Polská lidová armáda se v srpnu 1968 na příkaz polského komunistického vůdce Władysława Gomułky zapojila do "Operace Dunaj", největší vojenské akce v Evropě od konce druhé světové války, která potlačila reformy v Československu. Sověti nechtěli opakovat situaci z října 1956, kdy sami krvavě potlačili maďarské povstání. Připravili proto plán "bratrské pomoci", která měla Čechoslováky zachránit před západními imperialisty a kontrarevolucí.
Sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi na něj kývli představitelé čtyř zemí Varšavské smlouvy - Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Armádu odmítly vyslat Rumunsko s Albánií, ta byla členem Varšavské smlouvy pouze formálně. V září 1968 na protest proti okupaci Československa definitivně vystoupila.
Polští vojáci tušili, že se "něco chystá", díky cvičením a přesunům k československo-polské hranici od jara roku 1968. Henryku Wronovi bylo 23 let a rok předtím absolvoval tankistickou důstojnickou školu v Poznani. Říká, že invazi nepředcházela žádná politická školení o situaci v Československu. Právě se mu narodila první dcera, když dostal telegram dostavit se 20. srpna 1968 ke své jednotce v Żagani.
"Měl jsem se okamžitě vrátit k jednotce, aniž bych věděl, co mě čeká," vzpomíná s tím, že dceru viděl až v listopadu, po stažení polské armády z Československa.
Na hraničním přechodu Lubawka - Královec měl pocit, že Češi polské vojáky vítají, protože závora byla nahoře. "Když jsem ale dojel k budově pohraničníků, viděl jsem uvnitř naše červené barety. Českoslovenští vojáci tam nebyli, jen naše výsadkové jednotky," popisuje.
Krátce po něm překročil hranice na stejném místě jeho kamarád z důstojnické školy pro tankisty Tadeusz Oratowski. Bylo mu 24 let a invaze mu překazila líbánky. Ke svému útvaru v Krosnu Odrzańském se musel dostavit týden po svatbě. Jeho jednotka byla ovšem vybavena zastaralejšími typy tanků než ta Wronova, disponující stroji T-55/M.
V druhém sledu mířily do Československa takzvané "berlíňáky", sovětské tanky T-34, které dny své největší slávy prožily v době druhé světové války. V Polsku se staly známými zejména díky televiznímu seriálu Čtyři z tanku a pes o polských tankistech a psu Šarikovi, kteří bojují na východní frontě.
Netušili jsme, kam jedeme
Henryk Wrona v čele 11. tankové divize i Tadeusz Oratowski velící 11. pluku 4. mechanizované divize se dozvídali trasu postupně na dodávaných mapách. Zorientovat se prý nebylo jednoduché.
"Nikde nebyly žádné silniční ukazatele, žádné informace o názvech ulic či vzdálenostech, všechno to náhle zmizelo. Všude jen nápisy na zdech 'Dubček a Svoboda' a podobně," říká o cestě do vnitrozemí Čech Oratowski, který o invazi napsal knihu Tankem do Československa.
V Jičíně projížděli kolem rozezleného davu, v Mcelích nedaleko Milovic vypověděl jeden z tanků službu. "Lidé z vesnice k nám začali pomalinku přicházet a ujišťovali nás, že u nich není kontrarevoluce, je tam klid a nemají zlé úmysly. Začali jsme si spolu povídat, jeden starší muž poslal malého chlapce pro džbánek piva a spustila se úplně jiná diskuse," vzpomíná s tím, že poprosil tři mladíky o adresy. "Řekl jsem jim: Tahle válka jednou skončí, potom si popovídáme. Nikdo neměl papír, tak je napsali na kupon od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával."
Do Mcel se Oratowski opravdu vrátil. V roce 2009 při natáčení polského dokumentárního filmu, který po 41 letech mapoval jeho cestu tankem. Od starostky Mcel se dozvěděl, že jeden z mladíků zemřel a zbylí dva se odstěhovali.
Při té příležitosti se podíval po letech i do Milovic, kde jeho pluk dostal v srpnu 1968 za úkol bránit přistávací dráhu vojenského letiště a tři sovětské jednotky se stíhačkami.
Milovické letiště hlídal se svou jednotkou i Zdzisław Bykowski, který se invaze účastnil jako voják v základní službě. "Věděl jsem, že se účastním něčeho podlého, odporného, ale lidé doma se s námi srdečně loučili," popisuje situaci v Polsku při odjezdu. "Obdarovávali nás koláči, kompoty, sladkostmi, starší paní nám dokonce na rozloučenou dělaly na čele křížek. Nerozuměl jsem tomu, ale nestoudná propaganda fungovala."
Polská odpověď: mlčení
Poláci se s vojáky u hranic loučili a proti okupaci nijak výrazně neprotestovali, vzpomíná i novinář Eugeniusz Smolar, tehdy třiadvacetiletý student Varšavské univerzity. "To mlčení v Polsku bylo strašně smutné. Protesty se nekonaly, lidé se uzavřeli ještě víc než jindy, tiskli hlavy mezi ramena a nedávali najevo svůj názor," říká.
"Panovala tehdy také 'Schadenfreunde' - škodolibé uspokojení z neštěstí druhých. Setkal jsem se s reakcemi: 'Dobře jim tak. Proč jim má být lépe než nám, pod sovětským pantoflem? Když nám je zle, tak ať je zle všem. Nám zakroutili krkem, tak ať si jiní nevyskakují.'"
V srpnu 1968 měli totiž Poláci za sebou čerstvou zkušenost z potlačení svého "pražského jara" - vzpoury studentů, kteří v březnu 1968 volali po svobodě slova a demokracii. Eugeniusz Smolar patřil mezi studenty, kteří 8. března demonstrovali proti vyloučení svých kolegů Adama Michnika a Henryka Schleifera. Ti museli univerzitu opustit kvůli protestu proti zákazu divadelní hry Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz a kritizoval v ní carské Rusko.
Studentské protesty se rozšířily po celé zemi a šéf polských komunistů Władysław Gomułka obvinil z jejich rozdmýchání studenty židovského původu.
Rebelující studenti byli vylučováni ze škol, řada z nich musela narukovat do armády, a v srpnu 1968 se tak museli sami účastnit invaze do Československa. Smolar byl v srpnu ještě na svobodě a s dalšími studenty zorganizovali protestní akci ve Varšavě.
"Den po invazi jsme začali pokládat květiny u československého kulturního střediska v Marszalkowské ulici ve Varšavě. Policie nás samozřejmě honila a odstraňovala květiny, ale Varšavané to pochopili a začali je také přinášet. Neříkám, že masově, ale asi 100 lidí se toho zúčastnilo," dodává Smolar.
Tito lidé vyráběli i protiokupační letáky. "Vymýšleli jsme způsoby, jak je dostat mezi lidi, a tím jsme přiváděli policii a úřady k šílenství. Například jsme je házeli z nejvyššího patra obchodního domu v centru Varšavy, kde je lidé sbírali. Část je vyhodila, když zjistila, o čem jsou, část si je schovala do kapsy," vzpomíná Smolar s tím, že krátce poté skončil ve vazbě.
Protiokupační letáky se objevily i v jiných městech, například ve Vratislavi, kde je šířili studenti. Na začátku 80. let pak začali spolupracovat s československými disidenty a založili Polsko-československou solidaritu.
Češi se k nám chovali lépe
Celkem pobývalo v Československu od 21. srpna do začátku listopadu 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali na druhé místo okupujících jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo 300 až 350 tisíc.
Za Poláky následovali Madaři se 17 tisíci a Bulhaři se dvěma tisícovkami vojáků. Východoněmečtí vojáci se vpádu účastnili symbolicky se dvěma divizemi, které zůstaly v záloze. Hranice překročila pouze jejich styčná skupina. Sověti totiž nechtěli vyvolat vzpomínky Čechů na německou okupaci v březnu 1939. Z obdobného důvodu nepřekročili Poláci hranice v Českém Těšíně, aby nepřipomněli anektování Těšínska v říjnu 1938.
Polští vojáci dostali za úkol dohlížet na Čechy v kasárnách převážně v prostoru východních Čech. Henryk Wrona, který strávil tu dobu v polním táboře severně od Hradce Králové, má pocit, že se Češi chovali k Polákům lépe než k dalším okupačním armádám. "A to nemluvím o Rusech, k těm se chovali specificky, ale třeba o Bulharech. K Polákům se chovali s jakousi větší sympatií než k jiným zúčastněným armádám."
Zdzisław Bykowski se v Milovicích spřátelil s českým vojákem Zdeňkem z Ostravy, se kterým si hodiny povídal. Dodnes nezapomene na to, když ho jednoho dne Zdeněk zastihl, jak podle rozkazu nabíjí svůj kulomet ostrými náboji.
"Koukali jsme se na sebe a mlčeli. Co jsem měl v takové situaci říct? Na koho chystám ty náboje? Ticho prolomil Zdeněk, který řekl něco ve smyslu, 'že jsme vojáci a jen plníme rozkazy'. Vysoukal jsem ze sebe 'promiň' a Zdeněk tu trapnou scénu zakončil otázkou 'Zakouříme?'."
Šílená střelba v Jičíně
Na rozdíl od sovětských vojáků, kteří v první den okupace zavinili smrt desítek československých občanů, neměli Poláci na rukou českou krev. Přesněji až do 7. září 1968. Ten den pozdě večer spustil opilý polský voják Stefan Dorna v Jičíně střelbu ze samopalu do skupinky lidí odcházejících z kina.
U křižovatky na Letné zastřelil šestapadesátiletou Zdenku Klimešovou a čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého, sedm dalších utrpělo těžká zranění, včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili svého kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.
Informace o incidentu československá i polská státní média tajila. Nedostala se tak ani k polským vojákům. "V momentě, kdy došlo k té střelbě, bylo v dalších týdnech úplné ticho, blokáda informací, nic se k nám nedostalo," vysvětluje Henryk Wrona, který se pozastavuje nad tím, kde vzal Dorna alkohol, protože v armádě prý panovala striktní prohibice.
Polští vojáci podle něj také nesměli opouštět své jednotky. S místními obyvateli měli přicházet do styku co nejméně. Veškeré zásoby dovážela nákladní auta z Polska, na jejichž pneumatiky Češi zejména v Trutnově házeli ostré hvězdice a v každém zásobovacím konvoji dva až tři vozy vyřadili z provozu.
Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu nicméně připomíná, že polští a zvláště maďarští vojáci se v Československu chovali v ojedinělých případech hůř než Sověti. "Doslova hnusně, jako na dobytých územích. Rabovali obchody, vyhrožovali lidem samopaly, odzbrojovali esenbáky. Možná to bylo i tím, že se rozkazy k mírnějšímu postupu dostávaly k Polákům či Maďarům kvůli jazykové bariéře se zpožděním."
Například jistý major Horváth z 63. maďarského motostřeleckého pluku po cestě Slovenskem rušil za nemalých konfliktů jednu vojenskou posádku za druhou a odzbrojoval příslušníky SNB. Obdoby nemá ani nalétávání čtveřice maďarských stíhaček MiG-21 na dav demonstrantů v Nitře. Tak daleko nezašli podle historika Daniela Povolného z Úřadu dokumentace zločinů komunismu ani Sověti či Poláci.
Dorna se pozůstalým zastřelených neomluvil
- Navzdory odporu polské armády a diplomacie se 14. září 1968 konal v Jičíně veřejný pohřeb obětí střelby Stefana Dorny za účasti dvou tisíc lidí.
- Poláci odmítli Dornu předat československým úřadům a postavili ho v říjnu 1968 před vojenský soud v Kladsku. Ten jednadvacetiletého muže odsoudil k trestu smrti.
- Měsíc po vynesení rozsudku napsal Dorna, civilním povoláním zámečník, dopis ministrovi obrany Wojciechu Jaruzelskému. Svůj zločin ospravedlňoval tím, že Češi pronášeli "urážlivá slova namířená proti polské armádě, straně a vládě Polské lidové republiky".
- V říjnu 1969 soud změnil trest smrti na doživotní vězení. Podle nového polského trestního zákoníku byl trest snížen na 25 let. Dorna byl propuštěn v roce 1983 za příkladné chování. Rodiny obětí nikdy nekontaktoval.
Den po tragédii v Jičíně se ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa šedesátiletý účetní Ryszard Siwiec. Otec čtyř dětí napsal své ženě dopis na rozloučenou cestou z Přemyšle do Varšavy. Dostala ho až po 22 letech. Polská tajná policie dopis zabavila na poště.
Poláci odjeli, Sověti zůstali
Polští vojáci se začali stahovat z Československa na přelomu října a listopadu 1968. Doma je čekalo velkolepé uvítání, Tadeusz Oratowski a Henryk Wrona převzali poděkování od polského ministerstva obrany za pomoc ohroženým národům v Československu.
Zdzisław Bykowski odjel do Polska za trest o dva týdny dříve: "Asi dvacet nás poslali do Gubinu dřív. Za to, že jsme o všem diskutovali, měli své názory, pořád se nám něco nelíbilo, smáli jsme se propagandě a těm letákům, které se šířily mezi lidmi, o naší 'bratrské' pomoci. Ale to nebyl trest, to byla výhra," říká s tím, že alespoň nemuseli likvidovat stanové městečko, ve kterém od srpna v Milovicích žili. V Československu zůstali pouze sovětští vojáci.
Svědectví polských "okupantů z donucení" ve filmu
- Vzpomínky polských pamětníků zaznamenala nezisková organizace Post Bellum díky podpoře Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR a Polského institutu v Praze ve spolupráci s polskou neziskovou organizací Fundacja Krzyżowa.
- Svědectví polských pamětníků zaznělo také v dokumentárním filmu "Okupanti z donucení" od Markéty Bernatt-Reszczyńské, který bude uveden ve čtvrtek 9. září od 17 hodin v pražském kině Ponrepo.
- "Okupanti z donucení" jsou prvním filmovým dokumentem, který se věnuje polskému pohledu na okupaci Československa v srpnu 1968, ale i analýze tehdejších protisovětských protestů v Polsku.
