Gevgelija (od našeho spolupracovníka) - Uprchlický tábor u makedonské Gevgelije poblíž hranice s Řeckem vznikl teprve nedávno. Poté, co Makedonci v srpnu před běženci na dva dny uzavřeli své hranice.
Makedonská vláda premiéra Nikoly Gruevskiho se tak pokusila zatlačit na Evropskou unii, aby od ní získala více peněz na posílení ostrahy hranic.
Jedním z důvodů, proč oplocený tábor za městem vyrostl, byl ten, že uprchlíci místním vadili. Nelíbilo se jim, že volně chodili do centra, aby tu nakoupili nebo vybrali peníze z bankomatů.
Transit územím Makedonie je teď bezpečnější a mnohem rychlejší než v srpnu – po příchodu do tábora uprchlíci čekají pouze několik hodin, někdy dokonce jen pár minut na registraci a dokumentaci, která jim umožní legální třídenní pobyt, potřebný k průchodu zemí dál do Srbska.
Organizace, které mají pomoc v popisu práce, jsou konečně vidět i tady. Ještě v srpnu jsem se tu potkával jen se dvěma menšími - Legis a Nun - a několika málo dobrovolníky. Teď tu je i Červený kříž a UNICEF.
Něco se ale změnilo k horšímu. V táboře není zdroj pitné vody, uprchlíci jsou odkázáni jen na balenou. Běženci jsou navíc zcela odříznutí od okolí.
Hassan z Iráku, schovávající se pod stromem před vydatným deštěm, mě prosí, zda bych mu nemohl ve městě koupit bundu. On ani ostatní nesmí z kempu ven.
"Mám na sobě jenom tohle," ukazuje prstem na promočené tílko.
"To, že je nevidíme, neznamená, že zde nejsou," kritizuje zdejší izolaci běženců dobrovolnice a aktivistka Gabriela Andreevska. Místní k tomu na náměstí dodávají: "Uprchlickou krizi jsme vyřešili tím, že už nám nespí na nádraží."
Povolení nestačí
U vstupu do tábora ukazuji potřebné povolení z ministerstva vnitra ze Skopje, které má umožnit vstup a natáčení. Ani to však nestačí.
"Musíš znovu do Skopje, potřebuješ další papír. Pak se vrať," řeknou mi. To, co jsem o nových pravidlech slyšel od známých, je tedy pravda: Tábor je pod stále větší kontrolou úřední byrokracie, což vede k absurdním situacím.
Do jedné z nich se dostal i můj český kamarád Richard, který byl po více než dvou měsících každodenní dobrovolnické práce ze země na pět let vyhoštěn. Neměl prý potřebné dokumenty udělované dobrovolníkům ze zahraničí.
Balkánskou trasou uprchlíků. Deník z cesty
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší jeho cestovní deník.
Prolog: Pašeráci mě vyhodili z člunu, plaval jsem zpátky do Turecka. Uprchlíci líčí cestu přes moře
První díl: Řecký přechod s drátem je místo uprostřed ničeho, sem Evropan nepřijde
Druhý díl: Běžence schovali v kempu. Nádraží osiřelo, prodejci jsou bez práce
Třetí díl: To, že je nevidíme, ještě neznamená, že tu nejsou
Čtvrtý díl: V autobusu si nejsme rovni. Běženci musí dozadu, Evropan k nim nesmí
Stojím v dešti před táborem a začínám si pohrávat s myšlenkou, že budu pokračovat dál na sever. Vtom potkávám Hassana s Noahem, dva muže ze Sýrie, kteří se - zmoklí jako já - krčí pod menším přístřeškem před táborem.
Vyměňujeme si cigarety a hodnotíme kvalitu. Vytahuji kameru a natáčím staršího muže z jejich syrské skupiny uprchlíků.
"Co TY?"
"Chtěl bych, abys mě natočil a mohl všude ukázat, co nás doma potkalo," hovoří muž plačtivým hlasem. Vypráví další z příběhů, po kterém se mi začnou třást ruce.
"Udělej s tím něco, udělej něco s tím, abys pomohl zastavit tu válku, která nás připravila o všechno, o všechno!" volá.
Slibuji mu, že tuhle zprávu rozšířím, jak jen to bude možné. "Víc udělat nemůžu."
Pak se však stane něco, co mě omráčí. "Jak se cítíš, když ti budu říkat, že jsem viděl smrt desítek přátel kolem sebe?" ptá se mě najednou známý hlas.
"Jak by ses cítil v ten moment, kdy tohle vidíš, TY? Co by se odehrávalo v TOBĚ?"
Hassan - ten, s nímž jsme před chvílí posuzovali kvalitu místních cigaret - najednou bere kameru do svých rukou. Role se obrací, teď zpovídá on mě. Jako bych padal do černé díry...
Cesta za květinami
"Probudí" mě až Noah. To když se ho zeptám na důvody, proč si vybral za cílovou zemi zrovna Nizozemsko.
"Jsem umělec, tvořím hudbu a mám rád květiny. Květiny kolem mě, jejich motivy, jejich krásu. A v Nizozemsku je spousta květin, chci žít v zemi, kde budu mít radost tvořit a zapomenu na vše, co bylo předtím," řekne.
To jsou ty chvíle, kdy bych si přál, aby tu se mnou byli všichni mně blízcí, ale i vzdálení a neznámí. Aby slyšeli něco z pohnutek lidí, kterým nebylo přáno žít dále v místech, kde prožili minulost. To jsou ty chvíle, kdy se hesla "Nejsme zvířata, ale lidé" či "My všichni jsme lidské bytosti" mění z deklarace v realitu.
Vyměňujeme si čísla a slibujeme si, že zůstaneme v kontaktu. Noah mi píše už druhý den - z Bělehradu. Říká, že se dnes dostane do Vídně ve čtyřech lidech pašeráckým "taxíkem" za 1500 eur.
O pět dní později mi volá z Vídně. Hlásí, že je na mizině a zcela bez prostředků nastupuje do vlaku do Německa. O den později se mu podaří - jako černému pasažérovi - dostat až do Hamburku a následně do Dánska.
Nový člověk u brány
Jdu dál cestou k hranici. Včera jsem stál na její druhé straně - v Řecku.
Vlevo cestu lemují vinohrady. Visí na nich kusy oblečení a stanů, na zemi boty.
Na hranici takřka nikdo není. Prodavači cigaret jsou nervózní. Právě oni jsou prvními lidmi, které uprchlíci po překonání ostnatého drátu směrem z Řecka potkávají.
"Jak to vypadá, chlapče, kolik jich dneska ještě přejde?" osloví mě jeden z hromotluků. Odpovím upřímně: Nevím, ale dá se očekávat, že v noci přijdou další dvě tisícovky lidí.
Druhý den se mi do tábora dostat podaří. Žádné nařízení se nezměnilo, ale změnil se člověk u brány.
Natáčím zmoklé kulisy uprchlického tábora. Všichni se tísníme v jednom velkém stanu, kde policisté vystavují potřebnou dokumentaci.
V očích lidí je znát výrazná únava - ale i radost, když zjistí, že zde setrvají jen chvíli. A pak mohou vyrazit dál.
Do dvojstupů
V místě, kde se ve stanu UNHCR obvykle tísní desítky běženců, není najednou nikdo, jen já. Ulehám na lavici – pod hlavou mám nápis UNICEF.
Branami tábora ale brzy přicházejí další a další uprchlíci. Příslušníci ozbrojených složek je dělí do skupin po padesáti lidech. Do dvojstupů, stejně jako v Řecku.
Protože makedonské železnice vyhlásily stávku, tři vlaky, které jinak uprchlíky odvážejí přímo z prostoru tábora, se tu dnes nezastaví. Špalíry běženců s doprovodem opouštějí brány tábora a odcházejí na asi 500 metrů vzdálené parkoviště.
Tam na ně čekají fronty taxíků (25 eur) a autobusů (20 eur). Odvezou je na hranice se Srbskem, na místo zvané Tabanovtsi.
Desítky autobusů odjíždějí beznadějně plné. Nechci zabírat místo, a tak vyčkávám. Do autobusu z tábora u Gevgelije nakonec nastoupím až druhý den brzy ráno.
Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.
Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.
