Homs - Uličkami donedávna malebného města se jen pomalu a se sklopenými hlavami šourají zbídačelí lidé. Vracejí se domů, ale domov nenacházejí. Město je v troskách a v tvářích přeživších se zrcadlí čirá beznaděj.
Od příměří mezi vojsky syrského prezidenta Bašára Asada a rebely uplynul týden a do občanskou válkou zdevastovaného Homsu na západě země se pomalu vracejí lidé.
Reportéři CNN, kteří návrat do kdysi prosperujícího milionového města sledují, popisují výjevy zkázy.
Přeci se ale najdou výjimky. To když se sejdou léta odloučení příbuzní a přátelé.
Zejnat Akharsová z Homsu neutekla a spolu se svým bratrem Ajmánem přežívala celé dva roky přímo v téměř nepřetržitě ostřelovaném centru. Nyní konečně nastal okamžik, který je pro většinu lidí naprosto běžný, přesto nedocenitelný - Zejnat a její bratr Ajmán se mohli obejmout s blízkými.
Netrvalo ale dlouho a pocit štěstí v mysli pohublé Syřanky opět vystřídala bolest válečných traumat.
"Je mi 49 let a vážím 34 kilo. Při životě nás nedrželo jídlo, ale víra. Ostřelování je hrozné, bylo téměř nepřetržité, několikrát jsem byla zraněná,” vzpomíná Zejnat, která spolu s bratrem a dalšími necelými třemi desítkami lidí v milionovém městě vydržela po celou dobu obléhání.
Život s neustálým myšlením na smrt
Dvojice se ukrývala v malém bytě přímo v historickém centru města. Žila s neustálým vědomím, že může být kdykoliv zasažena minometnou palbou. Nešlo se však jen skrývat, sourozenci museli vycházet do ulic hledat cokoliv, co by se dalo sníst. Několikrát přitom byli konfrontováni s povstalci, kteří je, jakožto křesťany, považovali za stoupence Asadova režimu.
Vysvětlovala jsem jim, že nikoho podporovat nemůžu, protože jsem tu uvězněná.
V takových okamžicích byla otázka jejich přežití v rukou lidí, z nichž občanská válka udělala stroje na zabíjení. "Vysvětlovala jsem jim, že nikoho podporovat nemůžu, protože jsem tu uvězněná,” vzpomíná Zejnat.
Krom jídla musela po celou dobu spolu s bratrem hledat věci, kterými by se dalo zatopit. "Sbíral jsem dřevo, které zbylo na ulicích po rebelech, pálili jsme okna, dveře, prostě co šlo," vzpomíná Ajmán.
700 dní hladu
Rebelové Homs obsadili v roce 2011. Asadova armáda krátce nato zahájila masivní ofenzivu ve snaze získat obsazené území zpět. Používala při tom dělostřelectvo a neváhala cílit na v té době ještě hustě osídlené centrum města.
Později zvolila armádní vojska obléhací taktiku a nechala město vyhladovět. S tím, jak ve městě přibývali zranění, navíc v Homsu rychle došel zdravotnický materiál. Vypukla hrozivá humanitární katastrofa.
Zpočátku jsme měli alespoň nakládanou zeleninu, pak ale přišli rebelové a vše nám sebrali.
"Zpočátku jsme měli aspoň nakládanou zeleninu, pak ale přišli rebelové a vše nám sebrali. Hledali cokoliv; mouku, bulgur nebo rýži. Přišli více než třicetkrát, vloupali se a mířili na nás zbraněmi. Je to strašný pocit, když se vzbudíte a někdo vám míří do tváře zbraní,” vzpomíná Ajmán.
Život sourozencům nakonec zachránily listy, které sbírali na hřbitově.
"Chutnaly nejlépe, ostatní byly hořké. Jedli jsme je k snídani, obědu i k večeři. Byly chvíle, kdy jsme mysleli na blízké a uvědomovali jsme si, že už je možná nikdy neuvidíme, tehdy jsme prostě jen plakali,” vzpomíná Ajmán.
Se sestrou se ale shoduje, že je to, čím prošli, učinilo silnějšími a svůj boj s osudem už nevzdají.
