Zdroje obrázků: ČTK, Profimedia, Aktuálně.cz

Během zimní olympiády v Sarajevu se o bojkotu letních her v Los Angeles podle Jeriové-Peckové ještě nemluvilo. “Bojkot schválil nejprve tehdejší Sovětský svaz 24. dubna 1984, rozhodnutí o naší neúčasti padlo 12. května na plénu Československého olympijského výboru," vzpomíná pro Aktuálně.cz běžkařka.

V té době poznala svého budoucího muže, olympijského veslaře Zdeňka Pecku, kterého bojkot zasáhl. Na hrách měl závodit, měla to být jeho poslední olympiáda. "Nesl si to v sobě celý svůj život," říká Jeriová-Pecková, jejíž manžel minulý měsíc zemřel.

Sportovkyně slavila úspěch o několik měsíců dříve na olympiádě v Sarajevu, kde Československo nechybělo. "Každý třetí den jsme závodili. Mezi tím byl trénink, odpočinek, příprava na další závod, příprava lyží," vyjmenovává dnes sedmašedesátiletá bývalá vrcholová sportovkyně.

Servismana československé lyžařky neměly, veškerá příprava byla na nich. Nic jiného si tak z her užít nestihly. S ostatními lyžařkami se do města jely podívat jen na předávání medailí. Tam viděli alespoň část zápasu československých hokejistů, kteří nakonec získali stříbro.

Jeriová-Pecková nejprve vyhrála bronzovou medaili v běhu na lyžích na pět kilometrů a později se československý ženský tým umístil na druhém místě ve štafetě.

Obrovský tlak na úspěch

Naladění před startem závodu, který Jeriové-Peckové vynesl třetí místo, ale ovlivnil běh na deset kilometrů, v němž československé běžkyně na lyžích skončily na desátém, třináctém a čtrnáctém místě. "Trenér věděl, že mám největší šanci právě na pěti kilometrech, proto mě ani nechtěl na desítku postavit. Jenže nejvyšší sportovní funkcionáři přikázali, že tenhle první závod musíme jet v nejsilnějším složení. Očekávali medaili, a proto je výsledek zklamal," vzpomíná sportovkyně.

Před svým medailovým během cítila obrovský tlak. "Na pětku jsem nastupovala nervózní a doslova jsem se klepala. Stres, který na nás svou nevraživostí přenesli, by se dal krájet. Ještě po tolika letech si vybavuji, jak jsem se usilovně snažila a cítila, že mému projevu chybí uvolněnost a pohoda," líčí.

V cíli se rozplakala, což se jí nikdy předtím nestalo. Nebyly to ale slzy štěstí, nýbrž úleva, že skončil nesnesitelný stres.

Navzdory vypětí vzpomíná na svou druhou olympiádu ráda, premiéru si odbyla o čtyři roky dříve na hrách v Lake Placid ve státě New York, kde v běhu na pět kilometrů taktéž vybojovala bronz.

Organizace ze strany Jugoslávie podle ní dosahovala úrovně, na jakou byli sportovci zvyklí, nic jim nechybělo. Na tratě to měli kousek, bydleli v hotelu Igman v horách jen kousek od lyžařských sportovišť.

"Hotel byl druhou olympijskou vesnicí. Pro všechny tam byla společná jídelna, kam se mohlo jít kdykoliv a sníst cokoliv," popisuje olympionička. Na jedné straně byla původně žlutá budova zkosená. A stejně tak vypadaly i pokoje. V jedné části hotelu se pokoje od podlahy ke stropu rozšiřovaly, na opačné straně byly zkosené, jako v podkroví.

"Ve vstupní hale bylo velké hoblované prkno, na které se měli sportovci podepsat. Pro organizátory to měla být památka na jednotlivé olympioniky," dodává lyžařka. Z interiéru hotelu se ale po válce nic nedochovalo.

Symbol modernity

Olympiáda v polovině 80. let také pro Sarajevo i celou Jugoslávii představovala cestu k modernitě. "Pro Jugoslávce to byl opravdu zlomový okamžik, protože najednou byli světoví, moderní," vysvětluje pro Aktuálně.cz publicista Jan Urban ze serveru Hlídací pes, který mezi Prahou a Sarajevem dlouhá léta pendloval.

Multikulturní Sarajevo prošlo kvůli olympiádě obrovskou výstavbou. Stavěly se sportoviště, hotely pro závodníky i ubytování pro diváky, kteří na olympiádu přijeli.

Sen o modernitě se během několika let rozplynul a dnes se většině místních při vzpomínce na olympijské stadiony vybaví hrůzy války. Skokanský můstek nebo bobová dráha se proměnily ve vojenská stanoviště, odkud stříleli snipeři i dělostřelectvo. Konflikt v Bosně a Hercegovině byl nejkrvavější v Evropě od druhé světové války.

Deset let po olympiádě v Sarajevu se konaly olympijské hry v norském Lillehammeru, kam jako spolukomentátorka České televize přijela i Jeriová-Pecková. "Všude byla cítit atmosféra obrovské solidarity. Na hlavní třídě v Lillehammeru postavili ze sněhu velký monument, na kterém plály denně desítky svíček. Obyvatelům obléhaného města to ale asi nebylo moc platné," říká olympionička.

Během války v Jugoslávii bylo Sarajevo, které leží v údolí mezi vysokými horami, obklíčeno. Obléhání začalo v noci na 5. dubna 1992 a trvalo mimořádně dlouho – do konce roku 1995, celkem 1429 dní. Šlo o vůbec nejdelší obléhání města v moderní historii. Obklíčily ho bosenskosrbské síly, muslimským ani chorvatským jednotkám se přes četné pokusy nepodařilo pevné srbské sevření prorazit. Blokádu ukončila až mírová dohoda.

Ostřelování města

Město pod palbou zažil i Urban, který své zkušenosti popsal v roce 1996 v knize Všem sráčům navzdory. "Najednou se všechno přes noc změnilo. A to, co mělo do té chvíli význam, jako třeba olympijské hry a pocit nejmodernějšího města, už neplatí. Najednou vám záleží na tom, jak sehnat litr vody denně a nějak se ohřát," vypráví.

Cestu na olympijské stadiony označuje za jeden z nejhorších zážitků války. "Tam vidíte každé okno dalekohledem, každého člověka," dodává.

Ve městě jsou dodnes rozstřílené budovy na hlavních ulicích i rudým betonem vylité díry v chodníku, které zůstaly po vražedných útocích. Na Sarajevo dopadalo denně kolem tří set granátů a celkem během obléhání zemřelo přes 15 tisíc lidí, z toho nejméně pět tisíc civilistů.

"Zažil jsem rodiny, kde třeba jeden bratr velel dělostřelcům, kteří stříleli do města na zbytek rodiny. Kamarádi z jednoho domu, kteří si byli do války velmi blízcí, se najednou rozdělili a bojovali proti sobě," říká s tím, že pro ty, kteří válku nezažili, je to jen těžko představitelné.

Dnes se z bobové dráhy stalo místo na příjemné procházky. Během zimní soboty je tu plno. Na rozbité silnici, která k místu vede, se procházejí rodiny s dětmi, často s kočárkem. Mladé páry, které se drží za ruce, opatrně stoupají přímo korytem bobové dráhy do kopce a snaží se neuklouznout na ledu. Sarajevo je zavalené smogem a mlhou, ale nahoře v kopcích svítí sluníčko.

Urban připouští, že někteří obyvatelé po skončení konfliktu udělali z války byznys a turistické lákadlo. "To je válečná turistika," krčí rameny publicista. Pro mnoho místních ale válka dodnes zůstává otevřenou ránou. "Pořád se s tím psychicky nevyrovnali, jak se moderní městská multikulturní společnost může přes noc zbláznit a tím nejprimitivnějším etnickým způsobem se rozdělit a vraždit," uzavírá.