reklama
 
 

Sověti věděli, že jim USA v srpnu 1968 nic neudělají

20. 8. 2008 17:35
Sféry vlivu v Evropě byly jasně rozdělené

Praha - Jedenadvacátý srpen 1968 změnil životy milionům Čechů a Slováků, ale okolní svět žil invazí jen několik dní.

Sovětský vůdce Leonid Brežněv vyslání tanků odůvodňoval kromě jiného údajnou přítomností amerických a západoněmeckých jednotek na československých hranicích, připravených k útoku.

Několikrát se zmínil o tom, že revizi výsledků druhé světové války SSSR nepřipustí, i kdyby riskoval třetí světovou.

Kdo stál na hranicích

Pravda byla taková, že na československých hranicích sice stály jednotky, ale sovětské, polské, východoněmecké, maďarské, a dokonce i bulharské.

A vojáci členských zemí NATO se nejenže nechystali do Československa vstoupit, političtí představitelé států na západ od ČSSR o něčem podobném ani v nejmenším neuvažovali.

Kreml věděl, že USA ani západní Evropa nezasáhnou. Jen pohrozí a pokárají.

Ve Washingtonu, Paříži, Londýně, Bonnu i jinde bylo Československo v roce 1968 pevně ve sféře sovětského vlivu a nepsaná dohoda už v té době předpokládala, že velmoci si ve svých sférách vlivu víceméně mohou dělat, co chtějí, pokud tím neohrozí status quo ve sféře toho druhého.

Rýsovaly základy takzvané politiky détente. V jejím rámci USA i SSSR usilovaly o snížení napětí ve vzájemných vztazích a o zmenšení možnosti ozbrojeného konfliktu mezi nimi.

Brežněvova doktrína

To po 21.srpnu 1968 pomohlo Kremlu vytvořit systém, který vešel ve známost jako Brežněvova doktrína.

Sověti si v jeho rámci osobovali právo zasáhnout do vývoje v jakékoliv komunistické zemi - a to i silou - pokud dotyčný stát ohrožoval jednotu sovětského bloku a oslaboval velmocenské postavení SSSR.

Západní vlády navíc měly v době invaze své vlastní problémy. Francií a západním Německem se šířily stávky a masové demonstrace, Spojeným státům se nedařilo ve Vietnamu.

Americký prezident Lyndon Johnson v reakci na vpád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa zrušil plánovaný summit s Leonidem Brežněvem. To ale bylo z americké strany víceméně všechno.

"Johnsonova administrativa v té době už usilovala o jednání o odzbrojení a nechtěla kvůli invazi dialog se Sověty ohrozit. Navíc Američané existenci dělicí čáry mezi sférami vlivu Západu a Východu ve skutečnosti uznávali, takže s ničím jiným než formálním odsouzením okupace nepočítali," řekl Aktuálně.cz historik Vladimír Nálevka, který se specializuje na dějiny studené války.

CIA věděla, nebo jen tušila?

Podle něj Američané zřejmě tušili, že vpád armád Varšavské smlouvy je na spadnutí. "CIA patrně měla nějaké informace. V dnech předcházejících invazi Prahu opustila řada amerických občanů a diplomatů," tvrdí.

Americká Rada národní bezpečnosti se za přítomnosti nejvyšších představitelů sešla ve Washingtonu už několik hodin po vpádu vojsk.

Podle záznamů z jednání panovala shoda v tom, že se příliš dělat nedá. "Není toho mnoho, co můžeme učinit, pokud něco neučiní sami Čechoslováci," řekl ministr zahraničí Dean Rusk.

Viceprezident Hubert Humphrey vyzýval k tomu, aby prezident Johnson Moskvu zbytečně nedráždil. "Jsme v mnohem ožehavější situaci než v době maďarského povstání," prohlásil s poukazem na události v Maďarsku z roku 1956.

Už v květnu - tedy tři měsíce před 21. srpnem - se konala v Bruselu porada zástupců členských zemí NATO. Došlo na ní ke shodě, že Československo je a zůstane socialistické a státy Severoatlantické aliance by neměly do tamních záležitostí zasahovat.

Varování prezidentova poradce

K tvrdšímu postupu vyzýval ještě před invazí Walt Rostow, poradce prezidenta Johnsona pro otázky národní bezpečnosti. Reagoval se znepokojením na vojenské cvičení Varšavské smlouvy.

"Bylo by vážnou chybou, kdybychom nevyslali Sovětům signál, že jsme znepokojeni pohyby vojsk v blízkosti Československa. Rusové jistě váhají. Proto je teď pravá chvíle, kdy jim musíme vyslat signál, který by je zastavil. Jakmile překročí hranice, bude příliš pozdě."

Protest proti okupaci se neprosadil ani v Radě bezpečnosti OSN. Ta se ještě 21. srpna sešla na popud USA, Kanady, Velké Británie, Francie, Dánska a Paraguaye.

Československý velvyslanec při OSN Jan Mužík požádal o odsouzení agresorů, ale sovětský velvyslanec Jakov Malik se samozřejmě postavil na rozhodný odpor.

"Sovětský svaz je rozhodně proti projednávání této otázky v Radě bezpečnosti, neboť by to jen posloužilo zájmům jistých zahraničních kruhů, představujících síly agrese. Události v Československu se týkají československého lidu a států socialistického společenství, které spojují vzájemně přijaté závazky."

Sovětské veto

Rezoluce odsuzující invazi a žádající okamžité stažení vojsk z Československa v radě neprošla. Deset zemí bylo pro. Hlasování se zdržely Indie, Pákistán a Alžírsko.

Proti rezoluci zvedli ruku zástupci Maďarska a Sovětského svazu. A jelikož SSSR disponoval právem veta, rezoluce nebyla schválena.

Znovu měla Rada bezpečnosti hlasovat 26. srpna, ale to už československá vláda sama požádala, aby se záležitost na půdě OSN dále neprojednávala.

Ze zemí, kde vládli komunisté, se na stranu ČSSR postavily Rumunsko, Jugoslávie, Albánie a Čína.

Čínský vůdce Mao Ce-tung ovšem rozhodně nesympatizoval s reformním programem KSČ a Dubčekovo vedení opakovaně označil za revizionistické.

Invaze ale ještě více podnítila jeho obavy, že Brežněv se chystá napadnout také Čínu. A v roce 1969 skutečně došlo ke krvavým střetům mezi sovětskými a čínskými vojáky ve sporné pohraniční oblasti na řece Ussuri.

Afghánistán už byl jiný

Leonid Brežněv se po jedenácti letech od událostí v Československu odhodlal už na sklonku svého života k další invazi. Tentokrát na jižních hranicích Sovětského svazu. V roce 1979 poslal vojska do Afghánistánu, aby udržela za každou cenu u moci tamní komunisty.

Tentokrát už ale Washington zareagoval rozhodně a začal afghánské povstalce podporovat zbraněmi a penězi.

autor: Martin Novák | 20. 8. 2008 17:35

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama