Vídeň - Když před čtyřiceti lety vstoupila vojska Varšavské smlouvy do Československa, muselo sousední Rakousko nejdřív vyřešit, jak o tom dát politikům vůbec vědět.
Prezident, celá vláda, generální inspektor armády a většina generálního štábu byla totiž na dovolené - a v souladu s tehdejší praxí bez telefonního spojení.
Delikátní problém - dojet do Wolfpassingu a vzbudit tehdejšího lidoveckého kancléře Josefa Klause - nakonec připadl jeho tajemníku Thomasu Klestilovi, tedy muži, který později stál dlouhých dvanáct let jako prezident v čele Rakouska.
Čtěte také: ČSSR dostala před invazí varování z Maďarska a Polska
Kancléř Klaus přečetl v rádiu ORF první prohlášení k invazi po ranních zprávách v sedm hodin. Vpád vojsk ovšem neodsoudil a poukázal na principy neutrality, k nimž se Rakousko po druhé světové válce zavázalo.
„Podařilo se nám sice Klause odradit před příliš diplomatickými verzemi, ale prohlášení, které se nakonec odvysílalo, také nebylo nijak slavné," zavzpomínal na 21. srpen 1968 v listu Der Standard tehdejší generální ředitel ORF Gerd Bachor.
A opatrnicky se Klaus choval také k ruským diplomatům. Jak vyplývá ze svodek sovětské ambasády ve Vídni, kancléř tehdejšího velvyslance Borise Podceroba později ubezpečil, že si téměř denně zve šéfredaktory rádia a televize, aby jim „udělil návody, jak při osvětlování událostí v Československu vycházet z neutrálního postoje vlády."
Na druhou stranu je třeba říct, že rudá armáda z Rakouska odešla teprve roku 1955 a Vídeň za žádnou cenu nechtěla riskovat konflikt s Moskvou.
Waldheim: Odejděte, vízum vám nedáme
Tehdejší šéf rakouské diplomacie Kurt Waldheim dokonce do Prahy ambasadorovi Rudolfu Kirchschlägerovi poslal depeši, aby československé občany, kteří chtěli zažádat o vízum, „dobře míněnou přímluvou přiměl opustit budovu".
To ovšem velvyslanec odmítl a vzepřel se tak svému nadřízenému. „Přiznávám, že jsem to vůbec nemohl přenést přes srdce, aniž bych se nedostal do těžkých výčitek svědomí," vzpomínal později Kirchschläger, mimo jiné také pozdější prezident, stejně jako Wadheim.
A právě vydávání víz pro Čechoslováky (pražská ambasáda jich stíhala až pět tisíc denně) nastartovalo masivní imigrační vlnu do Rakouska. Jen mezi srpnem 1968 a koncem roku 1969 emigrovalo k našim jižním sousedům podle údajů Ústavu Ludwiga Boltzmanna pro výzkum následků války 210 tisíc lidí.
Čtěte také: Sověti věděli, že jim USA v srpnu 1968 nic neudělají
Češi a Slováci se v Rakousku usazovali i nadále, většinou útěkem z legálně povolené dovolené v Jugoslávii. Svou otevřenou imigrační politikou tak Rakušané vyvážili více než opatrnické chování svých politiků z osmašedesátého.
