Praha - Letos v Kodani mají státy světa uzavřít dohodu, kterou mnozí označují za tu vůbec nejambicióznější v historii. Cílem bude smlouva, jež nahradí Kjótský protokol, který přestane platit roku 2012.
A jestli bylo "Kjóto" prvním krokem, kde státy světa učinily pevné závazky pro snížení emisí skleníkových plynů způsobujících globální oteplování, má být Kodaň krokem definitivním.
Kjótský protokol zavázal bohaté státy ke snížení emisí o 5,2 procenta oproti množství roku 1990. Mezitím však Mezivládní panel OSN pro změny klimatu (IPCC) varoval, že je nutné do roku 2020 snížit emise o 25 až 40 procent oproti roku 1990.
Jinak hrozí, že růst teploty překročí 2 stupně Celsia oproti předindustriální éře, což by mělo katastrofální následky na klima na celém světě.
Zatímco vědci varují a přicházejí s jednou znepokojivou studií za druhou, politická jednání se vlečou a vlády nejsou ochotny přistoupit k dostatečným závazkům. Kromě výše redukce emisí jsou zde také spory ohledně transferu zelených technologií a peněz chudým zemím. Bez toho nejsou rozvojové státy ochotné se k dohodě připojit.
O současném stavu jednání si Aktuálně.cz povídalo s Kateřinou Husovou, která se jich pravidelně účastní jako zástupce sdružení nevládních organizací Bankwatch.
Spory o technologie a peníze
A.cz: Vezměme to bod po bodu. Kde se nacházejí spory v jednáních: zaprvé o transferu technologií, zadruhé financí pro chudé země, zatřetí závazcích na snížení emisí u průmyslově rozvinutých států. Existují u technologií obavy patentního rázu?
Husová: Ano, to je hlavní problém. Spojené státy nechtějí tato práva uvolnit. Nyní při posledních jednáních v Bonnu řekly, že se o tom vůbec nechtějí bavit a přitom pro Indii a zvláště pro Čínu jde o nejzásadnější téma. Jde o spojená výzkumná centra. Například globální plán výzkumu plus regionální centra v rozvojových zemích a tam by výzkumníci společně pracovali na patentech, například na těch, které už v bohatých zemích existují.
Kateřina Husová:
Mezinárodní klimatická koordinátorka organizace CEE Bankwatch Network. Od konce roku 2007 sleduje vyjednávání OSN o klimatu a klimatickou politiku Evropské unie.
Síť environmentálních organizací z 12 zemí střední a východní Evropy Bankwatch podle vlastních slov usiluje o to, aby veřejné finance z evropských strukturálních fondů nebo Evropské investiční banky směřovaly do ekologicky a ekonomicky smysluplných projektů a aby se na rozhodování o nich mohla podílet i široká veřejnost.
Spory jsou také o to, jak to bude přesně vypadat. Rozvojové země mají zájem i o technologie na adaptaci, například hráze, zemědělské technologie a hospodaření s vodou. Na to ale bohaté země nechtějí příliš přispívat. Také je zde spor o to, jak velké budou v tom mít rozvojové státy slovo.
A.cz: Druhý bod: finance. Kde je zádrhel?
Ještě nikdo nevyložil karty na stůl. EU říká, že dá spravedlivý podíl, ale neříká kolik. Problém je také v tom shodnout se, jak velký bude podíl soukromého a veřejného sektoru. Odhaduje se, že soukromý sektor bude tvořit tak 70, 80 procent objemu, který je ve stovkách miliard dolarů ročně. Soukromníci ale nebudou chtít investovat do adaptace v zemích, kde není rozvinutý trh, z toho by nic neměli. Základem tak bude obchodování s emisními povolenkami podobné tomu v EU.
Obecně se mluví se o fondu, který by měl mít pod sebou adaptaci, technologie, pojištění (například pro malé ostrovní státy) a na boj proti odlesňování.
Pak tu jsou také Mechanismy čistého rozvoje (CDM). To už funguje na úrovni států nyní. Investicemi v zemích třetího světa si můžete odečítat emise u sebe doma. Soukromníky samozřejmě investice do úsporných technologií zajímají. To ale funguje zatím jen pro některé země, hlavně v Číně a v Indii a něco je ještě v Jižní Africe. Ostatní země ale nejsou tak atraktivní. Problémem je také, že investor musí dokázat takzvanou „dodatečnost projektu", že by těch peněz skrze kredity z CDM by to nevzniklo.
Snížit emise musíme u nás doma
A.cz: Kdo může nyní rozetnout gordický uzel?
Říká se, že bude klíčové, na čem se dohodnou USA s Čínou. Myslím si, že na straně USA tam je pořád to zpoždění způsobené nástupem nové administrativy. Kompletně obměnily celý tým, který se tím zabývá, a vytvářejí teprve ty pozice. Slíbily pár set milionů dolarů do fondů, ale je to pořád málo, to jsou okamžité peníze, nic neřekly k dlouhodobým finančním závazkům. Tady by se to mohlo pohnout.
A.cz: USA tedy nemusí učinit velký závazek ohledně snížení emisí, ale mohly by jednání usměrnit jen tím, že zvýší finanční podporu rozvojovým zemím?
Situace v USA je taková, jaká je. Nic lepšího než ve sněmovně schválený Zákon o čisté energii a bezpečnosti nebude. S většími závazky tady nemůžeme počítat, takže to můžou kompenzovat tím, že přihodí větší množství peněz.
Obama bude muset být v prosinci v hodně úzkém kontaktu se Senátem, který návrh ještě neschválil. Pokud to Senát do té doby neschválí, Obama bude moci odsouhlasit předtím jen něco málo, protože nikdo nechce opakovat to, co se stalo s Kjótským protokolem. Že něco USA slíbily v OSN a pak to neprošlo Kongresem.
A.cz: Pojďme tedy nyní k dalšímu bodu, snižování emisí. Americký návrh, o kterém mluvíme, počítá se sedmnácti procentním snížením emisí do roku 2020 oproti úrovni emisí roku 2005, což by podle The New York Times znamenalo v tom nejlepším možném případě snížení o 13 procent oproti roku 1990. IPCC přitom říká, že potřebujeme 25 až 40 procent...
Těch třináct procent mi připadá ještě příliš optimistické. Emise jim od roku 1990 velmi rostou. Viděla jsem odhady, že to budou tak 4 procenta. Ale je možné, že pokud tam započítáme všechny možné offsety, tedy nákupy emisních povolenek z rozvojových zemí, tak se to tam vyšplhá.
A.cz: Takový nákup je ale standardem podle Kjóta, tak to dělá i Evropa.
Ano, takhle to zatím probíhalo, ale je jasné, že pokud to máme radikálně snížit, musíme učinit i velké závazky doma. Offsety jsou pomocný mechanismus, kterým snížíme část nákladů snižování, protože ve třetím světě to lze udělat levněji, ale nenahradí to úspory u nás doma. Musíme prostě snižovat všude.
Dalším problémem je i to, že se rozvojové země jako celek zřejmě budou muset v prosinci zavázat k nějakému snížení, a pokud jim zabereme ty nejlevnější projekty my, tak nebudou mít na ty drahé peníze. Nabídka snižování za rozumnou cenu je v rozvojovém světě také omezená.
Snižujeme, ale málo
A.cz: Jak má konkrétně vypadat participace bohatých států na snižování emisí v rozvojových zemích?
Některé emise - například v zemědělství, zastavení odlesňování - lze pořídit levně, to si rozvojové země pořídí za vlastní náklady, pak další za střední náklady a na těch by se měli podílet bohaté země právě v rámci těch offsetů. A pak ty nejdražší a na ně by měli padnout peníze z fondů poskytnutých bohatými zeměmi.
A.cz: Jaké jsou nyní návrhy na snížení emisí v bohatých zemích? Co navrhují jednotlivé státy pro sebe?
O USA jsme už mluvili, EU 20 až 30 procent do roku 2020. Japonci 8 procent, ale čistě domácí snížení, bez offsetů. Austrálie mínus 5 procent do roku 2020, ale počítá se to k roku 2000. Když se všichni přidají, chce jít Austrálie až na 20 procent. Nový Zéland mínus 10 procent. Kanada mínus 20 procent, ale k roku 2006.
Rusko, to je taky vtipné - mínus 10 až 15 procent k roku 1990, ale oni mají teď už díky krachu průmyslu v devadesátých letech mínus asi 30, takže počítají naopak s nárůstem. Čína své vlastní číslo neudala, ale k něčemu se zavážou, pokud dostanou technologie. Indii záleží hlavně na financích.
Ani obraz EU není obraz tak růžový. Je tu obrovský prostor pro energetické úspory. Dělám teď analýzu investic Evropské investiční banky a jsou to samá fosilní paliva a do energetických úspor nedávají nic. Není tam politická vůle a ta banka to neumí. Takže tady vidíme, že co EU říká, nejde ruku v ruce, s tím co dělá. Nemá smysl dávat sto milionů do obnovitelných zdrojů a dvě miliardy do uhelných elektráren.
Češi: 12 tun na hlavu
A.cz: Pokud se bavíme o Česku, tak pokles emisí, ke kterému jsme se zavázali v Kjótu (8 procent), daleko překračujeme, čili jsme na tom zdánlivě dobře. Ve skutečnosti za to ale může pokles průmyslu v devadesátých letech a v poslední době emise opět rostou. Navíc vypouštíme 12 tun C02 na hlavu ročně, to je jedno z nejvyšších čísel na světě. Čím to je?
Neefektivním průmyslem a obrovskými ztrátami v domácnostech. A uhelnými elektrárnami a ztrátami tepla v domech. Taky zemědělství je velký zdroj. Program Zelená úsporám je dobrý začátek, ale když se podíváte na dopravní politiku státu... mohli bychom dělat mnohem víc. Kdo začne do environmentálně šetrných technologií investovat dřív, bude mít velkou komparativní výhodu. Také závislost na ropě bude čím dál víc znevýhodňovat.
A samozřejmě doprava, která je tady velice tristní. To financování dálnic a černé díry okolo toho. Do dálnic se nalije nepřiměřeně velké množství peněz a je to jedna z priorit, která není úplně perspektivní. A pak také tlačit na ČEZ, ale to zjevně není možné po žádném z politiků chtít, když tam mají všichni zájmy.
A.cz: Jaký by měl být ohledně změn klimatu finanční závazek ČR rozvojovým zemím?
Spočítali jsme, že by to mělo být asi 20 miliard korun ročně. Kritériem bylo množství emisí a velikost HDP. Což - jak říkáme - není zas tak mnoho, odpovídá to hodnotě asi jedné jízdenky na MHD týdně na člověka. Z veřejných rozpočtů by EU měla dávat 35 miliard eur. Čili mimo to, co vyprodukuje obchod s emisními povolenkami.
Mělo by se to počítat do Oficiální rozvojové pomoci (ODA), tedy standardní pomoci chudým zemím (závazek ČR je 0,17% HDP do roku 2015)?
Nemělo. Měl by to být zvláštní závazek. Hrozí, že některé státy budou přebalovat ODA na klimatické peníze a pak zase nebudou peníze na nemocnice a školy. Klimatické závazky by měly být v podstatě stejné peníze jako současná ODA.
