Londýn (od našeho spolupracovníka) - Rozpad eurozóny by poškodil všechny členy bez výjimky. Proto je mu třeba zabránit za každou cenu. Tu si stanoví německý daňový poplatník, který nakonec euroúčet zaplatí.
Jednou z věcí, o kterou si řekne, bude přizpůsobení Unie německé šabloně. Dále pak bude chtít přísnější dohled nad tím, jak jednotlivé země hospodaří. Což se bude týkat i adeptů na členství, pro které tak bude vstup napříště obtížnější.
Na druhou stranu - vzhledem k současným zkušenostem se asi nové země do eurozóny zrovna nepohrnou, říká ekonom londýnské ING James Knightley. Na začátku týdne, kdy se členové evropské sedmadvacítky sejdou na dalším bouřlivém summitu EU, vám Aktuálně.cz přináší s britským expertem rozhovor.
Aktuálně.cz: Kvůli krizi se teď většina diskusí soustředí na to, co se stane za minutu nebo zítra. Podívejme se za tento horizont, na dobu, až krize odezní. Jaký je váš optimistický scénář?
Co se eurozóny a jakéhosi dlouhodobého výhledu týče, bude třeba mnohem větší fiskální harmonizace. Pokud se totiž ohlédneme zpět, je jasné, že současné problémy do značné míry způsobilo ignorování fiskálních pravidel.
Podle Maastrichtských kritérií neměl deficit rozpočtu žádné země překročit tři procenta HDP. A zadlužení vlád nemělo být vyšší než 60 procent. Ve skutečnosti to teď v eurozóně nesplňuje nikdo; možná Slovensko. Jinými slovy, neexistuje policista, který by dohlížel na fiskální politiku. A to se musí změnit.
A.cz: Je možné vyřešit současnou krizi a přitom nenutit státy, aby si byly napříště blíž?
Podle mě jsou součástí skutečného řešení krize eurobondy. Jen se podívejte na eurozónu jako celek: má nižší poměr deficitu k HDP než Spojené státy, Japonsko a Británie. A stejně tak má i nižší poměr dluhu k HDP. Přesto jsou výnosy z dluhopisů v eurozóně mnohem nižší, pokud tedy nepočítáme Německo. Což by eurobondy svým způsobem změnily.
Toto řešení se ale neobejde bez fiskálního dohledu, fiskální harmonizace a v neposlední řadě strukturálních reforem, díky kterým se ekonomiky eurozóny sladí - jednotlivé trhy si budou podobnější. Pak by měl začít fungovat princip "jedna politika sedí všem".
A.cz: Po fiskálním dohledu a harmonizaci volá hlavně Německo. Bude se hrát podle jeho not?
Ono to možná zní jako germanifikace Evropy. Ale berte to tak, že Německo je v eurozóně nejsilnější ekonomikou. Navíc, bolestné reformy už má za sebou a teď je to ultrakonkurenceschopná země. No a pokud chce eurozóna přežít, musí se také stát ultrakonkurenceschopnou, dynamickou ekonomikou. Už jen proto, že jsou její demografické křivky dost otřesné.
Během příštích třiceti let poklesne počet obyvatel Unie v produktivním věku o 20 procent. A to bude mít zásadní vliv na růst. Jinými slovy, pokud chce být eurozóna schopna ufinancovat obrovský dluh, který má, a pokud chce být zároveň schopna vypořádat se se stárnutím populace, musí být dynamičtější a musí se orientovat na růst. Což vyžaduje zásadní reformy a výraznou fiskální harmonizaci.
A.cz: Stručně, germanifikace - respektive splnění určitých, Německem požadovaných kroků - je to nejlepší, co by eurozónu mohlo potkat. Co by naopak byl ten nejhorší možný scénář?
Tak to nejhorší by byla naprostá fragmentace, naprostý rozpad měnové unie. To ale není v ničím zájmu. Vezměte si například, jak by se vyvíjel kurz německé měny, pokud by najednou země nebyla součástí eurozóny: nová marka by zřejmě začala vůči většině světových měn výrazně posilovat; stala by se novým bezpečným přístavem. A to by zničilo německou konkurenceschopnost.
Takže, odchod určitě není v zájmu Německa. Ale stejně tak není odchod z eurozóny ani v zájmu Řecka. Opět, prostě kvůli tomu, co by následovalo.
A.cz: Řekněme, že by přesto k rozpadu evropské měnové unie došlo. Co by to znamenalo?
Došlo by na skutečně masivní tištění peněz. Pravděpodobně by se objevila hodně vysoká inflace. Měny by devalvovaly a divoce se hýbaly na hodně rozbouřeném trhu. Nezaměstnanost by se pravděpodobně zvýšila. Evropu by zasáhla deprese. A trvalo by mnoho, mnoho let, než bychom se z toho dostali.
Proto si myslím, že je tomu třeba zabránit, ať to stojí co to stojí. S čímž například souvisí i to, že je sice třeba dodržovat pravidla, ale teď má přednost pomoc ekonomice. A to znamená trochu přibrzdit s utahováním opasků.
A.cz: Načrtl jste dva extrémy, dva krajní scénáře. Realita asi bude někde uprostřed...
Myslím si, že se v oblasti fiskální politiky postupně daří věci zlepšovat. Příkladem je fiskální kompakt - tříprocentní limit na deficity rozpočtu je díky němu součástí ústavy každé ze signatářských zemí. První kroky, které signalizují blížící se fiskální dohled, jsou tak už realitou.
Nicméně, k tomu, abychom překonali krizi, bude třeba v této oblasti ještě přitvrdit. Neumím si totiž představit, že by se Německo rozhodlo zachránit strádající ekonomiky - a nechalo ECB tisknout peníze - bez toho, aby za to něco dostalo. A tím něčím podle mě bude právě výraznější fiskální dohled. Stručně, pokud se chceme vyhnout kolapsu, bude se konečný scénář blížit první variantě, řekněme germanifikaci eurozóny.
A.cz: Nevyvolá tento tlak Německa zlou krev?
Berte to tak, že Německo, německý daňový poplatník, to nakonec všechno zaplatí. Proto se věci budou dělat podle něj. Což znamená, že nakonec bude platit jednoduché pravidlo: pokud máme pomoci Řecku, Španělsku, anebo jiné zemi, bude to podle našich not.
A.cz: Vycházejme tedy z toho, že se naplní tento víceméně optimistický scénář. Jaká bude pozice eurozóny a eura na světové scéně poté, co současná krize odezní?
Eurozóna je stále největší exportér na světě. Její pozice je tak významná. Vyrábí totiž to, co lidé chtějí. Budoucnost tedy jistě má - pokud ve zdraví překoná překážku, která je teď před ní.
Jistý problém se může objevit na domácí scéně. A tady se vrátím ke stárnutí evropské populace, tedy trendu, který vyvolává obavy. Dlouhodobý růst závisí na počtu zaměstnanců a na jejich produktivitě. No a pokud počet pracujících propadne o dvacet procent, bude třeba, aby se produktivita hodně zvýšila. Právě proto čekám, že průměrný růst ekonomiky bude o hodně nižší než před krizí.
A zároveň čekám, že tempo růstu ekonomiky eurozóny po krizi bude do značné míry závislé na exportu.
Když do Řecka přijede Angela Merkelová:
A.cz: Co tato očekávaná závislost na exportu a vše, co k ní patří, znamená z pohledu investora?
Klíčové pro eurozónu bude udržet slabé euro. Což bude mimochodem platit o všech rozvinutých zemích, respektive o jejich měnách. Kvůli stárnutí populace a míře zadlužení totiž budou ordinovat přísnou fiskální politiku.
Platit to bude desítky let. Což znamená, že bude potřeba uvolněné monetární politiky, která utaženou fiskální politiku do jisté míry vyváží. No a tato kombinace většinou měnám neprospívá. Právě proto čekáme, že euro oslabí vůči většině světových měn a zejména pak vůči měnám rozvíjejících se zemí.
A.cz: Co by to, o čem mluvíte, znamenalo pro země mimo eurozónu?
Jakmile se zpřísní fiskální dohled v eurozóně, budou se i země aspirující na vstup do ní zkoumat mnohem podrobněji. Zkušenost s Řeckem jistě bude v tomto smyslu vztyčeným ukazovákem.
Kontroly účetních knih tak budou hodně důkladné. No a otázkou také nepochybně bude, zda země vně eurozóny budou mít o euro napříště zájem.
A.cz: Co byste jim radil vy? Mají vstoupit do eurozóny?
Podle mě má smysl tento krok odložit. Počkat si na to, jak bude eurozóna vypadat; na to, pod co se vlastně budou podepisovat. To se teď prostě neví.
V tuto chvíli je vše stále hodně vágní. Jistě, očekává se germanifikace a další věci, o kterých jsem mluvil. Jak to ale bude ve skutečnosti vypadat? Na to si možná budou chtít voliči v nečlenských zemích počkat.
A stejně tak si možná budou chtít alespoň na čas zachovat flexibilitu, která se v době krize hodila. Sečteno a podtrženo, myslím si, že nás na obou stranách čeká hodně přemýšlení. Eurozóna se asi i tak bude nadále rozrůstat. Ale bude se o tom mnohem více mluvit. Nebude už samozřejmé, že země, která plní kritéria, automaticky směřuje do měnové unie.
