Od naší zpravodajky na Tchaj-wanu - V dnešní době jméno Bohumil Pospíšil většině Čechům nic neřekne. Když se ale dobrodruh po letech cesty Euroasií vrátil na začátku 30. let minulého století do Československa, vzbudil jeho příběh velký zájem. Minimálně 50 zemí, které navštívil, znala většina Čechoslováků jenom z knih, o některých státech ani neslyšeli.
Pospíšil o nich mohl vyprávět z vlastní zkušenosti. Jeho osobní prožitky se staly tématem desítek článků po celém světě, sepsal i dvě knihy. Před 90 lety si lidé v Československu také mohli na výstavě prohlédnout jeho snímky z cest. V té době média pojmenovala rodáka z Přerova "moravský Marco Polo".
"Byl jsem nadšený, když jsem objevil jeho fotky a dokumenty z cest. Byly schované 70 let," popsal v roce 2022 jeho vnuk Berrysmith pro Televizi Přerov, kam přijel na další z výstav věnovanou Pospíšilově dílu. Pospíšilova pozůstalost čítající tisíce unikátních fotek byla považována za ztracenou, objevil ji až Berrysmith.
Pospíšil se na cestu vydal v roce 1926, když mu bylo 24 let. Vyrazil jen s batohem, fotoaparátem a s málem peněz, oporou mu byl jeho kamarád z dětství Josef Hübl. Přestože neměli téměř žádné úspory, vydrželi na cestě, kterou často absolvovali pěšky, pět let.
Pospíšilovi pomohla znalost jazyků a um rychle se seznámit. Díky tomu se o jeho příjezdu do země vždy rychle dozvěděli novináři i organizátoři cestopisných přednášek.
Nejpečlivěji zdokumentované je Pospíšilovo a Hüblovo putování Tchaj-wanem, ostrovem na jihovýchodě Asie. V místním Národním muzeu tchajwanské historie v jižním městě Tchaj-nan se českému cestovateli věnuje celá výstava.
"Šlo o prvního zdokumentovaného Čecha na Tchaj-wanu," vysvětluje pro Aktuálně.cz ředitel muzea Čchang Lung-čch', proč tu uspořádali výstavu s názvem 'Československo, cestovatel a Formosa (název, který pro ostrov zavedli portugalští mořeplavci - pozn. red.) ve 20. letech 20. století'. Expozice je umístěná v přízemí před vstupem do ostatních částí budovy. "Aby ji nikdo nemohl minout," říká Čchang.
První Čech, který ale nebyl vítaný
Před Tchaj-wanem navštívil Pospíšil Čínu, Japonsko, tehdy ještě jednotnou Koreu a země jižní Asie. Tchaj-wan byl v té době japonskou kolonií a místní společnost proti kolonistům, kteří jim vnutili i svůj jazyk, vystupovala. Když proto přijel cestovatel z nedávno založeného Československa, které vzniklo v roce 1918, dostal pozvání na přednášku od známého tchajwanského sociálního a politického aktivisty Čchiang Wej-šueje.
Jelikož byl tehdy na ostrově známý první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, přednáškový sál se rychle zaplnil. "V té době bylo těžké dostat informace z jiných míst, takže to bylo pro návštěvníky zajímavé," popisuje pro Aktuálně.cz výzkumná asistentka oddělení výstav Čchang Wen-sin, která na přípravě expozice pracovala.
Pospíšil mluvil o tom, jak po útoku v Singapuru přestal slyšet na jedno ucho, jak ho při cestě málem zabili domorodci nebo jak s jinými z nich tančil při jejich ceremoniích. "Pak začal mluvit o něčem jiném. O nezávislém Československu, jak se státu povedlo získat demokracii," líčí Čchang.
Pospíšil ale netušil, že kvůli jeho předchozímu pobytu v Koreji, kde se setkal s mnoha lidmi vystupujícími proti kolonialismu, byl pod dohledem policie. "V tu chvíli japonská policie řekla dost a zakázala mu dále mluvit," vypráví Čchang.
Nesrovnalosti v Pospíšilově díle
Zákaz ovlivnil zbytek jeho cesty. Přestože se mu podařilo během dvaceti dní objet celý ostrov podél pobřeží, nesměl se nadále volně pohybovat a například nedostal povolení na cestu do vesnic původních obyvatel.
V jeho fotografiích se přesto snímky z vesnic domorodců našli, dokonce o jejich zvycích napsal i článek do novozélandských novin. Popsané ceremonie ale spíš odpovídaly zvykům kmenů Indonésie. "Měsíce jsme jeho fotografie zkoumali a porovnávali je s digitální databází. Zjistili jsme, že většina fotografií původních obyvatel pochází z knih nebo že je koupil, možná je od někoho dostal," vysvětluje badatelka. "Neříkáme tomu lež, ale fikce," dodává.
Kvůli stejnému omezení se Pospíšil nemohl vydat ani na čajové plantáže, přesto byl popis sběru čaje a fotografie, také zveřejněný v novinách, detailní. Vysvětloval například, že čajové lístky mohou sbírat jen mladé dívky, protože mají jemné prsty. V tomto případě však šlo podle Čchang o fikci založenou na reálných informacích.
"Za hotelem v Tchaj-peji, kde bydlel, se nacházela továrna na výrobu tchajwanského čaje a zrovna bylo období sklizně. Až do hotelu musel čaj cítit," líčí, kde Pospíšil k informacím pravděpodobně přišel.
Česko-tchajwanská kulturní výměna
Cestovatel se nakonec usadil na Novém Zélandu, kde také dožil. Zemřel v roce 1974. Návštěvníci si mohou výstavu v tchajwanském muzeu prohlédnout až do března. Kromě popisků v čínštině tu narazí i na anglické a české. "To je poprvé, co tu máme češtinu," říká badatelka Čchang. Zároveň je to prvně, co muzeum historie, které se zaměřuje především na dějiny Tchaj-wanu a identitu ostrova, věnuje prostor Česku.
Vliv na to mají zlepšující se vztahy mezi Prahou a Tchaj-pejí a dohody o spolupráci, kterou mezi sebou různá muzea uzavírají. Kromě výstav na ostrově se budou moci zájemci seznámit s historií Tchaj-wanu a uměním ostrova i v Česku. Národní muzeum tchajwanské literatury například na podzim vystavovalo v pražském Památníku národního písemnictví / Muzeu literatury.
