Homs - Obléhání syrského Homsu, které se stalo jedním z center ozbrojeného odporu proti režimu Bašára Asada, pomalu končí.
Povstalci se ve čtvrtek po bezmála měsíci stáhli ze čtvrti Bábá Amr, aby ušetřili civilní obyvatelstvo. Asadova Armáda je totiž krom strategie vyhladovění zasypávala dělostřeleckou i minometnou palbou.
Na střechách ve městě číhají nelítostní snipeři, mrtvé už nikdo nepočítá, zraněným nemá kdo pomoci. Tedy téměř nikdo.
Reportérka listu The Sunday Times Marie Colvinová, která do odříznutého města pronikla spolu s pašeráky, navštívila v jednom z obytných domů provizorní nemocnici.
Když svou reportáž ze čtvrti Bábá Amr psala, netušila, že půjde o její poslední svědectví z válečné vřavy. Zanedlouho padla, spolu s francouzským kolegou Remim Ochlikem.
Britský deník její poslední zápisky zveřejnil v plné a nezměněné podobě. Na Aktuálně.cz si můžete v třídílném seriálu přečíst nejzajímavější pasáže.
Poslední část je věnována již zmíněné provizorní nemocnici, kterou nechal ve svém, dosud nevybombardovaném bytě zřídit jeden z místních obyvatel. Jako zdravotnický personál tam slouží vojenský lékař, který zběhl z Asadovy armády, místní zubař a dobrovolnice.
První pacient, s nímž Colvinová mluvila, na tom byl ještě dobře. Mohl chodit. "Chalíd Abu Saláh, aktivista, který se loni v březnu účastnil prvních demonstrací proti Asadovi, si sedá v kanceláři se zlomenou rukou a obvazy na noze i rameni. Fáče zakrývají rány po šrapnelech," zapsala si.
"Tento pětadvacetiletý vysokoškolský student riskoval svůj život, aby natočil vyvražďování obyvatel čtvrti Bábá Amr a jen těsně unikl smrti. Poté pomáhal donést dva muže, zraněné minometnou palbou, na provizorní kliniku. Když spolu se třemi kamarády odcházeli, vybuchl u vchodu granát. Jeho přátelé byli na místě mrtví. Dva zranění, jimž pomáhali, také."
Podobně smutný příběh vypráví 48letý taxikář Abu Ammár. Minulý týden, okolo osmé večer, se vydal do města, aby se pokusil sehnat nějaký chleba. On, jeho žena a adoptovaná dcera žili od zničení svého domu u dvou starších sester.
"Když jsem se vrátil domů, barák už tam nebyl. Na místě stály jen zbytky obvodových zdí. V troskách jsem uviděl červenou ženskou blůzu a lahve nakládané zeleniny. Jako zázrakem se nerozbily."
"Doktor Alí (zmiňovaný zubař) si vzpomíná, že jedna žena byla z toho domu přivezena živá. Musel jí ale amputovat obě nohy a krátce nato zemřela," pokračují zápisky. Pohled na provizorní operační sál i místnost pro "rekonvalescenty" byl i pro zkušenou válečnou zpravodajku, která prošla konflikty v Čečně, Libanonu i íránsko-iráckou válku, zdrcující.
Hlavně přežít operaci
"Provizorní klinika je vybudovaná v jednom z bytů v prvním patře. Pytlíky s plazmou visí na dřevěných ramínkách, zraněné přivážejí příbuzní na korbách pickupů.
Na jeden ze dvou operačních stolů položili 24letého Ahmeda Iriního. Šrapnely ho těžce zranily na stehnech a ze šrámů rychle krvácel. Zatímco mu lékař nůžkami vyndával kus kovu zpod levého oka, Irinovy zraněné nohy poklesly. Byl mrtev. Odvezli ho do improvizované márnice v někdejší ložnici. Nahého. Pouze s černým plastickým pytlem, který mu zakrýval rozkrok."
Na lítost ani odpočinek není čas. Na lůžko byl ihned uložen další pacient. "Chalíd Abu Kamálí zemřel, ještě než mu lékař stihnul sundat šaty. Šrapnel ho zasáhl přímo do hrudníku," poznamenala si stroze reportérka.
Tělo opět rychle odnést do márnice a položit na stůl dalšího pacienta.
"Šestadvacetiletý Saláh byl zasypán šrapnely v hrudníku a v levé části zad. Nedostal žádné léky proti bolesti, přesto si s doktorem povídal i během toho, kdy mu strkal do zad kovovou trubku, která z jeho zad odvedla hromadící se krev," popsala Colvinová polní podmínky, jichž byla svědkem.
Kde jsou Spojené národy?
Lékaři je k ruce Um Ammárová, pětačtyřicetiletá matka sedmi dětí. Když byl její dům srovnán se zemí, nabídnul jí lékař, že mu může pomáhat. "Musím to vydržet, protože všichni, koho sem přivážejí, jsou moje děti, ale je to tak těžké," postěžovala si americké novinářce plačky. Na rukou stále měla zakrvácené rukavice.
Achmed Mohammed, vojenský lékař, jenž zběhl z Asadovy armády, neprojevuje lítost, ale vztek: "Kde jsou lidská práva? To žádná nemáme? Kde jsou Spojené národy?"
Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, plní se i lůžka pro rekonvalescenci. Ti, kdo se na ně dostanou, sice zdaleka nemají vyhráno, ale vědí, že jsou z nejhoršího venku.
"Také pro rekonvalescenci jsou k dispozici pouze dvě lůžka. Jedno z nich obsadil Achmed Chalíd, který byl podle svých slov zraněn v mešitě, když ji po skončení modliteb začali ostřelovat. Museli mu amputovat pravé varle a na zmírnění bolesti přitom dostal jen paracetamol."
Asadovo tvrzení, že jsou rebelové islámští radikálové, odmítá. "Žádáme všechny věřící: křesťany, židy i muslimy, aby nám pomohli," vzkazuje do světa.
Pokud chtějí zranění opustit Bábá Amr, musejí být nejdříve vyneseni. Potom mohou být položeni na motorky a ti šťastnější z nich se s pašeráky dostanou do bezpečí. Nejhůře zranění to ale zvládnou jen těžko.
Do bezpečí za cigarety, čaj a 500 liber
Ti, kdo se zotaví úplně, se mohou pokusit syrské vojáky podplatit.
"Přestože syrské úřady nikomu nedovolují odejít, některým uprchlíkům se povedlo je podplatit. Potkala jsem takové uprchlíky ve vesnicích okolo Homsu. Dvaatřicetiletá novomanželka Miriam se spolu se svým mužem rozhodla odejít, když se doslechla, že milice Šabíha - brutální jednotky Asadova mladšího bratra - vyvraždily tři rodiny a ženy znásilnily.
"V podstatě jsme se proplazili pod minometnou palbou," vzpomíná Miriam. Nějakým způsobem se jim to povedlo bez úhony a vojákovi pak dala výměnou za provedení do bezpečí svůj snubní prsten.
Abdul Madžíd, 20letý vysokoškolský student počítačové techniky, se několik hodin poté, co dorazil do vesnice za Homsem, stále klepal. Utekl až poté, co byli pryč zbylí lidé z jeho ulice, kde byl zasažen každý dům."
"Šel jsem ke kontrolnímu vojenskému stanovišti, o němž mi řekli, že to tam není tak zlé. Dal jsem jim balíček cigaret, dva balíčky čaje a 500 syrských liber. Řekli mi, abych utíkal." Když se dostal ke stromům, zasvištěly mu nad hlavou dávky ze samopalů. Tvrdil sice, že pouze předstírali, že ho chtějí trefit, aby chránili sami sebe, ale děs v jeho očích prozrazoval, že si tím nebyl úplně jistý," uzavírá Marie Colvinová své poslední vyprávění.
