Ono mrazivé ráno před 41 lety přišly děti o svůj oblíbený nedělní program "Teleranek", polskou obdobu českého pořadu Studio Kamarád. Místo něj mohly jen dokola sledovat projev komunistického vůdce, generála Jaruzelského. Pronášel znepokojivá slova: "Oznamuji, že dnes byla vytvořena Vojenská rada národní záchrany. Státní rada dnes o půlnoci zavedla v celé zemi stanné právo."
Moc v Polsku převzala skupina třiadvaceti vysokých důstojníků polské armády, která se pojmenovala WRON (Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego, česky Vojenská rada národní záchrany).
V ulicích všech měst se objevili policisté a vojáci s obrněnými transportéry a tanky, aby dohlíželi na dodržování dlouhého seznamu nařízení: zákaz vycházení mezi desátou hodinou večerní a šestou hodinou ranní, zákaz shromažďování, pochodů a organizování stávek, zákaz jakýchkoli kulturních, společenských či sportovních akcí, zákaz cestování mimo bydliště bez povolení, zákaz vydávání tiskovin a další.
Příkazy doplňovala přísná cenzura veškeré korespondence či telefonních hovorů a přídělový systém. "Policisté i vojáci v ulicích měli úplně stejné uniformy. Lišili se jen v jedné věci - barvou šály. Vojáci měli zelené a policisté modré. Každý si přál narazit na vojáky, kteří byli shovívavější, když jste po policejní hodině venčili psa," říká Maciek Bernatt-Reszczyński, který výjimečný stav prožil ve Vratislavi, kde působil jako divadelní herec.
Divadla podle Reszczyńskeho, dnes spisovatele, nehrála do ledna 1982, kdy vojenská rada zkrátila zákaz nočního vycházení od jedenácté večerní do páté hodiny ranní, aby mohli dělníci jít na ranní směnu.
Konec "Karnevalu Solidarity"
Vyhlášení výjimečného stavu ukončilo "Karneval Solidarity", jak je nazýváno období po podepsání takzvaného srpnového porozumění v roce 1980, ve kterém polští komunisté souhlasili se vznikem nezávislého odborového hnutí Solidarita.
Během šestnácti měsíců vycházely knihy zakázaných autorů, veřejně se mluvilo o dříve zakázaných tématech, mezi něž patřily katyňský masakr či varšavské povstání, divadla hrála představení bez schvalování cenzorů. Solidarita vydávala vlastní týdeník a materiály, ve kterých informovala své členy o občanských právech. Jejich dodržování se Poláci dožadovali častými stávkami.
Ekonomika se hroutila, v obchodech ubývalo zboží a popularita Solidarity stoupala. Za první rok její existence do ní vstoupilo deset milionů Poláků oproti třem milionům členů polské komunistické strany, což s nelibostí sledovali Sověti v čele s jejich lídrem Leonidem Brežněvem.
Solidarita představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země. Ve hře byla vojenská intervence do Polska, obdobná jako ta v srpnu 1968 v Československu. Pro invazi se na jednání v Moskvě 5. prosince 1980 vyslovil Gustáv Husák a i lídr Německé demokratické republiky Erich Honecker.
Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním dvou tankových divizí na mimořádné cvičení Krkonoše. Vybrané jednotky československé armády tak 6. prosince 1980 vyfasovaly ostrou munici a vydaly se po zledovatělých silnicích k česko-polským hranicím, kde čekaly na rozkaz k invazi do Polska. Ten nakonec nepřišel. Sověti přenechali řešení polským komunistům.
Jejich zásah v podobě vyhlášení výjimečného stavu přišel poté, co Kreml rozzuřilo Poselství pracujícím ve východní Evropě, které vydali 8. září 1981 delegáti prvního kongresu Solidarity. V něm oslovili pracující z Albánie, Bulharska, Československa, Německé demokratické republiky, Rumunska, Maďarska a Sovětského svazu s nabídkou spolupracovat na vytvoření nezávislých odborů.
Vůdce SSSR Leonid Brežněv popsal poselství jako nebezpečný dokument: "Není v něm mnoho slov, ale všechna mají jeden cíl. Jeho autoři chtějí vyvolat v socialistických zemích chaos a povzbudit skupiny různých disidentů."
Solidarita se ocitla mimo zákon
Polsko se podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu ocitlo v těžké krizi. "Uvědomovalo si to jak polské, tak sovětské komunistické vedení. Sověti nabízeli Varšavě už rok předtím vojenskou pomoc, aby tím zastrašili polskou opozici. Polské vedení se ale Kremlu už tehdy - pod sovětským nátlakem - zavázalo, že si to vyřeší samo," vysvětluje Tomek.
Generál Jaruzelski vysvětlil Polákům výjimečný stav jako nutné opatření pro obnovení plynulé výroby, která zajistí v obchodech dostatek zboží. Ve svém projevu navíc tvrdil, že se tak zabrání občanské válce, kterou podle komunistů rozdmýchávali právě představitelé Solidarity. Jejich seznam měla připravený polská tajná policie a začala podle něj zatýkat v noci z 12. na 13. prosince 1981.
Vratislavské Solidaritě se ovšem ještě předtím povedl husarský kousek. Na příkaz jejího vůdce Władysława Frasyniuka vybral pokladník Józef Pinior 80 milionů zlotých (v té době asi 200 tisíc dolarů) z místní pobočky Polské banky.
"Zaskočil mě i všechny v Polsku," prohlásil Frasyniuk v rozhovoru pro Paměť národa. "Když jsme se po 13. prosinci setkali s Piniorem a Piotrem Bednarzem a sledovali v úkrytu vyhlášení výjimečného stavu v televizi, zeptal jsem ho: 'A kolik jsi těch peněz vybral?' A on říká: 'Osmdesát milionů.' Povídám: 'Bože' a Bednarz na to: 'Pánové, zabijou nás za těch 80 milionů, ne za Solidaritu.' "
13. prosince 1981 se uskutečnilo setkání vůdců Solidarity v Gdaňsku. Jeden z nich, Bogdan Lis, přítomné upozornil na zvýšený pohyb policie a vojáků v okolí. Władysławu Frasyniukovi se podařilo utéct do Vratislavi, kde se před tajnou policií schovával ještě deset měsíců. Vůdce Solidarity Lecha Wałęsu zatkli a věznili v izolaci až do listopadu 1982.
Stávky byly tvrdě trestány
Zavedení stanného práva se nesetkalo s masovým odporem veřejnosti, ale v mnoha podnicích po celém Polsku vstoupili členové Solidarity navzdory zákazům do protestních stávek. Tajná policie je spolu se zásahovými oddíly milicí úspěšně potlačovaly. V černouhelném dole Wujek v Katovicích skončil střet stávkujících horníků s milicionáři tragédií, devět horníků zastřelili a dalších 25 zranili.
Zdzisław Bykowski, který vedl podnikovou Solidaritu v kamenolomu v Lubáni na jihozápadě Polska, vyhlásil šestihodinovou stávku 14. prosince. V ten den se tam objevil nápis "1970", připomínající výročí krvavě potlačených protestů v Gdaňsku mezi 14. a 22. prosincem 1970.
"Zapálili jsme pod nápisem svíčky a pomodlili se za čtyřicet obětí prosincových událostí roku 1970. Následovalo zatýkání a 17. prosince 1981 mě internovali v táboře v Kamenné Hoře, který nacisté vybudovali za války jako pobočný lágr koncentračního tábora Gross Rosen. Bylo to za tu stávku a připomenutí roku 1970. V době výjimečného stavu padaly za takové věci tvrdé tresty," vysvětlil v rozhovoru pro Paměť národa Zdzisław Bykowski. Do tábora v Kamenné Hoře putovalo i pět jeho kolegů z kamenolomu.
Celkem bylo v období výjimečného stavu internováno 10 tisíc lidí ve 49 internačních střediscích po celé zemi. Mezi vězni se ocitli i polští herci, kteří odmítali vystupovat ve zmilitarizované polské televizi. Armáda v době výjimečného stavu zasahovala do všech oblastí života a vojenské uniformy museli nosit i televizní hlasatelé.
Vojáci dohlíželi také na hospodářství - telekomunikace, energetiku, těžbu nerostů a námořní přístavy. Pod správou měli i 129 nejvýznamnějších továren.
Jedním z osmi tisíc vojenských komisařů se stal v březnu 1982 podplukovník Henryk Wrona, jehož příjmení tehdy budilo obavy vzhledem k názvu již zmíněné vojenské rady WRON. "Dostal jsem rozkaz a musel jsem ho poslechnout, aniž jsem věděl, co práce komisaře obnáší. Pak jsem se dozvěděl, že naším úkolem je hlídat, aby podniky fungovaly tak, jak mají, aby nestála výroba," vysvětlil Wrona pro Paměť národa. Na starost dostal továrnu na magnetofony a radiopřijímače v městě Lubartow nedaleko Lublinu.
Ani dohled vojenských komisařů však nezajistil dostatek potravin v polských obchodech, ve kterých lidé nakupovali na lístky. "Přišli jsme do krámu, nebyl tam chleba, nebylo tam kafe, cukr tam nebyl. Jen prázdné regály a pár balíčků kolínek a rýže. Moje maminka vyndala z peněženky nějaké ty lístečky a to bylo k pláči. Když jsem přijela s dětmi, tak jim ani bonbon nemohla koupit," popsala Krystyna Zangová, která žila v Československu a do Polska jezdila za rodiči.
Výjimečný stav v Polsku trval rok a půl - od 13. prosince 1981 do 22. července 1983 a vyžádal si 91 obětí na životech. Generál Wojciech Jaruzelski za jeho zavedení čelil tvrdé kritice. Až do své smrti v roce 2014 opakoval, že jím zabránil vojenské intervenci Sovětského svazu. A že lepším řešením byly polské tanky než ty sovětské.
Polští historici o výjimečném stavu v Knihovně Václava Havla
- O polských událostech roku 1981 přijdou do Knihovny Václava Havla debatovat Kamil Dworaczek, historik z polského Ústavu národní paměti, ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj a další hosté.
- Úvodní slovo pronese Mirosław Jasiński, spoluzakladatel Polsko-československé solidarity.
- Debata se uskuteční v Knihovně Václava Havla 15. prosince v 19:00.
