se s tím nesmířil, i když jsem pacifista a kdysi jsem dostal modrou knížku. Na druhou stranu chápu i ty, kteří z Ukrajiny odešli. Každý z nich má asi ve svém okolí někoho, kdo padl nebo byl raněn. Přirozeně mají strach a raději žijí v klidu někde ve střední Evropě. Avšak více je těch, kdo na Ukrajině zůstali. Mnoho lidí se tam také vrátilo. Když se s Ukrajinci bavím, i s těmi, kteří žijí u nás, cítím, že to rozhodně nevzdávají.
