Brusel - Vetování národních rozpočtů, přísná bruselská kontrola státních financí zadlužených zemí, společné ministerstvo financí, zkrátka "opravdová ekonomická a monetární unie" - to jsou hlavní body vize, kterou pro eurozónu příštích let načrtl předseda Evropské komise José Manuel Barroso.
Ve dvaapadesátistránkovém dokumentu, který komise předložila ve středu, se hovoří mimo jiné o rychlejší a hlubší integraci zemí používajících euro, harmonizaci daní, vytvoření centrálního bankovního dohledu a zavedení společných dluhopisů. A to, jak Barroso zdůraznil, skutečně jen v rámci eurozóny a nikoli ve zbytku Evropské unie.
Pokud by představy šéfa Komise schválil unijní summit 13. a 14. prosince, znamenalo by to, že se unie definitivně rozpadá na dvě části. Jinými slovy - že vznikla "dvourychlostní Evropa", o které se diskutuje již mnoho let a před kterou v minulosti varovala řada ekonomů.
K projektu, kterému se zcela jistě dostane zamítnutí nejen v Londýně, ale i v Praze, může podle Komise přistoupit kterákoli země stojící mimo eurozónu, pokud o to projeví zájem. Čili hrozí, že se Česko dostane do stejné izolace, do jaké míří Británie a před níž ve středu nahlas varovala Konfederace britského průmyslu.
Nová ekonomická a monetární unie má mimo jiné přispět k tomu, aby hluboce zadlužené státy neohrožovaly zbytek eurozóny a neopakovala se tak současná krize.
"Je zřejmé, že se v rámci eurozóny nyní bude volat po větší míře disciplíny i solidarity," zdůraznil při předkládání dokumentu Barroso. "My však potřebujeme obojí."
Společné daně, společný rozpočet
Eurozóna se v nejhlubší krizi od svého založení podle Bruselu ocitla právě kvůli minimální kontrole, kterou mohla vykonávat nad národními rozpočty, kdy země jako Řecko, Itálie či Portugalsko vybíraly na daních méně než utrácely, deficity kryly půjčkami v zahraničí a čím dál více se zadlužovaly.
Ty státy, které řádně vybíraly daně a hlídaly si své státní rozpočty, pak musely financovat méně zodpovědné členské země EU chycené do dluhové pasti. A právě tomu se chce vyhnout Německo, které je společně s Francií hlavním iniciátorem tzv. fiskální unie. Ta se dohodla letos v březnu a má bdít nad co nejvíce vyrovnanými státními rozpočty.
Západoevropské země se vyšších daňových výnosů navíc budou snažit dosáhnout harmonizací daňových kvót. Nižší daně než v Německu či Francii jsou kupříkladu v Irsku, které loni přijalo finanční pomoc od EU. Postkomunistické země východní Evropy zase mají v drtivé většině tzv. rovnou daň.
Zatímco vysokopříjmové skupiny obyvatel ve Spolkové republice platí pětačtyřicetiprocentní daň, v Česku je to jenom 17,5 procenta, byť od Nového roku budou osoby s výdělkem nad sto tisíc korun platit navíc sedmiprocentní daň z příjmů nad sto tisíc, což u platů na úrovni 200 tisíc Kč daňovou kvótu posunuje na přibližně 21 procent.
V příštích 18 měsících mají být podle Barrosova plánu položeny navíc základy bankovní unie, která počítá s centrálním regulačním orgánem dozírajícím nad obchodováním a úvěrovou politikou komerčních bank, společným garančním fondem, do něhož budou přispívat bankovní domy pro případ, že by se dostaly do problémů, a " finančním nástrojem zaručujícím konvergenci a konkurenceschopnost", a tedy prosazení strukturálních reforem navrhovaných komisí pro lepší fungování unie.
Tento finanční instrument chce šéf Komise "do pěti let" přebudovat ve společný rozpočet eurozóny financovaný z daní a vyjmutý z rozpočtu unijního, na němž se na mimořádném summitu minulý týden nedokázali v Bruselu shodnout představitelé evropské sedmadvacítky.
Německo nadále proti eurobondům
Komise se zjevně nevzdala ani svého dřívějšího plánu na zavedení eurobondů, společných dluhopisů eurozóny, tentokrát ale pro ně v dokumentu používá výraz "eurobills", čímž se rozumí společné pokladniční poukázky, tedy dluhopisy s krátkou (zpravidla několikaměsíční) dobou splatnosti.
S eurobondy ovšem nesouhlasí právě Spolková republika, která se obává, že by jejich vydávání částečně zvedlo úroky z německých dluhopisů, které jsou jedny z nejnižších v EU.
"Eurobondy jako nástroj společného ručení za dluhy, a to v jakékoli podobě, jsou pro spolkovou vládu nepřijatelné," nechal se před několika dny slyšet německý ministr zahraničí, liberál Guido Westerwelle. "Znamenalo by to neúměrné zatížení jedněch a zároveň menší připravenost k reformám na straně druhých."
Dalším krokem na cestě integrace eurozóny by pak podle Barrosa bylo už zmiňované ministerstvo financí pro všechny země dohromady, byť je to vize hodně vzdálená.
Vše má však jeden háček: Naplnění dokumentu předloženého Komisí v prvé řadě vyžaduje změnu unijních smluv a ta je podle platného evropského práva možná jen se souhlasem všech členských zemí včetně Česka a Británie.
