Loni v březnu v jiné části Indie další zločinci kvůli tomu samému materiálu zastřelili tři lidi včetně jednoho policejního inspektora. A letos v březnu přišel při zásahu proti jiné mafiánské ilegální těžařské skupině o život další indický muž zákona. Ve všech těchto případech spolu gangsteři či policisté nebojovali o diamanty, zlato ani ropu: Stříleli po sobě kvůli písku.
Jakkoliv to může být na první pohled překvapivé, údiv není namístě. Drobná zrnka písku jsou po sladké vodě druhým nejvyužívanějším přírodním zdrojem na světě. Ročně se ho podle pět let staré zprávy Programu OSN pro životní prostředí spotřebuje kolem 50 miliard tun - dvakrát více, než kolik ho za stejnou dobu rozpadem hornin vznikne - a poptávka stále roste.
Vědecká studie výzkumníků americké Michigan State University například odhaduje, že oproti současnosti se má poptávka po písku do roku 2060 celosvětově až ztrojnásobit. Ovšem v rozvojových zemích kvůli daleko rychlejšímu tempu výstavby měst a infrastruktury poroste výrazně rychleji. I proto odborníci odhadují, že pokud se stávajícím vývojem nic neuděláme, stavební písek ve světě již do roku 2050 dojde.
Je to proto, že písek se používá v obrovském množství věcí, které lidé každý den využívají: ve směsi s cementem v betonu, skle či v křemíkových čipech v našich noteboocích a telefonech. Tím vůbec největším "žroutem" písku je Čína. Jen v letech 2011 až 2013 spotřebovala více cementu (6,6 gigatuny) než USA za celé 20. století (4,5 gigatuny), píše ve své knize The World in a Grain publicista Vince Beiser.
Zdaleka největším vývozcem jsou pak Spojené státy, které v roce 2022 vyvezly téměř 6,3 miliardy tun písku. To představuje přibližně 31,5 procenta celosvětového vývozu, což je více než dvojnásobek objemu vývozu dalších předních vývozců, jako je Nizozemsko (12,4 %), Německo (8,2 %) a Belgie (5,9 %). Zkrátka a dobře, ačkoliv si to jen málokdy uvědomujeme, naše moderní civilizace je doslova vytvořena z písku.
Písečná mafie
Jestliže poptávka po písku je obrovská, jeho těžba je zase velmi slabě regulovaná. Částečně je to způsobeno tím, že na rozdíl od jiných zdrojů, jako je ropa nebo uhlí, je písek relativně snadno dostupný. Největšími spotřebiteli jsou navíc rychle se rozvíjející země se slabou environmentální politikou a nedostatečným prosazováním práva. Jak málo je regulován obchod s tímhle materiálem, dokládá následující údaj. Z celkem 80 milionů tun písku, které Singapur dovezl z Kambodže v letech 2009 až 2019, byla řádně zdokumentována méně než čtyři procenta.
Když se zkombinuje obří poptávka po písku se slabou regulací jeho těžby, vznikne ideální podhoubí pro zločinecké mafie, které jej nelegálně těží. Problém to je zejména v Kambodži, Keni, Nigérii a Indii. V posledně jmenované zemi je nelegální těžba písku vůbec největší organizovanou trestnou činností. Ve vnitrozemských vesnicích kradou ozbrojené písečné mafie pozemky, aby z nich odstranily svrchní vrstvu půdy a vytěžily pod ní vrstvy cenného písku. Na pobřeží pak zase odčerpávají pirátské bagry písek z mořského dna. Uloupenou surovinu pak prodávají na černém trhu stavebním společnostem, které z ní vytváří výškové budovy v megapolích, jako je Bombaj.
Většinu z celkové spotřeby písku spolknou rychlerostoucí města. Písek se ale stále více využívá i k rozšiřování území. Obří bagrovací lodě z mořského dna vytěží každoročně miliony tun písku, aby z něj vytvořily novou pevninu. Od roku 1985 vzniklo tímto způsobem na Zemi přes 13,5 čtverečního kilometru nové pevniny, což je pro představu území rozlohou o něco větší než například ostrov Jamajka. Asi nejznámějším případem takové činnosti je Dubaj a tamní umělé ostrovy.
Jak může na Zemi dojít písek?
Možnost, že by na Zemi došly zásoby písku, se zdá být nesmyslná. Vždyť na naší planetě se přece rozkládají obrovské písečné pouště, jako je Sahara, která samotná má rozlohu asi devíti milionů kilometrů čtverečních. Jenže většina tohoto písku je pro průmyslové účely nepoužitelná. Je to proto, že pouštní písek - vyhlazený větry do malých kuliček - má nesprávný tvar a velikost. Pouze členité částice písku, které se nacházejí na dně (byť třeba již zaniklých) řek, jezer a moří, se dobře vážou a umožňují výrobu pevného betonu a dalších výrobků. A tak třeba Dubaj, obklopená nekonečnými moři písečných dun, musí většinu stavebního písku dovážet z Austrálie.
Říční písek je pak pro stavební účely vhodnější než písek z mořského pobřeží, mimo jiné proto, že nemusí být zbavován soli. I pobřežní písek se však používá, stavby z něj vytvořené mají ale menší životnost a také horší kvalitu. "Právě použití pobřežního písku mimochodem zhoršilo škody po katastrofálním zemětřesení z února 2023, které otřáslo Tureckem a Sýrií," řekla webu Scientific American Mette Bendixenová, fyzická geografka z McGillovy univerzity, která od roku 2017 zkoumá dopady těžby písku.
Jak vyplývá nejen z jejích studií, nelegální těžba písku má obrovské sociální a environmentální dopady. Když se voda těží z říčních koryt, nejenže to ohrožuje místní infrastrukturu, ale znečištění způsobené únikem provozních kapalin ze zařízení může také zničit rybolov a ohrozit vodu pro pití a zemědělství. Podél části pobřeží indického státu Tamilnádu tak byly kvůli hrozbě eroze opuštěny celé vesnice.
Neregulovaná těžba ohrožuje i místní faunu a flóru, říční písek totiž funguje jako houba, která pomáhá doplňovat vodu v celém povodí po obdobích sucha; pokud se odstraní příliš mnoho písku, přirozené doplňování vody již nestačí a řeky tak vysychají. To přirozeně zhoršuje zásobování lidí vodou a vede k úbytku vegetace a volně žijících živočichů.
Například na řece Mekong, nejdelší vodní cestě v jihovýchodní Asii, vyvolala rozsáhlá těžba písku znepokojivý jev - potápění delty. Podle místních úředníků se každoročně propadá asi o dva centimetry. Toto klesání vede k zasolování kdysi úrodné půdy, která se tak stává méně vhodnou pro zemědělství a představuje vážnou hrozbu pro místní zdroje obživy.
Environmentální hrozbou je těžba i pro světové oceány a moře, kde se podle dat programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP) ročně vytěží šest miliard tun písku, což ohrožuje mořský život a pobřežní komunity. "Některá plavidla fungují jako vysavače, které bagrují písek i mikroorganismy, jimiž se živí ryby," uvedl UNEP.
Někdy je písek vybagrován až na samotné dno, což znamená, že se mořský život nemusí nikdy obnovit. Těžbou se rovněž může zvýšit eroze, která ničí pobřežní půdu a zvyšuje její zranitelnost vůči extrémním povětrnostním podmínkám. Škody způsobené těžbou písku jsou zřetelně vidět na satelitních snímcích - pobřeží je podemleté, ekosystémy zničené a z mapy zmizely i celé malé ostrovy v jihovýchodní Asii.
Písek bude chybět i v Česku
V Česku sice žádné mafie ilegálně těžící písek nemáme a nedochází díky tomu ani k masovému drancování přírodních zdrojů. To ale neznamená, že nedostatek písku nebude do budoucna problém.
Jak říká Josef Godány z České geologické služby, který se situací ohledně dostupnosti přírodních materiálů dlouhodobě zabývá, kvůli nedostatku kameniva a písku mohou již v horizontu deseti let nastat problémy se zajištěním surovinové základny českého stavebnictví.
V Česku bylo podle něj loni celkem 131 činných pískoven, v nichž se ročně vytěží okolo 20 milionů tun písku. Pokud ale nebudou do 10 let postupně vytvářeny územní předpoklady pro otvírku nových ložisek náhradou za vytěžené lokality, dá se předpokládat ukončení těžeb na 45 až 50 procentech funkčních ložisek štěrkopísků na území Česka.
To je samozřejmě potíž, protože případný dovoz z okolních zemí se bude realizovat těžko - není příliš odkud. Přeprava pomocí nákladní silniční dopravy na vzdálenosti přesahující 50-60 kilometrů navíc významně zvyšuje náklady a z hlediska hospodárnosti se podle Godányho taková dodávka obvykle stává neefektivní.
Je tedy zřejmé, že jestliže chceme v Česku stavět nové nemovitosti, silnice. železnice, či nové bloky jaderné elektrárny, budeme muset přírodní materiály těžit. Jenže jak už to bohužel je v Česku zvykem, i v případě pískoven je povolovací řízení záležitost na dlouhá léta. Podle Godányho trvá zhruba sedm až deset let. Zčásti za to mohou střety zájmů mezi vlastníky pozemků a těžaři, zčásti velmi přísné požadavky na ochranu přírody a velkou roli hraje i negativní postoj veřejnosti.
Třeba v Plzeňském kraji a na Vysočině je již nyní výrazný nepoměr mezi poptávkou a nabídkou štěrkopísku. Na Vysočinu se tak musí vozit štěrkopísek až z Jihočeského, Středočeského a Jihomoravského kraje.
Co s touhle situací dělat? Podle Godányho je řešením jednak otevírání nových ložisek umístěných v blízkosti plánovaných staveb a jednak zjednodušení podmínek pro rozšiřování stávajících provozoven a v podpoře hospodárného dotěžování zásob.
Stát by také měl podpořit ty dotčené obce, v jejichž blízkosti se plánovaná provozovna či těžba štěrkopísku či kameniva má uskutečnit. Ať již navýšením finančního příspěvku nad stávající zákonné úhrady či jinou formou podpory. "Třeba urychlením realizace obchvatu obce nebo nalezením kompromisních variant způsobu otvírky lomu a umístění technologie úpravy suroviny tak, aby nebyla obec významně těžbou a úpravou suroviny zatěžována," říká Godány. Jak dodává, bylo by zkrátka zapotřebí nastavit pravidlo: "Jestliže stavba dálnic a železnic představuje veřejný zájem, zajištění stavebních surovin pro tuto výstavbu musí být rovněž veřejným zájmem."
