Od našeho zvláštního zpravodaje - Pod křížem jsou fotografie padlých, kusy munice a zbraní. V kostele neobvyklá věc, ale původně jezuitský svatostánek ze sedmnáctého století slouží právě tomuto účelu. Je to armádní kostel. Od začátku velké agrese v únoru 2022 se tady konaly stovky pohřbů vojáků, kteří zahynuli. "Zhruba jeden denně, někdy dva," říká správce Oleh, který zároveň pracuje v hlubokém podzemí na archeologických vykopávkách.
Západoukrajinský Lvov je od frontové linie daleko, lidé se snaží žít normálně a večer je centrum města plné otevřených barů a kaváren. Ale přehlédnout válku se ani tady nedá.
Při vstupu do moderního areálu Ukrajinské katolické univerzity je panel s třiadvaceti jmény a tvářemi lidí, kteří tady studovali, vyučovali nebo pracovali a zahynuli v boji s okupanty. I tady mají ve vstupní lobby munici a zbraně, přivezené z fronty a připomínající, že země je ve vále a brání se. Studentky a studenti před nimi u stolů pracují u notebooků a pijí kávu.
"Museli jsme se v mnoha směrech adaptovat na novou situaci. Především musí výuka na univerzitě pokračovat, musíme myslet na budoucnost. Pomáhá nám naše spřátelená univerzita v Chorvatsku, která má zkušenosti z devadesátých let, jak se vyrovnávat s válkou a jejími následky," říká zástupce rektora Dmytro Šerengovskij.
Jeho kolegyně z vedení univerzity Sofia Opacká k tomu dodává: "Říkají například, že je potřebné lidi, kteří se vrátí z fronty, integrovat zpět do běžného života, i když je to těžké. V Chorvatsku v devadesátých letech dali veteránům penzi - i těm, kterým bylo třeba pětatřicet - a tím jim spíše ublížili," vysvětluje žena, která má sama manžela na frontě. "Jenom tady na jednom patře najdete celkem pět žen, jejichž manželé bojují. Je těžké se přitom soustředit na práci a každodenní věci, ale musíme."
"Tati, vstávej!"
K těm, kteří zahynuli rukou okupantů, patří také devatenáctiletá Darija Bazilevičová. Před měsícem ruská raketa dopadla na dům její rodiny ve Lvově. Zemřela, stejně jako její dvě sestry a matka. Přežil jen otec. Darija studovala právě tady, na Ukrajinské katolické škole. "Neučil jsem ji, ale jeden z mých studentů padl na frontě," říká Šerengovskij. Všude ve škole jsou cedule, ukazující cestu do podzemních úkrytů v době ohlášeného náletu.
Na den, kdy zahynula rodina Bazilevičových, vzpomíná Taras Jacenko. "Bydlím nedaleko místa, kde se to stalo. Bylo to brzo ráno a v polospánku mi připadalo, že rány jsou od vozu, který sváží odpadky. Ale za chvíli už se mnou začala cloumat moje dcera: 'Tati, vstávej, musíme utéct! Děje se něco hrozného!'"
Univerzita je soukromá, financovaná hlavně dárci ze zahraničí. Lidmi (nejen) ukrajinského původu ze Spojených států, Kanady a evropských zemích. Nově postavená budova nese název Centrum Andreje Šeptyckého, na počest bývalého metropolity ukrajinské pravoslavné církve, který se v roce 1942 otevřeně postavil proti vraždění židů během holokaustu pastýřským listem "Nezabiješ!".
Řeckokatolická církev je silná na západní Ukrajině a Lvov je jejím centrem. V dobách Sovětského svazu ji Moskva zakázala, církev přežívala v ilegalitě a mše se sloužily tajně. Například už zmiňovaný vojenský kostel Petra a Pavla sloužil jako sklad knih. "Víra je teď pro nás důležitá, dodává nám sílu a naději," říká zástupce rektora Šerengovskij v kapli, která je centrem celého univerzitního kampusu.
