Marseille (od naší spolupracovnice) - "Tady si zapíšu vaše jméno, telefon a čtvrť. Pak běžte, prosím, na Drive a tam si vyzvednete balíček," vysvětluje sociální pracovnice Karima třem příchozím ženám s velkými taškami. Místo hamburgerů a hranolek v okénku McDonald's fasují luštěniny, olej, jogurty, mléko, pečivo, ovoce i zeleninu.
Z bývalé restaurace odejdou denně podobných balíčků tisíce. Dostávají je ti, kteří se kvůli pandemii koronaviru ocitli ještě v tíživější situaci než běžně - svobodné matky, početné rodiny, senioři, migranti, hendikepovaní i studenti.
"Když prezident Macron na začátku karantény prohlásil, že jsme ve válce, řekli jsme si, že narukujeme s naší zbraní. Zbraní proti chudobě," říká energický Kamel Guemari, po dvouměsíčním zápřahu značně unavený a pohublý lídr dobrovolníků. Právě jeho postavou celý příběh začal. Když v roce 1992 firma McDonald's v Marseille otevírala svou první restauraci, Kamel byl ještě puberťák. "Občas jsem něco ukradl, spával na lavičkách, kdyby mi správní lidé včas nepodali ruku, bůhví jak bych skončil," říká. Ve svých osmnácti letech nastoupil do fastfoodu, jehož zaměstnancem je už dvacet let.
McDonald's na sídlištích má podle něj speciální funkci. "Je něco jako místní náves. Jako zaměstnanec máte dvojí roli, zaprvé servírujete hamburgery a zadruhé sociální pomoc. Znáte příběhy místních mladých, stovkám z nich dokážete pomoct získat v restauraci jejich první pracovní zkušenost. Pokud je co nejrychleji zapojíte do pracovního procesu, máte vyhráno, jinak mnozí z nich skončí v drogových obchodech," upozorňuje.
Vedení restaurace si ale podle něj tuto sociální roli neuvědomuje. "Jejich princip je najmout studenty a další krátkodobou pracovní sílu, během pár měsíců je vyždímat a pak vyhodit jako kapesník," tvrdí.
Bez souhlasu
Kamel Guemari se stal během své kariéry členem odborů, bojoval za 13. platy zaměstnanců a další výhody. A především za zachování restaurace v marseillské čtvrti. K aktivistovi se přidali další zaměstnanci i jejich podporovatelé, kteří se během dvouletých protestů stali firmě trnem v oku.
Loni v prosinci se proto rozhodla "problematickou" pobočku uzavřít, údajně z finančních důvodů. Ani to ale kolektiv neodradilo. "Když začala karanténa a viděli jsme, kolik lidí se ocitlo v problémech, bylo nám jasné, že musíme vzít věci do svých rukou. Jakožto zaměstnanci jsme pořád měli klíče, a tak jsme si restauraci otevřeli. Bylo to ideální, všechno tu bylo připravené, od skladů po ledničky," vysvětluje.
Dobrovolníci se proto obrátili na firmu a žádali o povolení zapůjčení této pobočky. Podle učitele Salima Grabsiho, dalšího z lídrů tohoto projektu, jej nedostali.
Dramatická situace během karantény
Grabsi vysvětluje, že s počátkem karantény se sociální situace na sídlíštích výrazně zhoršila. I před pandemií tam žila spousta lidí na hranici chudoby, další kvůli koronaviru přišli o práci nebo brigády.
"Kvůli zavřeným školám a jídelnám rodinám přibylo jedno jídlo do rozpočtu navíc. Děti, co se nudí, toho navíc snědí dvakrát tolik než běžně. A teď si představte byt o 20 metrech čtverečních, kde spolu žije 24 hodin denně šest lidí, co má hlad. Počty lidí, co potřebovali pomoc, šly určitě do desítek tisíců," upozorňuje Salim Grabsi.
Mimořádná situace si žádala mimořádné řešení. Do restaurace nejdřív dobrovolníci dovezli jídlo z potravinové banky, případně od dárců. Během denních i nočních služeb ho pak třídí do připravených tašek. Část z nich si vyzvednou menší asociace, které mají na starosti jednotlivé čtvrti. Na místě pak svolávají obyvatele, jejichž údaje postupně nasbírali během karantény přes internet i telefon, a jídlo jim předají. Chudší lidé si také mohou dojít pro jídlo sami přímo do restaurace.
"Když už přijdete sem, jste opravdu v nouzi, není jednoduché přiznat sobě i druhým, že nemáte na jídlo. Chodili nám sem muži, kteří brečeli, že se nedokážou postarat o rodinu. Zažili jsme neskutečně silné okamžiky. Nejvíc mi bylo líto lidí, které jsem znal už z dřívějška, nedávno třeba našli práci, konečně měli nějakou vizi, a teď o ni zase přišli," vzpomíná Grabsi na uplynulé měsíce.
Pandemie podle něj výrazně zasáhla do francouzského systému dobrovolné pomoci. Běžně se do ní podle průzkumů v zemi zapojuje každý čtvrtý obyvatel. Víc než dvě třetiny jsou pak důchodci. Jenže právě ti během pandemie, jakožto ohrožená skupina, z celého řetězce vypadli.
Grabsi mezitím zachází do místnosti, kde se běžně konají dětské oslavy. Na zdech tu visí rozpisy, podle kterých celá mašina funguje. "Všichni, kdo tu jsme, jsme dobrovolníci. Zapojilo se neuvěřitelné množství lidí, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, po službách nám vypomáhali i někteří policisté a hasiči, kteří měli během karantény povolený větší rozsah pohybu, a tak na kole rozváželi jídlo, kam bylo potřeba," popisuje.
Konec, který je teprve začátkem
Kamel Guemari se zrovna vrací z potravinové banky a vykládá z dodávky další krabice banánů a těstovin. Od rána se nezastavil. "Tráví tu skoro 24 hodin denně, jeho rodina je v rozkladu. Ale jediné, co může dělat, je nevzdat to a bojovat. To, co jsme viděli během karantény, nás naprosto šokovalo, a to jsme se tu narodili. Jak je možné, že ve Francii, ve světové velmoci, v jejím druhém největším městě tak snadno dojde k potravinové a sociální krizi?" ptá se Salim Grabsi.
Kamel zdůrazňuje, že 11. květnem, kdy ve Francii skončila karanténa, vlastně všechno teprve začalo. "Všichni si zaslouží pomoc, v našich čtvrtích nejsme všichni jenom zloději a dealeři, většina z nás chce jen normálně žít, založit rodinu a mít práci. A každému mladému člověku, který bude mít takový plán, jsem odhodlaný pomoci, jak bude v mých silách," dodává.
Dobrovolníci hodlají v rozdávání potravinových balíčků pokračovat. A v jejich hlavách už se rodí plán udělat z místa solidární restauraci, která by dlouhodobě zprostředkovala kontakt místních mladých lidí se známými kuchaři z města a nabídla jim tak první vstupenku na pracovní trh. Jak se na jejich nápad bude tvářit samotný McDonald's, zatím není jasné.
