Okupanty z donucení. Polští veteráni vzpomínají na invazi 1968 do Československa

Foto: "Účastnil jsem se něčeho odporného." Poláci popisují okupaci Československa
Tadeusz Oratowski byl velitel polského tankového pluku, který okupoval 21. srpna 1968 Československo. Jeho druhoválečným obrněncům T-34 se přezdívalo "berlíňáky".
Tadeusz Oratowski při natáčení pro projekt Paměť národa. "Nikde nebyly žádné silniční ukazatele, žádné informace o názvech ulic či vzdálenostech, všechno to náhle zmizelo. Všude jen nápisy na zdech 'Dubček a Svoboda' a podobně," říká o cestě do vnitrozemí Čech Oratowski, který o invazi napsal knihu Tankem do Československa.
Jičín, 7. září 1968. Ten den patřil k nejděsivějším masakrům během okupace Československa. Opilý polský voják Stefan Dorna spustil pozdě večer střelbu ze samopalu do skupinky lidí odcházejících z kina. U křižovatky na Letné zastřelil Zdenku Klimešovou a Jaroslava Veselého (na snímku). Sedm dalších lidí utrpělo těžká zranění, včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili svého kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.
Polský voják Stefan Dorna.
Foto: Paměť národa
Jan Gazdík Markéta Bernatt-Reszczyńská, Paměť národa, Jan Gazdík
21. 8. 2021 10:00
"Přesně o půlnoci 21. srpna 1968 jsem překročil hranici Československa. Jako podle švýcarských hodinek," vzpomíná polský podplukovník ve výslužbě Henryk Wrona. Tehdy jel v čele 11. tankové divize a hranici v Lubawce překročil při invazi pěti armád států Varšavské smlouvy jako první polský tankista. Projekt Paměť národa přináší spolu s Aktuálně.cz svědectví tehdejších polských vojáků.

Polská lidová armáda se v srpnu 1968 na příkaz polského komunistického vůdce Władysława Gomułky zapojila do "Operace Dunaj", největší vojenské akce v Evropě od konce druhé světové války, která potlačila reformy v Československu. Sověti nechtěli opakovat situaci z října 1956, kdy sami krvavě potlačili maďarské povstání. Připravili proto plán "bratrské pomoci", která měla Čechoslováky zachránit před západními imperialisty a kontrarevolucí. 

Sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi na něj kývli představitelé čtyř zemí Varšavské smlouvy - Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Armádu odmítly vyslat Rumunsko s Albánií, ta byla členem Varšavské smlouvy pouze formálně. V září 1968 na protest proti okupaci Československa definitivně vystoupila.

Polští vojáci tušili, že se "něco chystá", díky cvičením a přesunům k československo-polské hranici od jara roku 1968. Henryku Wronovi bylo 23 let a rok předtím absolvoval tankistickou důstojnickou školu v Poznani. Říká, že invazi nepředcházela žádná politická školení o situaci v Československu. Právě se mu narodila první dcera, když dostal telegram dostavit se 20. srpna 1968 ke své jednotce v Żagani.

"Měl jsem se okamžitě vrátit k jednotce, aniž bych věděl, co mě čeká," vzpomíná s tím, že dceru viděl až v listopadu, po stažení polské armády z Československa.

Na hraničním přechodu Lubawka - Královec měl pocit, že Češi polské vojáky vítají, protože závora byla nahoře. "Když jsem ale dojel k budově pohraničníků, viděl jsem uvnitř naše červené barety. Českoslovenští vojáci tam nebyli, jen naše výsadkové jednotky," popisuje.

Krátce po něm překročil hranice na stejném místě jeho kamarád z důstojnické školy pro tankisty Tadeusz Oratowski. Bylo mu 24 let a invaze mu překazila líbánky. Ke svému útvaru v Krosnu Odrzańském se musel dostavit týden po svatbě. Jeho jednotka byla ovšem vybavena zastaralejšími typy tanků než ta Wronova, disponující stroji T-55/M.

V druhém sledu mířily do Československa takzvané "berlíňáky", sovětské tanky T-34, které dny své největší slávy prožily v době druhé světové války. V Polsku se staly známými zejména díky televiznímu seriálu Čtyři z tanku a pes o polských tankistech a psu Šarikovi, kteří bojují na východní frontě.

Netušili jsme, kam jedeme

Henryk Wrona v čele 11. tankové divize i Tadeusz Oratowski velící 11. pluku 4. mechanizované divize se dozvídali trasu postupně na dodávaných mapách. Zorientovat se prý nebylo jednoduché.

"Nikde nebyly žádné silniční ukazatele, žádné informace o názvech ulic či vzdálenostech, všechno to náhle zmizelo. Všude jen nápisy na zdech 'Dubček a Svoboda' a podobně," říká o cestě do vnitrozemí Čech Oratowski, který o invazi napsal knihu Tankem do Československa.

V Jičíně projížděli kolem rozezleného davu, v Mcelích nedaleko Milovic vypověděl jeden z tanků službu. "Lidé z vesnice k nám začali pomalinku přicházet a ujišťovali nás, že u nich není kontrarevoluce, je tam klid a nemají zlé úmysly. Začali jsme si spolu povídat, jeden starší muž poslal malého chlapce pro džbánek piva a spustila se úplně jiná diskuse," vzpomíná s tím, že poprosil tři mladíky o adresy. "Řekl jsem jim: Tahle válka jednou skončí, potom si popovídáme. Nikdo neměl papír, tak je napsali na kupon od loterie, který jsem si dlouhá léta schovával."

Do Mcel se Oratowski opravdu vrátil. V roce 2009 při natáčení polského dokumentárního filmu, který po 41 letech mapoval jeho cestu tankem. Od starostky Mcel se dozvěděl, že jeden z mladíků zemřel a zbylí dva se odstěhovali.

Při té příležitosti se podíval po letech i do Milovic, kde jeho pluk dostal v srpnu 1968 za úkol bránit přistávací dráhu vojenského letiště a tři sovětské jednotky se stíhačkami. 

Milovické letiště hlídal se svou jednotkou i Zdzisław Bykowski, který se invaze účastnil jako voják v základní službě. "Věděl jsem, že se účastním něčeho podlého, odporného, ale lidé doma se s námi srdečně loučili," popisuje situaci v Polsku při odjezdu. "Obdarovávali nás koláči, kompoty, sladkostmi, starší paní nám dokonce na rozloučenou dělaly na čele křížek. Nerozuměl jsem tomu, ale nestoudná propaganda fungovala." 

Polská odpověď: mlčení

Poláci se s vojáky u hranic loučili a proti okupaci nijak výrazně neprotestovali, vzpomíná i novinář Eugeniusz Smolar, tehdy třiadvacetiletý student Varšavské univerzity. "To mlčení v Polsku bylo strašně smutné. Protesty se nekonaly, lidé se uzavřeli ještě víc než jindy, tiskli hlavy mezi ramena a nedávali najevo svůj názor," říká.

"Panovala tehdy také 'Schadenfreunde' - škodolibé uspokojení z neštěstí druhých. Setkal jsem se s reakcemi: 'Dobře jim tak. Proč jim má být lépe než nám, pod sovětským pantoflem? Když nám je zle, tak ať je zle všem. Nám zakroutili krkem, tak ať si jiní nevyskakují.'"

V srpnu 1968 měli totiž Poláci za sebou čerstvou zkušenost z potlačení svého "pražského jara" - vzpoury studentů, kteří v březnu 1968 volali po svobodě slova a demokracii. Eugeniusz Smolar patřil mezi studenty, kteří 8. března demonstrovali proti vyloučení svých kolegů Adama Michnika a Henryka Schleifera. Ti museli univerzitu opustit kvůli protestu proti zákazu divadelní hry Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz a kritizoval v ní carské Rusko.

Studentské protesty se rozšířily po celé zemi a šéf polských komunistů Władysław Gomułka obvinil z jejich rozdmýchání studenty židovského původu.

Rebelující studenti byli vylučováni ze škol, řada z nich musela narukovat do armády, a v srpnu 1968 se tak museli sami účastnit invaze do Československa. Smolar byl v srpnu ještě na svobodě a s dalšími studenty zorganizovali protestní akci ve Varšavě.

"Den po invazi jsme začali pokládat květiny u československého kulturního střediska v Marszalkowské ulici ve Varšavě. Policie nás samozřejmě honila a odstraňovala květiny, ale Varšavané to pochopili a začali je také přinášet. Neříkám, že masově, ale asi 100 lidí se toho zúčastnilo," dodává Smolar.

Tito lidé vyráběli i protiokupační letáky. "Vymýšleli jsme způsoby, jak je dostat mezi lidi, a tím jsme přiváděli policii a úřady k šílenství. Například jsme je házeli z nejvyššího patra obchodního domu v centru Varšavy, kde je lidé sbírali. Část je vyhodila, když zjistila, o čem jsou, část si je schovala do kapsy," vzpomíná Smolar s tím, že krátce poté skončil ve vazbě.

Protiokupační letáky se objevily i v jiných městech, například ve Vratislavi, kde je šířili studenti. Na začátku 80. let pak začali spolupracovat s československými disidenty a založili Polsko-československou solidaritu.

Češi se k nám chovali lépe

Celkem pobývalo v Československu od 21. srpna do začátku listopadu 28 tisíc polských vojáků. S tímto počtem se Poláci dostali na druhé místo okupujících jednotek Varšavské smlouvy - sovětských vojáků tehdy do Československa vkročilo 300 až 350 tisíc.

Za Poláky následovali Madaři se 17 tisíci a Bulhaři se dvěma tisícovkami vojáků. Východoněmečtí vojáci se vpádu účastnili symbolicky se dvěma divizemi, které zůstaly v záloze. Hranice překročila pouze jejich styčná skupina. Sověti totiž nechtěli vyvolat vzpomínky Čechů na německou okupaci v březnu 1939. Z obdobného důvodu nepřekročili Poláci hranice v Českém Těšíně, aby nepřipomněli anektování Těšínska v říjnu 1938.

Polští vojáci dostali za úkol dohlížet na Čechy v kasárnách převážně v prostoru východních Čech. Henryk Wrona, který strávil tu dobu v polním táboře severně od Hradce Králové, má pocit, že se Češi chovali k Polákům lépe než k dalším okupačním armádám. "A to nemluvím o Rusech, k těm se chovali specificky, ale třeba o Bulharech. K Polákům se chovali s jakousi větší sympatií než k jiným zúčastněným armádám."

Zdzisław Bykowski se v Milovicích spřátelil s českým vojákem Zdeňkem z Ostravy, se kterým si hodiny povídal. Dodnes nezapomene na to, když ho jednoho dne Zdeněk zastihl, jak podle rozkazu nabíjí svůj kulomet ostrými náboji.

"Koukali jsme se na sebe a mlčeli. Co jsem měl v takové situaci říct? Na koho chystám ty náboje? Ticho prolomil Zdeněk, který řekl něco ve smyslu, 'že jsme vojáci a jen plníme rozkazy'. Vysoukal jsem ze sebe 'promiň' a Zdeněk tu trapnou scénu zakončil otázkou 'Zakouříme?'."

Šílená střelba v Jičíně

Na rozdíl od sovětských vojáků, kteří v první den okupace zavinili smrt desítek československých občanů, neměli Poláci na rukou českou krev. Přesněji až do 7. září 1968. Ten den pozdě večer spustil opilý polský voják Stefan Dorna v Jičíně střelbu ze samopalu do skupinky lidí odcházejících z kina.

U křižovatky na Letné zastřelil šestapadesátiletou Zdenku Klimešovou a čtyřiadvacetiletého Jaroslava Veselého, sedm dalších utrpělo těžká zranění, včetně dvou polských vojáků, kteří se snažili svého kolegu zastavit. Dorna vystřílel celkem 74 nábojů.

Informace o incidentu československá i polská státní média tajila. Nedostala se tak ani k polským vojákům. "V momentě, kdy došlo k té střelbě, bylo v dalších týdnech úplné ticho, blokáda informací, nic se k nám nedostalo," vysvětluje Henryk Wrona, který se pozastavuje nad tím, kde vzal Dorna alkohol, protože v armádě prý panovala striktní prohibice.

Polští vojáci podle něj také nesměli opouštět své jednotky. S místními obyvateli měli přicházet do styku co nejméně. Veškeré zásoby dovážela nákladní auta z Polska, na jejichž pneumatiky Češi zejména v Trutnově házeli ostré hvězdice a v každém zásobovacím konvoji dva až tři vozy vyřadili z provozu.

Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu nicméně připomíná, že polští a zvláště maďarští vojáci se v Československu chovali v ojedinělých případech hůř než Sověti. "Doslova hnusně, jako na dobytých územích. Rabovali obchody, vyhrožovali lidem samopaly, odzbrojovali esenbáky. Možná to bylo i tím, že se rozkazy k mírnějšímu postupu dostávaly k Polákům či Maďarům kvůli jazykové bariéře se zpožděním."

Například jistý major Horváth z 63. maďarského motostřeleckého pluku po cestě Slovenskem rušil za nemalých konfliktů jednu vojenskou posádku za druhou a odzbrojoval příslušníky SNB. Obdoby nemá ani nalétávání čtveřice maďarských stíhaček MiG-21 na dav demonstrantů v Nitře. Tak daleko nezašli podle historika Daniela Povolného z Úřadu dokumentace zločinů komunismu ani Sověti či Poláci.

Dorna se pozůstalým zastřelených neomluvil

Polák Stefan Dorna na záběrech z dokumentu z roku 1994.
  • Navzdory odporu polské armády a diplomacie se 14. září 1968 konal v Jičíně veřejný pohřeb obětí střelby Stefana Dorny za účasti dvou tisíc lidí.
  • Poláci odmítli Dornu předat československým úřadům a postavili ho v říjnu 1968 před vojenský soud v Kladsku. Ten jednadvacetiletého muže odsoudil k trestu smrti.
  • Měsíc po vynesení rozsudku napsal Dorna, civilním povoláním zámečník, dopis ministrovi obrany Wojciechu Jaruzelskému. Svůj zločin ospravedlňoval tím, že Češi pronášeli "urážlivá slova namířená proti polské armádě, straně a vládě Polské lidové republiky".
  • V říjnu 1969 soud změnil trest smrti na doživotní vězení. Podle nového polského trestního zákoníku byl trest snížen na 25 let. Dorna byl propuštěn v roce 1983 za příkladné chování. Rodiny obětí nikdy nekontaktoval.

Den po tragédii v Jičíně se ve Varšavě upálil na protest proti okupaci Československa šedesátiletý účetní Ryszard Siwiec. Otec čtyř dětí napsal své ženě dopis na rozloučenou cestou z Přemyšle do Varšavy. Dostala ho až po 22 letech. Polská tajná policie dopis zabavila na poště.

Poláci odjeli, Sověti zůstali

Polští vojáci se začali stahovat z Československa na přelomu října a listopadu 1968. Doma je čekalo velkolepé uvítání, Tadeusz Oratowski a Henryk Wrona převzali poděkování od polského ministerstva obrany za pomoc ohroženým národům v Československu.

Zdzisław Bykowski odjel do Polska za trest o dva týdny dříve: "Asi dvacet nás poslali do Gubinu dřív. Za to, že jsme o všem diskutovali, měli své názory, pořád se nám něco nelíbilo, smáli jsme se propagandě a těm letákům, které se šířily mezi lidmi, o naší 'bratrské' pomoci. Ale to nebyl trest, to byla výhra," říká s tím, že alespoň nemuseli likvidovat stanové městečko, ve kterém od srpna v Milovicích žili. V Československu zůstali pouze sovětští vojáci.

Svědectví polských "okupantů z donucení" ve filmu

  • Vzpomínky polských pamětníků zaznamenala nezisková organizace Post Bellum díky podpoře Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR a Polského institutu v Praze ve spolupráci s polskou neziskovou organizací Fundacja Krzyżowa.
  • Svědectví polských pamětníků zaznělo také v dokumentárním filmu "Okupanti z donucení" od Markéty Bernatt-Reszczyńské, který bude uveden ve čtvrtek 9. září od 17 hodin v pražském kině Ponrepo.
  • "Okupanti z donucení" jsou prvním filmovým dokumentem, který se věnuje polskému pohledu na okupaci Československa v srpnu 1968, ale i analýze tehdejších protisovětských protestů v Polsku.
Video: Paměti národa
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 minutami

Magma ze sopky na Kanárských ostrovech může vytékat až tři měsíce, obávají se experti

Na španělském ostrově La Palma může magma po nedělní erupci sopky podle odhadu expertů vytékat tři týdny nebo až tři měsíce, informoval dnes deník El País s odkazem na vulkanologický institut Kanárských ostrovů. Několik proudů masy žhavé lávy na cestě k pobřeží dosud zničilo dvě stovky domů a na 154 hektarů půdy, ohroženy jsou i banánovníkové plantáže. Přerušen je kvůli valící se lávě stále provoz na šesti silnicích, letecká doprava na ostrově funguje bez omezení.

Největší obavy nyní panují ze střetu žhavé lávy s mořskou vodou, po němž se do ovzduší uvolní obrovské množství páry a toxických plynů. Riziko velkých cunami podle expertů nehrozí. Pobřeží na jihozápadě ostrova bylo uzavřeno, láva by tam měla dorazit během několika dnů, její postup se totiž zpomalil. Nyní je okraj proudů lávy asi 2,5 kilometru od pobřeží. V některých částech dosahuje masa lávy výšky až 12 metrů.

Láva kromě zatím dvou stovek domů zničila i infrastrukturu ostrova, elektrické vedení, zemědělskou půdu, ale také například zavlažovací potrubí k banánovníkovým plantážím. Ohroženo je nyní asi 400 hektarů plantáží banánovníků, jehož pěstování patří k hlavním ekonomickým odvětvím na ostrově. V nejpostiženější oblasti kolem obcí El Paso a Los Llanos de Aridane se pěstuje asi 20 procent produkce banánů ostrova. O práci tak mohou podle deníku La Vanguardia přijít stovky lidí.

Erupce na La Palmě už zničila také řadu domů, které fungovaly jako ubytování pro turisty. Právě jihozápad ostrova je vyhledávanou destinací zejména německých a holandských turistů. Cestovní ruch se přitom právě sotva začal vzpamatovávat z omezení kvůli pandemii covidu-19. Španělská ministryně cestovního ruchu Reyes Marotová nicméně v pondělí uvedla, že tato událost může být i reklamou pro cestovní ruch v příštích týdnech a měsících, za což si vysloužila kritiku místních obyvatel.

Přírodní katastrofa si díky včasné evakuaci nevyžádala žádné oběti, ani zraněné. Z postižené oblasti bylo evakuováno na 6000 lidí. Škody způsobené erupcí odhadl premiér Kanárských ostrovů Ángel Víctor Torres na více než 400 milionů eur (asi 10,2 miliardy Kč).

Vyvěrání magmatu ze sopky odhadují experti na několik týdnů až měsíců. Vychází přitom z dosud nejdelší erupce na ostrově z roku 1585, kdy to bylo 84 dnů, a nejkratší z roku 1971, kdy magma vyvěralo 25 dní. Návrat k normálu ale po této přírodní katastrofě podle televize RTVE potrvá další týdny či měsíce.

Deník El País dnes s odvoláním na vulkanologický ústav Kanárských ostrovů napsal, že do vzduchu se po erupci nyní na La Palmě uvolňuje denně odhadem od 6000 do 11.500 tun oxidu siřičitého.

před 45 minutami

Prodeje léků na předpis stouply meziročně o desetinu

Prodeje léků na předpis v Česku v období od začátku července 2020 do konce června 2021 vzrostly meziročně o desetinu na 75 miliard korun, volně prodejných léků a doplňků stravy o pět procent na 27 miliard korun. Vyplývá to z dat analytické společnosti IQVIA. Hodnoty prodejů léků na předpis jsou uvedeny v cenách výrobce bez DPH, hodnoty prodejů v kategorii volně prodejných léků a produktů pro zdravotní péči jsou naopak měřeny v koncových cenách včetně DPH.

Zdroj: ČTK
Další zprávy