Praha - Polský expremiér Donald Tusk se za měsíc ujme funkce předsedy Evropské rady, tedy neoficiálně prezidenta EU. Podle polské velvyslankyně v České republice Grażyny Bernatowiczové to pro její zemi je pocta, ale praktický dopad na život Poláků to nejspíš mít nebude.
Diplomatku, která v minulosti vedla polskou ambasádu v Madridu a byla také náměstkyní ministra zahraničí, mrzí malý zájem Čechů o Polsko. Naopak je to podle ní zcela jiné: Poláci mají Čechy rádi a zajímají se o ně.
Spory o kvalitu polských potravin jsou podle Grażyny Bernatowiczové minulostí, protože obě strany se dokázaly domluvit na spolupráci. "Polské potraviny a polská kuchyně si získaly dobré jméno i na velmi prestižních trzích. Nechce se mi věřit, že všichni spotřebitelé na těchto náročných trzích se pletli a najednou Češi objevili, že ty potraviny jsou špatné," říká kromě jiného velvyslankyně v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
A.cz: V České republice jste už přes rok. Co vás tady nejvíc překvapilo, pokud vůbec něco?
Překvapilo mne, že jakmile jsem dorazila, začala smršť kolem vlády. Bylo to krátce před rezignací Petra Nečase. Byla to situace, která mne překvapila. Češi mají v Polsku renomé národa, který je velmi pragmatický, moc toho nenamluví, dělá svoji práci, a tak v České republice je pořádek. Ale to, do čeho jsem přijela, byla politická bouře. Teď už je to ale jiné.
A.cz: Mluvíte o tom, jaký je obraz Čechů v Polsku. Jaké jsou podle vás největší mýty o České republice v Polsku a naopak o Polácích tady?
Tady v Česku se traduje více mýtů o Polácích než o Češích v Polsku. Zní to dost banálně, protože to často opakuji, ale v polských anketách o to, který národ máme nejvíce rádi, poslední dobou vyhrávají Češi. Poláci vás vidí jako symbol pragmatismu a dodržování právního řádu. Jako společnost, která příliš nepodléhá emocím.
Co mně osobně je nejvíce líto, je fakt, že Češi velmi málo znají Polsko, málo se o něj zajímají. Nechci říci, že nás nemáte rádi, protože jsme velmi sympatičtí (smích). Ale nejsme tady předmětem velkého zájmu, zatímco v Polsku je velmi známý a velmi sledovaný český film, česká literatura, kultura a všeobecné vědomosti o vaší zemi.
Možná je to trochu i naše vina, že se tady příliš málo propagujeme. Bohužel ale to je tak, jak říkám.
A.cz: Četla jste před příchodem do Prahy knihy Mariusze Szczygiela o Češích?
Ano, četla. Ale byla bych raději, kdyby se podobný autor narodil v Česku, kdyby se tady narodil například pan Stehlík, který by napsal stejně dobré knihy v češtině o Polsku a Polácích. (szczygiel je polsky stehlík – pozn. red.)
A.cz: Chybí vám tedy dobré české knihy o Polsku a Polácích?
Nejvíce nám chybí všeobecná znalost Polska ze strany Čechů. A ochota Polsko osobně navštívit a více ho poznat. A ocenit jako zemi, která má bohatou kulturu nebo přírodu. O moři nechci hovořit, protože v Polsku je i mnoho jiných zajímavých zákoutí, která stojí za to vidět.
A.cz: Letos uplynulo pětadvacet let od pádu komunismu: nejdřív v Polsku, pak v Československu. Vidíte ve vývoji v uplynulém čtvrtstoletí nějaké podstatné rozdíly mezi Českem a Polskem?
Odlišná byla startovací čára, ze které jsme s reformami začínali. V Polsku už od roku 1956 opozice stále nabírala na síle, zatímco v Československu byl vývoj tohoto hnutí pomalejší a méně rozšířený.
Avšak mám pocit, že těch pětadvacet let jsme využili dobře. I když jistě šlo některé věci udělat lépe. Hlavně na začátku byly velké problémy, protože neexistoval žádný návod na přechod od socialismu ke kapitalismu. Příručky na toto téma nebyly, takže jsme to museli dělat z hlavy a podle citu. Podařilo se to přesto, myslím, velmi dobře, i když oběti, které naše společnosti přinesly, byly velké.
Mám ale za to, že kdyby velmi bohaté národy západní Evropy měly projít podobnou cestou reforem, tak by jí neprošly v takovém klidu. Tam by možná lidé byli v ulicích a protestovali proti tak radikálním změnám, zatímco u nás probíhal tento proces velkých proměn i odříkání prakticky bez nějakých otřesů.
A.cz: Česko-polské vztahy v posledních letech poněkud otrávily spory o kvalitu polských potravin. Víme o tom, že jedna ze schůzek bývalých premiérů Petra Nečase a Donalda Tuska byla vypjatá a pro obě strany nepříjemná. Jsou tyto problémy už minulostí?
Poslední dobou je v tomto ohledu docela klid. Pro mě osobně je celá ta záležitost divná a smutná. Polské potraviny a polská kuchyně si získaly dobré jméno i na velmi prestižních trzích. Nechce se mi věřit, že všichni spotřebitelé na těchto náročných trzích se pletli a najednou Češi objevili, že ty potraviny jsou špatné.
Možná je problém jinde. V nějaké konkurenci mezi jednotlivými firmami, o tom ale nechci spekulovat. Možná je to neznalost, protože Češi málo jezdí do Polska, a nemají tak moc šancí poznat opravdové polské jídlo.
To, co se sem dováží, je různé kvality, to je pravda. Z mého hlediska je nejdůležitější, že se obě strany dohodly na spolupráci a schválily program nulové tolerance. Kontrolní orgány intenzivně kooperují na pohraničních kontrolách. Otevřeně se o všem informuje, nikdo nic nezametá pod koberec.
A.cz: Co myslíte tou nulovou tolerancí?
Jde o zásady, které přijala ministerstva zemědělství obou zemí. V momentě, kdy se objeví například nějaké závadné dovezené klobásy nebo kuřata nebo třeba závadný alkohol, tak se o tom okamžitě informuje, kontrolní orgány obou zemí se tomu věnují. Pokud se zjistí závadné zboží, otevřeně řekneme, že se k vám dostalo něco, co nemělo.
A.cz: Donald Tusk už není polským premiérem, 1. prosince se ujme funkce předsedy Evropské rady. Neboli evropského prezidenta. Má to pro Polsko nějaký význam?
Je to pro nás velká pocta, že tento prestižní post získal Polák. Ale když expremiér odjede do Bruselu, polský pas nechá doma. Nejede tam hájit polské zájmy ani propagovat Polsko.
Je jistě výhodné pro nás a pro celý středoevropský region, že Tusk ho dobře zná, a při jeho snaze nalézt kompromisy bude tato znalost regionu důležitá. Více se vyzná v záležitostech východní Evropy než, řekněme, třeba někdo z bývalých premiérů středomořských států. Ale jak říkám, nebude hájit polské zájmy a jeho pas zůstane u něj doma v šuplíku.
A.cz: Evropská unie je nyní konfrontována s konfliktem na Ukrajině a rolí Ruska v něm. Je jasné, že východní Evropa není jednotná v názorech. Česká, slovenská nebo bulharská vláda zastávají umírněnější stanoviska vůči Rusku, naopak Polsko nebo Estonsko jsou kritičtější. Čím si jako diplomatka tyto rozdíly vysvětlujete?
Samozřejmě by pro nás bylo ideální, aby se Evropská unie skládala z osmadvaceti Polsk. Tak to bohužel není, každý členský stát má své zájmy. Unie ale nemůže fungovat tak, aby se zavřely oči nad tím, že anexe Krymu byla hrubé porušení mezinárodního práva.
Odsuzující stanovisko k anexi Krymu odsouhlasilo všech osmadvacet členských zemí Evropské unie. To samé se stalo v případě sankcí, uložených ve dvou fázích. A to je podstatné.
Rusko by raději jednalo bilaterálně s každou zemí zvlášť. Jinak s Českem, jinak s Bulharskem, jinak s Estonskem, jinak s Francií. O tom víme. Proto je dobré uvědomit si důležitost toho, že Evropská unie jedná jednotně. Udělat společnou zahraniční politiku pro několik zemí je velká výzva a v tomto případě se to podařilo. Dokonce třikrát. Při odsouzení anexe Krymu a pak dvakrát při uvalení sankcí na Rusko.
