Panuje obecné očekávání, že s nástupem Joea Bidena do úřadu amerického prezidenta se toho v americké politice hodně změní. Němečtí politici po jeho inauguraci mluvili o nové kapitole vzájemných vztahů. Je rozumné očekávat tak zásadní změnu?
Myslím, že se za Bidena vztahy s Německem zlepší. Jenže na mnoho z největších problémů, které Německo oddělovaly od administrativy Donalda Trumpa, má Biden podobný pohled. Výdaje na obranu, požadavek, aby všichni spojenci v NATO platili férový podíl, Rusko, výstavba plynovodu Nord Stream 2. A stále důležitěji i Čína a potřeba jednotné reakce na její neférové obchodní praktiky. To všechno Ameriku a Evropu do určité míry odděluje, navzdory tomu, že teď v Bílém domě sedí přátelštější tvář.
Co se tedy skutečně změní?
Jako první určitě atmosféra, což se už děje. Pozitivně rezonovat bude v Evropě snaha řešit témata jako klima nebo vztahy s Íránem prostřednictvím mezinárodních institucí. Zároveň si ale myslím, že mnoho evropských partnerů podceňuje některé posuny v uvažování Spojených států, a to napříč politickým spektrem. Když přijde na Čínu nebo Rusko, myslím, že můžeme čekat víc kontinuity než změny, což si ale tady v Berlíně úplně neuvědomují.
Velmi konkrétní případ kontinuity jsme viděli v posledních dnech v postoji k plynovodu Nord Stream 2, který buduje ruský Gazprom s německou podporou. Američané na něj uvrhli sankce, zároveň Biden v kampani sliboval návrat k normalitě v transatlantických vztazích. Copak jsou ale jednostranné sankce známkou normálnosti?
Ty sankce byly zavedeny už za minulé administrativy a neprosazoval je jen Trump nebo jeho ministři. Prosadili je v Kongresu společně republikáni i demokraté. Neměly by tak být překvapením, tohle je totiž "nový normál" americké reakce na agresivní počínání ruského prezidenta Vladimira Putina. A Německo tohle vidí, projekt ale vnímá jako ekonomický, ne geopolitický, a tak se ho snaží dokončit.
Zmínil jste, že odpor vůči novému plynovodu je v Americe nadstranický. I Bidenův ministr zahraničí Antony Blinken se těší široké podpoře a během svého kandidátského projevu v Kongresu prohlásil, že Nord Stream 2 je "špatný nápad". Nejsou zatím ani žádné indicie, že by Blinken chtěl rušit zmíněné sankce. Dojde k tomu podle vás?
Ne bez toho, aby Berlín ten projekt aspoň pozastavil a vedl konstruktivní konverzaci s novou americkou vládou.
Je to rovněž ministr zahraničí Blinken, kdo zdůrazňuje "důležitost spolupráce USA s jejich spojenci při prosazování vlastních zájmů", zároveň ale říká, že se Spojené státy musí postavit Číně. Když si vezmeme, třeba jak smířlivý německý postoj k Pekingu často je, dají se tyhle dvě vize vůbec zkombinovat?
Tohle navazuje na minulou administrativu, která ale preferovala spíš jednostranný postup. Bidenův tým avizoval, že chce o postoji jednat se spojenci. Bude to ale náročné, protože tady podobně jako v případu Nord Stream 2 hrají roli ekonomické zájmy, a to ještě ve větší míře. Každá země v Evropě si bude muset spočítat a rozhodnout, jak moc úzce chce spolupracovat s USA, a chránit tak své dlouhodobé zájmy - i když to v krátkodobém měřítku může být finančně náročné.
Síť vazalských států
Zmínil jste, že každá evropská země si tohle bude muset sama vyjasnit. Když si ale vezmu, že řada států EU není v porovnání s Čínou zrovna velká, není tohle něco, na čem by se měla hledat shoda spíš na unijní úrovni? Nebo jsou některé státy, ke kterým se USA teď budou obracet při hledání spojenců v řekněme asertivnějším postoji vůči Číně víc než k jiným?
Jsou tu otázky specificky vztažené k bezpečnosti, kde rozhodují jednotlivé státy samy. Trumpova administrativa našla spojence v řadě zemí střední Evropy a velmi záhy zajistila, že čínský Huawei se neusídlí v jejich telekomunikačních sítích. To je jeden z příkladů, na který může Bidenova vláda navazovat. Máte ale pravdu v tom, že Brusel má velké pravomoci, zejména když jde o obchod nebo investice, takže věřím, že i tady bude Biden pokračovat v tom, co začal poslední měsíce v úřadu Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo: podporovat dialog o Číně.
Kdo je Jamie Fly
Jamie Fly působí jako výzkumník amerického think tanku German Marshall Fund v Berlíně. Věnuje se transatlantickým vztahům, americké zahraniční politice a soupeření s Ruskem a Čínou. V minulosti pracoval na pozici generálního ředitele Rádia Svobodná Evropa v Praze, jako zahraničněpolitický a bezpečnostní poradce amerického republikánského senátora Marca Rubia a také jako poradce v administrativě republikánského prezidenta George H. Bushe. Vystudoval německá a evropská studia na Georgetown University v USA.
Viděla jsem analýzu konzervativního komentátora Petera Rougha pro Hudsonův institut, kde tvrdil, že Čína se snaží Evropu přetvořit v "síť nevědomky vazalských států". Souhlasíte s takovým varováním?
Myslím, že takové nebezpečí tu existuje. Vím, že je hodně Evropanů, kteří si - hlavně po uplynulých čtyřech letech - nepřejí, aby USA určovaly, s kým mohou obchodovat. Ale když budou Amerika a Evropa chtít postupovat společně, mohou vyjednávat s Pekingem z pozice síly. Čínu v konečném důsledku zajímají její vlastní ekonomické a strategické zájmy, ne nějaké hodnoty.
Pokud se vrátíme k Německu a možná i k plynovodu Nord Stream 2, je důvod se obávat, že Rusko by mohlo usilovat o něco podobného, co popisuje Peter Rough s Čínou? Vytvořit si v Evropě síť spojenců, a tak zasít svár mezi Německo, další evropské státy a USA?
Nemyslím, že by Rusko mělo takovou prestiž a moc. Ale jsou tu samozřejmě státy, které jsou tradičně zdrženlivější v sankcionování Putinova Ruska a pomalejší v reakci na jeho neslýchané činy.
Existují velmi konkrétní příklady toho, co jste právě popsal: pokus o vraždu Sergeje Skripala novičokem v Británii nebo opozičníka Alexeje Navalného v Rusku. A na druhé straně pomalá a váhavá německá reakce. Jak ji USA vnímají?
Němci se tradičně vrací k studené válce, ke své roli toho, kdo je schopen zastávat pevnou pozici v některých tématech, ale zároveň rozumět ruské duši a vyjednávat s Kremlem. To je do velké míry také přístup Angely Merkelové.
Ale Navalnyj byl po pokusu o otravu hospitalizovaný právě v Německu, Merkelová ho osobně navštívila a myslím, že i pro německé politiky bude stále těžší držet se statu quo. Nová Bidenova administrativa přinejmenším nabídne příležitost hledat shodu na tom, jak správně reagovat.
Co by taková z vašeho pohledu správná reakce měla obnášet?
Třeba zkoordinovat, kdo z Putinova okolí bude na americkém i evropském sankčním seznamu. Reagovat na opakované použití chemických zbraní Kremlem. Mluvit by se dalo o možných důsledcích pro projekt Nord Stream 2.
Balancovat uprostřed nejde
Na začátku jste zmínil, že jedno z důležitých témat americko-německých vztahů je NATO a obranné výdaje členských států. Prezident Trump vloni oznámil, že hodlá stáhnout 12 tisíc aliančních vojáků z německých základen. Nová administrativa zatím neoznámila, jak bude postupovat, k tomu stažení ale možná nakonec nedojde. Co očekáváte vy?
Bidenova vláda to rozhodnutí teď prověřuje. Ale myslím, že obecně USA budou chtít vidět, že se Německo plně podílí na misích NATO, třeba v pobaltských zemích. Že není černý pasažér. To je pohled, který sdílí mnoho Američanů, nechytil se toho jenom Trump. Nová administrativa bude také velmi pozorně sledovat, s čím přijde další německá vláda po letošních volbách.
Ano, nejen USA letos prošly politickou obměnou, ale také Německo čekají v září důležité parlamentní volby. Jaká jsou očekávání?
Bude rozhodující, jaká koalice se po volbách utvoří. V tuto chvíli to vypadá, že by se mohlo jednat o spolupráci křesťanských demokratů (CDU) se stranou Zelených. A právě ti by s sebou mohli do vlády přinést ochotu zavázat se k takové politice vůči Rusku nebo Číně, která by kladla větší důraz na hodnoty, jako jsou lidská práva. Ale je ještě příliš brzy toto hodnotit.
Někteří komentátoři označují dosavadní německý, ale i širší evropský postoj vůči Číně, Rusku a USA jako snahu o jakousi neutralitu, balancování uprostřed. Věříte, že to je životaschopná strategie?
Ne, myslím, že je velmi nebezpečná a zároveň neudržitelná, protože USA se na to nedívají perspektivou studené války, ve které se svět dělí do jednotlivých bloků. Ve Washingtonu je zájem na tom, najít společný postup.
Je zajímavé, že to zmiňujete, protože dnes už bývalý velvyslanec v Praze Stephen King mi řekl přesný opak: My jsme ve studené válce s Čínou. Vy s tím nesouhlasíte?
Myslím, že rozdíl je v tom, že Trumpova administrativa se snažila od Číny zcela oddělit, což ale nejde. My s ní budeme muset dál obchodovat, komunikovat.
Pokud byste teď na sebe měl vzít roli politického poradce, co by podle vás byl nejlepší postup pro zemi, jakou je Česko? V kontextu toho, o čem vedeme rozhovor.
Češi myslím v posledním roce pochopili podstatu čínské výzvy. Viděli pokusy provádět rouškovou diplomacii, šikanu v reakci na zcela nepatrné kroky, jako je návštěva českého politika na Tchaj-wanu. Tyhle lekce by měly přinést poučení, že obchod s Čínou znamená risk. A Česko by o tom mělo vést transatlantický dialog.
