Michaila Sergejeviče Gorbačova stamiliony lidí po celém světě uznávají jako člověka, který desítkám milionů lidí přinesl svobodu a demokracii.
Desítky milionů, hlavně v Rusku, ho nenávidí coby muže, který rozvrátil Sovětský svaz a přinesl Rusům úpadek jejich mocenského postavení a prudký pokles životní úrovně.
Za svou roli při rozpadu Sovětského svazu získal Nobelovu cenu míru a vyobcování z ruského veřejného života.
Michail Gorbačov se narodil 2. března 1931 ve vesnici Privolnoe v jihoruském stavropolském kraji. Ostatně měkkého jihoruského přízvuku se nikdy nezbavil.
Oba jeho dědové poznali na své kůži stalinské represe. Děd po otci Andrej, samostatný zemědělec, byl v roce 1934 za nesplnění plánu poslán do vyhnanství na Sibiř. Po dvou letech se ale mohl vrátit. Pochopil a rychle raději vstoupil do kolchozu.
Otec Gorbačovovy matky Pantělej na tom byl hůře. Byl komunista a předseda kolchozu. V roce 1937 byl zatčen a obviněn z trockismu, což tehdy znamenalo vysokou šanci na popravčí četu. Čtrnáct měsíců strávil ve vazbě, kde byl mučen. Zachránila ho "změna linie strany", když se Stalinovi zdálo, že bezpečnostní aparát se začíná vymykat kontrole, a nechal popravit tehdejšího šéfa NKVD Nikolaje Ježova. V bezpečnostním aparátu proběhla vlna zatýkání, Pantělejův vyšetřovatel se raději zastřelil. Michail Gorbačov o desetiletí později vzpomínal, že vyprávění jeho dědů z něj udělalo zapřisáhlého antistalinistu.
Závody na lafetách
Gorbačov nicméně vstoupil do komsomolu a začal dělat kariéru. Své první ocenění, Řád pracovního praporu, dostal coby kombajnér v 18 letech. Vystudoval práva na moskevské státní univerzitě, kde potkal Raisu Titarenkovou, lásku celého svého života.
Postupně stoupal po kariérní žebříčku, nejdříve jako komsomolský, později jako stranický pracovník. Mladý energický funkcionář zaujal poněkud paradoxně hlavního ideologa Michaila Suslova, zastánce rigidního komunismu. Zjevně nevěděl, že Gorbačov má pochyby o směřování Sovětského svazu.
Coby příslušník vysoké nomenklatury měl Gorbačov už v 70. letech možnost jezdit na Západ. V roce 1983 například pobýval v Kanadě, kde mu tehdejší sovětský velvyslanec Alexandr Jakovlev budoval image nové hvězdy sovětské politiky. Nebylo to složité. Oproti jiným členům politbyra byl Gorbačov o téměř dvě generace mladší a živě se zajímal o fungování západní ekonomiky a společnosti. Alexandr Jakovlev vzpomínal, že tehdy s Gorbačovem vedli mnohahodinové debaty a možnosti reformy SSSR. Jakovlev se později stal hlavním ideologem perestrojky.
Po sérii úmrtí tří generálních tajemníků během tří let, kdy postupně zemřeli Leonid Brežněv, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko (starý vtip označil toto období jako "závody na lafetách"), se šéfem Sovětského svazu stal právě Michail Gorbačov a začaly změny.
Návrat disidenta Sacharova
Gorbačov si byl dobře vědom katastrofické nevýkonnosti ekonomiky SSSR, která od 60. let výrazně zaostávala za Západem. Čtvrtina sovětského HDP šla na zbrojní účely a země musela nakupovat obilí v Kanadě. Nový generální tajemník se snažil situaci zachránit zavedením prvků tržní ekonomiky, umožnil vznik tzv. družstevního hnutí, které ve skutečnosti bylo možností podnikat.
V politické oblasti razil politiku glasnosti, což vedlo k faktickému odstranění cenzury. Umožnil také návrat nejznámějšího sovětského disidenta Andreje Sacharova z vyhnanství do Moskvy a postupně propustil také všechny politické vězně.
Jenže zároveň zahájil antialkoholní kampaň, která vedla hlavně ke zvýšení pálení samohonky a s ní spojeného zmizení cukru z obchodů a ke zničení mnoha vinohradů. Zpočátku se také snažil zamlčet havárii černobylské elektrárny.
Podstatné ovšem bylo, že ekonomika se nadále propadala a uvolnění politické represe vedlo k růstu nacionalistických nálad v Rusku samotném a ve svazových republikách k výbuchu mezietnického násilí. Z obchodů zmizela většina potravin, v řadě regionů byl zaveden přídělový systém.
Společná řeč s prezidentem Reaganem
Prakticky přímo úměrně poklesu popularity Michaila Gorbačova doma, rostla jeho sláva ve světě. Ve snaze snížit náklady na zbrojení a zajistit svým občanům alespoň základní prostředky Gorbačov nabízel Západu usmíření.
Jeho hlavní propagátorkou byla britská premiérka Margaret Thatcherová, se kterou si vypracoval přátelský pracovní vztah. Nakonec našel společnou řeč i s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a dosáhl několika důležitých dohod o odzbrojení.
Jeho smířlivost vůči Západu byla založena jak na přesvědčení o potřebě mírové koexistence socialistického a kapitalistického světa, tak ve vzrůstající míře na vnitřní slabosti Sovětského svazu. Ten se potýkal s hnutím za nezávislost hlavně pobaltských států, ekonomickým propadem a krvavými etnickými konflikty především na svých periferiích.
V této situaci Gorbačov ponechal své vazalské státy ve východní a střední Evropě prakticky svému osudu. Nebránil tak pokojnému zhroucení komunistických režimů v Polsku, Maďarsku nebo Československu. Pomohl také znovusjednocení Německa, bez ohledu na opatrný, až negativní postoj Margaret Thatcherové nebo francouzského prezidenta Francoise Mitterranda. Tím si zajistil Nobelovu cenu a významné místo z německé historické paměti.
Zánik sovětského impéria
Pro tvrdé jádro sovětské věrchušky to bylo nepřijatelné. V srpnu 1991 se skupina zastánců tvrdé linie, hlavně z KGB, pokusila o puč a izolovala Gorbačova během jeho dovolené na Krymu. Puč samotný zkolaboval během tří dnů, především kvůli tomu, že jestřábi již neměli pod kontrolou všechny silové složky, a kvůli odporu značné části veřejnosti, která zareagovala na výzvu Borise Jelcina, tehdejšího prezidenta Ruské federace.
Gorbačov se mohl vrátit do Moskvy, ale jen aby zjistil, že Sovětský svaz je odsouzen k zániku. Hrozba převratu mobilizovala i ty odpůrce, kteří to stále hráli na obě strany, a v prosinci prezidenti Ruska Boris Jelcin, Ukrajiny Leonid Kravčuk a Běloruska Stanislav Šuškevič podepsali tzv. bělověžské dohody, kterým vyhlásili rozpuštění Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států.
Michail Gorbačov se následně stáhl do ústraní a bouřlivý vývoj v Rusku sledoval už jen z povzdálí. Do politiky se zkusil vrátit v roce 1996, kdy kandidoval na prezidenta. Získal však jen 0,51 procenta hlasů.
To ho přesvědčilo, že by se měl soustředit hlavně na osobní život, zpestřený občasnými výlety na Západ, kde nalézal podstatně vděčnější publikum než doma. To se ještě prohloubilo v roce 1999, když na leukemii zemřela jeho manželka Raisa, kterou celý život bezvýhradně miloval.
Znovu se na obrazovky ruských televizí dostal v roce 2014, kdy podpořil ruskou anexi Krymu s tím, že jde o nápravu historické nespravedlnosti.
Po dlouhé a těžké nemoci zemřel ve věku 91 let. Na vlastní přání bude Gorbačov pohřben vedle své ženy Raisy na hřbitově v Moskvě. Jeho pohřeb v zjevně nepřitáhne desítky tisíc lidí, jako když zemřel jeho dlouholetý odpůrce a nástupce na postu prezidenta Boris Jelcin. Pro velkou část ruských současníků zůstane symbolem rozpadu sovětské říše a následného sociálně-ekonomického propadu.
Střízlivější analytici si ho budou pamatovat jako člověka, který zdědil ekonomicky kolabující systém s řadou vražedných vnitřních konfliktů. Jako člověk, který věřil v komunistickou myšlenku, se pokusil o návrat ke kořenům z počátku 20. let, včetně elementů demokracie a tržního hospodářství.
Výsledek jeho experimentu ovšem ukázal, že celý sovětský systém byl založen především na brutální represi. Když se oslabil tlak, celý systém explodoval.
