V autobusu si nejsme rovni. Běženci musí dozadu, Evropan k nim nesmí. Deník z cesty uprchlíků

Michal Pavlásek
Aktualizováno 9. 10. 2015 13:25
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší čtvrtý díl jeho cestovního deníku.
Uprchlíci v autobusu, ilustrační foto.
Uprchlíci v autobusu, ilustrační foto. | Foto: Reuters

Gevgelija/Bělehrad (od našeho spolupracovníka) - Makedonsko-řeckou hranici, včetně hraniční Gevgelije, už vidím jen ve zpětném zrcátku. Sedím v autobuse řidiče Živka. A lámanou srbštino-makedonštinou vyzvídám, co říká tomu, že teď místo klasického spoje Gevgelija-Skopje jezdí na speciální lince s uprchlíky na hranice Makedonie se Srbskem.

"Jediné problémy nastávají, když se lidi po desítkách tlačí do autobusů, to zavládne občas chaos, protože někdy nezbude místo na některého z členů rodiny - to mi pak tečou nervy. Jinak to ale je, jako bych jezdil s našima," odpovídá.

"Našimi" myslí místní.

Foto: Jiří Kropáček

Autobus je tentokrát obsazen lidmi mnoha národností – Syřany, Iráčany, Pákistánci, Afghánci. "Merhaba, merhaba (ahoj!)," zdravím, když procházím uličkou. Nemám štěstí na nikoho, kdo by hovořil anglicky.

Čtyřhodinová cesta do Tabanovců uběhne jako voda. Ještě nedávno přitom běženci pro překonání téhle trasy potřebovali několik dní - 200 kilometrů Makedonií museli zdolat pěšky nebo na kole, protože nesměli do vlaků ani autobusů.

"Sloužíme Bohu"

Po příjezdu do Tabanovců lidé míří od vlakového nádraží směrem k přechodu vyhrazenému uprchlíkům. Odtud je pak čeká několikahodinová cesta pěšky do srbského tábora Miratovac.

"Všichni, kdo tady pomáháme, jsme z okolních vesnic a chceme pomoci těmto lidem, kteří trpí nedostatkem jídla, pití a peněz. Chceme je podpořit a děláme to, protože sloužíme Bohu." Rozhovor s  Jetonem
4:36
"Všichni, kdo tady pomáháme, jsme z okolních vesnic a chceme pomoci těmto lidem, kteří trpí nedostatkem jídla, pití a peněz. Chceme je podpořit a děláme to, protože sloužíme Bohu." Rozhovor s Jetonem | Video: Michal Pavlásek

Vodu a jídlo na cestu jim poskytnou místní dobrovolníci z okolních vesnic. U kávy potkávám jednoho z nich. Jetona, etnického Albánce, kterých je v této oblasti většina. Mluvil jsem s ním už jednou, letos v létě...

"Odkud se tady dobrovolníci vzali?" ptal jsem se tehdy.

"Všichni, kdo tady pomáháme, jsme z okolních vesnic a chceme pomoci těmto lidem, kteří trpí nedostatkem jídla, pití a peněz. Chceme je podpořit a děláme to, protože sloužíme Bohu. Je to čistě dobrovolná práce, kterou chceme těmto lidem napomoci při překročení (makedonsko-srbských) hranic, toť vše. Nejsme za to nijak placení, ale chceme tím sloužit Bohu, protože všichni jsme lidské bytosti a každý ve svém životě zažívá těžkosti a strádání. Každý tak dá, co může – někdo daruje vodu, někdo pečivo, maso," odpovídal.

Pak se obrátil na "všechny Evropany". "Zvláště na ty z Česka a Maďarska," zdůraznil.

"Je tady mnoho uprchlíků, tak se jim nebojte pomáhat. Jsou tady lidi, kteří nemají boty, ač překonávají hory, mají na sobě spoustu jizev a šrámů, jsou tady i starší lidé, takže je potřeba jim pomoci," dodal.

Pak jsem se Jetona zeptal, proč se podle něj lidé (nejen) z Česka migračních vln tolik bojí.

Balkánskou trasou uprchlíků. Deník z cesty

ikona - Balkánskou trasou uprchlíků

Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší jeho cestovní deník.

Prolog: Pašeráci mě vyhodili z člunu, plaval jsem zpátky do Turecka. Uprchlíci líčí cestu přes moře

První díl: Řecký přechod s drátem je místo uprostřed ničeho, sem Evropan nepřijde

Druhý díl: Běžence schovali v kempu. Nádraží osiřelo, prodejci jsou bez práce

Třetí díl: To, že je nevidíme, ještě neznamená, že tu nejsou

Čtvrtý díl: V autobusu si nejsme rovni. Běženci musí dozadu, Evropan k nim nesmí

"Je to kvůli médiím, která o nich mluví jako o členech Islámského státu, zodpovědného za zabíjení lidí. Ale tohle všechno jsou uprchlíci, kterým přinášíme pomoc a mluvíme s nimi. A viděl jsi... jsou to lidé jako ty nebo já. Jeho jméno je Mohammad a jeho Josef nebo Marek. Není v tom žádný rozdíl. Lidé jsou v očích Boha všichni rovnocenní. Tady není žádný problém," řekne a ihned dodá:

"Problémem je jen utrpení uprchlíků, oni jsou ti, kdo dnes strádá. Většina z nich nezná jazyk, neumí anglicky. Ale lidé si nyní dost pomáhají, jde to, myslím, líp a líp, protože lidé nad sebou přemýšlí. Když se mi stane to samé, co bych měl dělat? Kdybych byl na jejich místě a neměl jídlo, pití, ošacení, nebo mě někdo okradl, co bych dělal?"

Moc hranic

Vydávám se pěšky na dálnici a pak taxíkem do Miratovace. Ze zdejšího tábora vozí uprchlíky autobusy vypravené UNHCR. 

Míří s nimi do dalšího, tentokrát lépe vybaveného tábora - v srbském městě Preševo. Den si tu odpočinou, zatímco čekají na "chartie", dokumentaci umožňující - tak jako v Řecku a Makedonii - časově omezený legální pobyt v zemi (pokud v Srbsku nepožádáte o azyl, máte tři dny na opuštění země).

U tábora přistavené autobusy následně lidi odvážejí do Bělehradu.

Abych stihl Bělehrad ještě před setměním, vyrážím z města Bujanovac linkovým autobusem. Kolem autobusového nádraží na travnatých plochách odpočívá asi sto uprchlíků.

Na plotech suší své věci. Z velké většiny jde o Afghánce. Společně nastupujeme do jinak takřka prázdného autobusu.

Řidič nejdříve nechá nastoupit místní, mě - a pak Afghánce.

Místní a "izbeglici"

Rozdělování na místní a "izbeglice" (uprchlíky) se projevuje i v praxi - v rozdělení prostoru přímo v autobuse. Několik místních cestujících se tísní vedle sebe - v sedadlech přímo u řidiče.

Překonávám působivou mezeru: procházím kolem neobsazených sedadel mezi přední a zadní částí autobusu. Jako bych za sebou nechal symbolickou hranici, která se na této cestě mezi jednotlivými aktéry ustavuje. Jsem v zemi nikoho, v prostoru mezi "tady" (tentokrát v Srbsku) a "tam" (v Afghánistánu).

Řidič najednou zasahuje. Třikrát mě nabádá, abych si sedl na místa vyhrazená místním. Odmítám s tím, že mám právo sedět, kde chci.

Foto: Michal Pavlásek

Hrozí mi vyhozením z autobusu... a tak usedám do prázdného prostoru "mezi". V tu chvíli se mi vybaví Rosa Parksová a její boj proti rasismu v USA. Mrzí mě, že jsem s šoférem o své místo v autobuse víc nebojoval.

Na jedné ze zastávek řidič najednou zamíří do zadní části autobusu. V ruce drží osvěžovač vzduchu. Pak začne podřimující Afgánce skrápět voňavým odérem.

Posměšně přitom utrousí větu: "Dlouho jste se nemyli, co?"

Asi netuší, že mu rozumím. Zeptám se, zda by nemohl zahalit do svěží vůně také mě. "Nemyl jsem se asi tak dlouho jako oni," vysvětluji.

Ali z Afghánistánu

Obejde mě s úšklebkem a usedá za volant. Rychle se přemístím ke skupině vzadu. Nakonec v ní bez povšimnutí zůstanu až do Bělehradu.

Mladý kluk, co tu sedí, se na mě celou cestu směje.

"Jsem Ali z Kábulu a je mi 19 let. Odešel jsem, protože se v zemi už nedalo zůstat, naše rodina měla hodně problémů. Jsem na cestě sám, rodiče a bratr zůstali doma, protože jsme neměli tolik peněz, abychom mohli odejít všichni najednou," říká.

Na otázku, jak rodina získala skoro 4000 dolarů, aby jeden její člen mohl cestu absolvovat, Ali smutným hlasem vysvětluje: "Museli jsme prodat všechna naše pole, která nás dosud živila. Nevím, co teď rodina bude dělat, máme hodně příbuzných, a tak si tam mohou navzájem pomoci. Prostě věříme tomu, že v případě, že budu úspěšný a azyl získám, budou moci přijet za mnou."

Jeho cílovou destinací je Německo, slyšel o něm ty nejlepší reference. Myslím na zklamání, jaké ho čeká, pokud tam azyl nezíská. Svou obavu vyslovuji i nahlas (s tím, že mu přeji, aby úspěšný byl).

"Vím, že se to nemusí podařit. Vím, že nejsem Syřan, které Německo přijímá primárně, a že lidé ze Sýrie mají mnohem lepší postavení v systému azylového řízení. Ale to jsou věci, nad kterými prostě nemůžeš pořád přemýšlet, to tě ničí. Kábul musíme opustit, a jestli dá Bůh, tak začneme nový život jinde. A doufám, že to bude právě Německo," řekne.

Z okna už vidím kontury bělehradských paneláků, památníků brutální architektury socialismu. Vystupujeme na autobusovém nádraží. 

Členové skupiny Afghánců mě najednou prosí, ať je doprovodím do nedalekého parku. Slouží jako jednodenní nocležiště mnoha uprchlíkům na balkánské trase. Stavíme velký stan pro asi deset lidí.

Mám v plánu přespat na místě s nimi. Na všechny padá únava, noc bude chladná, blíží se bouřka.

Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.

Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.

My, jako vědci, v otázce uprchlíků a vysvětlování toho, co se děje, strašně selháváme, migrace zastihla nepřipravené úplně všechny, říká etnolog Michal Pavlásek. V Evropě podle něj chybí solidarita. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 40 minutami

Washington povolal v sobotu z farmy brankáře Vaněčka

Český hokejový brankář Vítek Vaněček byl v sobotu povolán z farmy v Hershey z nižší AHL do prvního týmu Washingtonu a vyměnil si místo s Rusem Iljou Samsonovem. Třiadvacetiletý odchovanec Havlíčkova Brodu hned v duelu v Bostonu, kde Capitals vyhráli 3:2 po samostatných nájezdech, kryl na lavičce záda jedničce Bradenu Holtbymu.

Vaněček v této sezoně v AHL odchytal za Hershey osm zápasů s průměrem 2,65 obdržené branky a s úspěšností zákroků 89,4 procenta. Vicemistr světa ze šampionátu hráčů do 18 let z roku 2014 uzavřel 1. července jako chráněný volný hráč nový tříletý kontrakt s Washingtonem celkem na 2,15 milionu dolarů.

Na tuto sezonu má dvoucestnou smlouvu, ale na další dvě už jednocestnou, takže i v AHL může brát plný plat. Na farmách Capitals působí pátý rok a stále čeká na premiéru v NHL. Washington si vybral Vaněčka v roce 2014 v druhém kole draftu na 39. místě.

Zdroj: ČTK
Další zprávy