"25. listopadu asi v deset hodin dopoledne najednou rána a loď se začala naklánět na bok," popsal situaci na plavidle Patria SS Jiří Poláček, který patřil mezi židovské mladíky toužící se v Haifě připojit k československé jednotce podplukovníka Karla Klapálka. Jejich plán znemožnily britské úřady, které židovským uprchlíkům nedovolily se v Haifě vylodit.
Poláček pro Paměť národa vylíčil, že pasažéři na lodi Patria SS měli za sebou strastiplnou cestu, která začala 2. září 1940 na pražském Masarykově nádraží. Pouhý den předtím dostal telegram od Mandlerovy vystěhovalecké kanceláře, sídlící v Lützowě ulici (dnešní Politických vězňů), která transport židovských uprchlíků organizovala.
"Na nádraží jsem potkal kamaráda, se kterým jsme dali dohromady hned ve vlaku partu mladíků odhodlaných zapojit se do československé zahraniční armády," vyprávěl Jiří Poláček.
Ve Vídni přestoupili na parník Melk, který je vezl po Dunaji s dalšími 700 uprchlíky z protektorátu i z Rakouska k Černému moři.
"Až po letech jsme přišli na to, proč se tento transport uskutečnil. V Besarábii (dnešní Moldavsko, pozn. red.) žilo hodně Němců, které potřebovali dostat do říše. A jediná cesta byla parníkem. A aby loď nebyla cestou tam prázdná, tak ji naložili židovskými uprchlíky," vysvětlil Poláček.
Němci tak navíc získali od cestujících do rumunského přístavu Tulcea u Černého moře peníze a v transportu kromě toho viděli šanci destabilizovat poměry v Palestině pod britskou správou. Ta přijímala jen omezený počet židovských imigrantů, protože se obávala arabského povstání.
V přístavu Tulcea uprchlíci zamířili na starý nákladní parník Milos, který ale pod náporem nastupujících pasažérů začal klesat.
"Rumuni nám řekli, abychom si opatřili pytle s pískem a spravili si ho, tak jsme to tak udělali," dodává Poláček. Loď plavbu přes Černé moře vydržela, proplula úžinami Bospor a Dardanely a dostala se do Středozemního moře. Došlo ale jídlo i palivo, které složitě získávali v přístavech.
Symbolicky 28. října 1940, krátce před příjezdem do Haify, složil Jiří Poláček a další asi stovka mužů přísahu do rukou kapitána Emila Grégra (otce Miroslava Grégra, ministra průmyslu a obchodu ve vládě Miloše Zemana, pozn. red.). Všichni se těšili, že se po přistání připojí k jednotce, kterou na Středním východě formoval podplukovník Karel Klapálek.
Čekali, že je Britové uvítají
11. listopadu 1940 loď Milos konečně dorazila do palestinských vod nedaleko přístavu Haifa. Zde ovšem čekalo na cestující překvapení. Britské úřady, které měly Palestinu pod svou správou, jim totiž nedovolily přistát. Zejména pro mladé muže na palubě to bylo velké zklamání.
Cestující z lodí Milos a další lodi Pacific dostali příkaz přestoupit na palubu velké zaoceánské lodi Patria, která kotvila u břehů Haify. Zde strávili několik dní. Čekalo se, až dorazí třetí parník Atlantic, který také vezl uprchlíky ze zmíněného transportu.
Mezi utečenci panovala velká nervozita, až 20. listopadu vysoký komisař pro Palestinu Harold MacMichael rozhodl o jejich deportaci na ostrov Mauricius v Indickém oceánu. Téměř dva tisíce uprchlíků se pokusilo protestovat formou hladovky, což však britské úřady nezajímalo. Mezitím připlul také Atlantic a začal transport jeho cestujících na Patrii. Emoce na palubě připomínaly tlakový hrnec těsně před výbuchem.
A k explozi skutečně došlo. Doslova. 25. listopadu po deváté hodině ranní otřásla lodí detonace. Začal zoufalý a chaotický boj o život. Mnoho lidí skočilo z paluby, z výšky dvanácti metrů do moře a plavali ke břehu. Jiní uvízli v kajutách a marně se snažili prodrat ven malými kulatými okénky, zatímco zevnitř na ně tlačili další. Mnozí v okénkách uvízli, strhali si kůži a zlámali končetiny.
Jiří Poláček vyvázl skokem do vody. "Měl jsem zafixováné, že když se loď potápí, že se udělá vír a že to stáhne i ty lidi. Plaval jsem od lodě, až jsem doplaval na molo," popisoval. Když se vydýchal, plaval zpět a pomáhal se záchrannými pracemi.
Uprchlíci se dozvěděli až později, co se vlastně stalo. Šlo o zoufalý pokus podzemní židovské organizace Hagana. Všechny země totiž podle mezinárodních dohod musely na své území přijmout trosečníky ze ztroskotaných lodí. Počítali s tím, že když Patrii poškodí, Britové budou muset její cestující přijmout do Palestiny. A tak propašovali na palubu výbušninu, ukrytou v nákladu uhlí. Jenže výbuch byl mnohem silnější, než předpokládali. Stará a zchátralá loď se začala rychle potápět. Plavidlo se potopilo za pouhých 16 minut a zahynulo při tom 267 lidí, mezi nimi bylo i 14 mladíků ze skupiny Jiřího Poláčka. 172 pasažérů pak bylo těžce zraněno.
Video: Účastník potopení lodi Patria SS Petr Meyer vypráví o tragédii v komiksové knize
Nyní již Britové nemohli odmítnout udělit ztroskotancům palestinský azyl, a tak je převezli do bývalého vojenského tábora Atlith nedaleko Haify. Jiří Poláček a jeho druhové vstoupili do 11. československého pěchotního praporu - východ a po vojenském cvičení se v říjnu 1941 zapojili do bojů u Tobruku.
Cestující z lodi Atlantic, kteří nestihli přestoupit na palubu Patrie SS, čekal jiný osud. Museli odplout na ostrov Mauricius. "Tam všechno kvete a plodí. Čistě tropické klima. Podél silnice stáli lidé všech barev a křičeli a vítali nás: 'Bienvenue, vítejte'. Házeli na nás květiny. Byli jsme z toho úplně opilí. Až autobus zastavil před takovou železnou bránou, kde bylo napsáno: Her Majesty's Prison - Vězení Jejího Veličenstva. Tak jsme tam byli," popsala pro Paměť národa Anina Korati. Na Mauriciu zůstala internována až do konce války, poté přesídlila do Izraele.
Drtivá většina Židů proti nacistům statečně bojovala
Vztah židovské populace k nově vzniklému Československu ovlivnil podle Jindřicha Marka z Vojenského historického ústavu výrazně prezident T. G. Masaryk.
"Měl k nim velmi pozitivní vztah ještě v dobách Rakouska-Uherska. Jako jeden z mála se například tehdy zastal mladíka židovského původu Leopolda Hilsnera odsouzeného k trestu smrti a pak na doživotí za podíl na vraždě Anežky Hrůzové," připomíná historik. Univerzitní profesor Masaryk měl pak z obhajoby Hilsnera doslova peklo na zemi.
Masaryk ovlivnil podle Marka zejména mladou židovskou generaci, která se pak přirozeně ztotožnila s nově vzniklým Československem. "A právě tato generace šla po okupaci dobrovolně bojovat proti nacistickému Německu - zejména v jednotkách československé zahraniční armády," připomíná historik.
A uvádí několik příkladů za všechny. Z východní fronty druhé světové války třeba Arnošta Steinera, vyznamenaného mimo jiné sedmi Čs. válečnými kříži 1939 a dvěma medailemi Za chrabrost před nepřítelem. Legendárním se stal zejména v bojích na Dukle při dobývání kóty 534 a Hyrowy hory, kdy si vydobyl přezdívku Železný Arnošt, protože nezraněn přežil i v situacích, kdy to podle spolubojovníků přežít nebylo možné.
Steiner je podle Marka výjimečný i tím, že se nenechal opít komunistickou ideologií, třebaže - anebo snad právě proto - bojoval na východní frontě.
Arnošt Klein se pak vyznamenal v bojích u severoafrického Tobruku. Jejich velitel Karel Klapálek přezdíval Kleinovi a jeho spolubojovníkům hrdlořezové z Honzy, což byla pevnůstka S-19.
Například slovenský Žid Imrich Lichtenfeld se jako zakladatel bojového umění Krav Maga stal v Izraeli a jeho armádě doslova kultovní osobou. Ještě v Bratislavě hájil před válkou jako boxerský šampión neohroženě Židy před luďáckými nacistickými bojůvkami. Židy dokonce s pomocí ostatních zápasníků a boxerů organizoval do obranných skupin.
"Čeští, respektive českoslovenští Židé, kteří bojovali ve druhé světové válce za osvobození okupovaného Československa, byli v drtivé většině dobrovolníci, velmi stateční lidé a rozhodně to nebyly žádné ovce, jak se mezi antisemity traduje," dodává historik Jindřich Marek.
Polozapomenuté oběti z potopené lodi Patria SS připomíná pamětní deska na Novém židovském hřbitově v Praze. A připomenuty budou i v neděli 29. listopadu v 11 hodin na Novém židovském hřbitově. Akce se bude podle Židovské obce v Praze konat tak, aby byla dodržena nařízení ministerstva zdravotnictví v boji s nemocí covid-19.
