Jde o výstižný popis situace i v tom smyslu, že válku na Ukrajině začal Vladimir Putin už v roce 2014 a bylo jen otázkou času, kdy se odhodlá k současnému, otevřenému, celoplošnému tažení. Jedním z důvodů, proč konflikt spustil právě nyní, byl pohled do Spojených států.
Loňský Bidenův chaotický odchod z Afghánistánu drasticky poškodil věrohodnost Bílého domu na mezinárodní scéně. Mezi spojenci, ale ještě důležitěji mezi protivníky Spojených států.
Americká domácí politická a společenská scéna se navíc zdá být aktuálně tak rozdělená, že Putina to mohlo - a pravděpodobně i přivedlo - k přesvědčení, že ze strany amerického prezidenta, který se doma topí v problémech, nelze čekat účinný, rozhodný odpor vůči jeho tažení proti Ukrajině.
Dosavadní kroky Bílého domu tento Putinův kalkul ale potvrzují pouze v jednom bodě. Americký prezident vyloučil, že by na Ukrajinu proti ruské invazi poslal své vojáky. To ale také nikdo neočekával - Biden by si takový krok neobhájil ani doma v USA, ani v rámci NATO.
Bezprecedentní spolupráce se spojenci
Řada dalších Bidenových rozhodnutí, a celý jeho dosavadní postup v ukrajinské krizi, jsou ve skutečnosti silnější, než Putin nejspíše čekal. I když sám šéf Kremlu to zřejmě nikdy nepřizná.
Americký prezident jedná v každodenním kontaktu a v úzké součinnosti se spojenci v NATO a Evropské unii. To je oproti situaci okolo Afghánistánu zásadní rozdíl. Takřka bezprecedentní je výměna a sdílení zpravodajských informací, dosavadní sankční režim je rovněž uplatňován v provázané spolupráci.
Na domácí scéně jeho situace přitom není jednoduchá, před listopadovými volbami do Kongresu je pro mnohé republikány dobrá každá záminka k útoku na demokratického prezidenta. A ze zálohy, ze svého floridského sídla v Mar-a-Lago, atakuje Bidena jeho poražený soupeř z prezidentských voleb Donald Trump.
Poslední týdny ovšem také ukázaly, že Biden za sebou má nadstranickou podporu v Senátu, který spoluvytváří zahraniční politiku USA. Ani ta není vůči prezidentovi ze strany opozice bez ostnů. Zásadní je ale ve dvou věcech.
Zaprvé to dokazuje, že navzdory zmíněnému politickému rozdělení se Washington dokáže - byť křehce - sjednotit. Na postupu vůči Putinovi v Senátu teď demokraté a republikáni spolupracují. Zadruhé panuje jasná shoda na tom, že Putinův útok na Ukrajinu je pro Spojené státy nepřijatelný, protože je už i ohrožením národních zájmů USA.
Tento nadstranický postoj ve Washingtonu ve vztahu k ruské válce na Ukrajině převažuje, eliminuje politické názory, že Amerika už nemá v Evropě co pohledávat a že tam nemá své zájmy.
Ohrožení z Ruska
Izolacionismus a hlasy "hleďme si svého" zní z USA vůbec obecně hlasitěji, než je jejich skutečná síla. Evropa je v zámoří, ale není to Afghánistán, kde byli Američané z dlouholetého, bezvýchodného konfliktu už unaveni a chtěli, aby se jejich vojáci vrátili domů. Evropa je Američanům stále mnohem blíže, v geografickém i mentálním slova smyslu.
Pokud Vladimir Putin vsadil na to, že Amerika je příliš zahleděna sama do sebe, do svých problémů, vsadil na špatnou kartu. Sám se "zasloužil" o to, že americká veřejnost, která na Rusko předtím už zapomněla, začala současný kremelský režim vnímat přinejmenším jako potíž, ne-li přímo ohrožení.
Stejně jako v jiných zemích jsou samozřejmě i pro obyčejné Američany mnohem důležitější jejich každodenní, "všední" problémy. Putin ale může dokázat, co určitě nechtěl. Jeho otevřená válka na Ukrajině může dosud nerozhodné americké veřejné mínění posunout k názoru, že Spojené státy se mají a musí angažovat a Putina zastavit.
Nadstranická shoda
Pokud ruský prezident při obsazování cizích území postupuje salámovou metodou, kdy si je postupně krade, pak sankční režim, který už po anexi Krymu v roce 2014 zvolily Spojené státy, připomínal něco podobného. Washington postupně přikládal a věřil, že tím Putina odradí od dalších provokací a silových eskalací. S tím je ale nyní patrně konec.
Americký Senát, nadstranická skupina demokratů a republikánů, prezidenta tlačí k ráznějším opatřením. K masivnějším, rychlejším dodávkám zbraní na Ukrajinu a okamžitému uplatnění všech nejtvrdších možných sankcí.
Pro Bidena je to v dnešním Washingtonu velmi řídká příležitost, kdy se může opřít o nadstranický konsenzus. Pokud to využije, Vladimir Putin se přepočítal. Jeho válka na Ukrajině pro něho bude mnohem dražší, než si představoval.
