Bjaljacki organizoval první běloruské opoziční hnutí ještě v dobách Sovětského svazu na konci osmdesátých let, za opoziční činnost strávil tři roky ve vězení.
Byl členem Koordinačního centra, které se snaží sjednotit běloruskou opozici a vyjednávat s režimem. V exkluzivním rozhovoru pro deník Aktuálně.cz srovnává současné chování Alexandra Lukašenka s Adolfem Hitlerem na konci druhé světové války. "Hitler taky ztrácel kontakt s realitou, nevěděl, co se děje venku, co se děje na západě nebo na východě, ale pořád spřádal plány na vítězství ve válce," říká Ales Bjaljacki.
Vypadá to, že Lukašenko se odstoupit nechystá. Má tedy před sebou Bělorusko dlouhou krizi?
Souhlasím. Lukašenko na rovinu a jasně řekl, že hodlá vydržet do poslední chvíle. V neděli chodil po Minsku se samopalem. Jeho slova je třeba brát naprosto vážně. Nehodlá odstoupit a v tuto chvíli ani nevidím, že by ho nějaká mezinárodní síla, někdo ze zahraničí, mohl k tomu donutit. Jediné, co ho může ovlivnit, je tlak Bělorusů. Nejen na Lukašenka, ale také na jeho okolí. Doufám, že ne všichni kolem něj zastávají tak krajní pozici. Někteří jsou víc soudní a realističtěji hodnotí situaci.
Připomíná mi to, jak Hitlerův generál Wilhelm Keitel psal o vůdcových posledních měsících. Hitler ztrácel kontakt s realitou, nevěděl, co se děje venku, co se děje na západě nebo na východě, ale pořád spřádal plány na vítězství ve válce.
Nechci srovnávat současné Bělorusko s nacistickým Německem, ale ta psychika, ta hysterie a fanatismus v plánování a uvažování, jsou podobné. I ta neochota přistoupit na jakýkoliv kompromis.
Uvědomuje si Lukašenko podle vás, že jeho podpora v zemi je už malá, nebo opravdu má sklon věřit tomu, že jde o jakési spiknutí řízené ze zahraničí?
To samozřejmě nevím s jistotou, ale domnívám se, že mnohému z toho, co tvrdí, skutečně věří. Ale nejde jen o Lukašenka. Když se podívám na lidi kolem něj - špičky tajných služeb a vedení armády -, tak oni už také začínají šílet. Ministr obrany a náčelník generálního štábu už otevřeně hovoří o tom, že armáda bude nasazena uvnitř země, že bude chránit Bělorusko před jakýmisi nepřátelskými silami. Vytvořila se v podstatě vojenská klika, která chce naprosto a totálně zadusit protesty a znovu plně kontrolovat situaci v zemi. Nemyslím, že se jim to v tomto stadiu podaří, ale určitě to je jejich cíl.
Kdo je Ales Bjaljacki
Ales Bjaljacki na konci osmdesátých let organizoval protesty proti demolicím historických budov v Minsku a za vytvoření památník v Kuropatském lese, kde leží tisíce obětí stalinských čistek ze třicátých let.
Později byl radním v Minsku a po nezdařeném pokusu části sovětských komunistů o převrat v srpnu 1991 vyvěsil osobně na budovu radnice historickou bílo-červeno-bílou běloruskou vlajku. Ta nyní se stala symbolem proti režimu Alexandra Lukašenka.
V roce 1996 Bjaljacki založil organizaci na obranu lidských práv Vjasna a stál vždy v rozhodné opozici proti Lukašenkovi. O pět let později jej soud poslal na čtyři a půl roku do vězení. Uznal ho vinným z daňových podvodů, podle Bjaljackého byl proces politický. Odseděl si tři roky.
Sedmapadesátiletý Bjaljacki je nyní členem Koordinačního centra, které se snaží sjednotit běloruskou opozici a vyjednávat s režimem.
Existuje nějaká naděje, že někdo z klíčových lidí nebo klíčových skupin v silových strukturách vystoupí proti Lukašenkovi?
V tuto chvíli takové signály nejsou. Jeho nejbližší okolí - vedení armády a milice, generálové KGB, ministerstvo vnitra - jsou monolitní a loajální blok. Na nižší úrovni velení ale jsou lidé, kteří určitě nehodlají být s Lukašenkem až do nějakého hořkého konce a nehodlají plnit rozkazy, při kterých by se museli dopouštět zločinů. Ale na druhé straně jsou samozřejmě i jednotky, které mají na svědomí bití a mučení lidí v prvních dnech po volbách.
Jak daleko zajde Rusko v podpoře Lukašenka?
Je to trochu zvláštní. Lukašenko před volbami opakoval, že hrozba jde i z východu, nejen ze západu a Ukrajiny, ale i ze strany Ruska. To byl velký rozdíl proti minulosti, kdy mluvil o Rusku vždy pozitivně. Teď najednou hovořil o Rusku jako zdroji nestability, a dokonce obviňoval protikandidáty ve volbách, že prosazují zájmy některých kruhů v Rusku.
Ale teď po volbách se situace změnila. Statisíce lidí vyšly do ulic, tak se Lukašenko vrátil ke staré rétorice, že hlavním viníkem je západ. Prakticky denně hovoří telefonicky s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. O čem přesně mluví, samozřejmě nevíme, ale rozhodně jsme zájmem Ruska znepokojeni. Nedemokratické Rusko bude vždy hrozbou pro Bělorusko a běloruskou nezávislost.
K otevřené ruské vojenské intervenci zatím nedošlo, ale nepochybuji, že na úrovni tajných služeb obou zemí je těsná spolupráce a koordinace. Mezi ruskou Federální bezpečnostní službou a běloruskou KGB jsou rozsáhlé kontakty. Také Rusko vyslalo novináře do běloruských státních televizí, aby nahradili ty, kteří se odmítli podílet na propagandě. Běloruské státní televizní kanály teď nejsou nic jiného než agresivní prolukašenkovská propaganda.
Nakolik je významné, že se režimu podařilo udržet televizní stanice pod kontrolou?
Je to významné z toho důvodu, že starší generace Bělorusů jsou stále dost závislé na televizním zpravodajství. Mladí jsou na sociálních sítích, hodně používají i při sledování zpráv aplikaci Telegram. Na televizi se nedívají a nemá na ně vliv.
Všechny velké továrny a podniky v Bělorusku vstoupily do stávky, ale množí se zprávy, že stávkujícím je vyhrožováno vyhazovem z práce…
Zvláštní je stávka v tom, že její požadavky jsou politické. Nejde tam o žádné ekonomické nebo sociální požadavky. Ale tím spíš to ukazuje na vážnost situace. V tom smyslu, že široká veřejnost absolutně nedůvěřuje volebním výsledkům a tomu, jak se volby uskutečnily. Stávkující žádají nové volby, propuštění politických vězňů, potrestání těch, kteří bili a mučili lidi zatčené při protestech. Za to se postavili zaměstnanci opravdu všech běloruských podniků.
Odborové hnutí je ale v Bělorusku slabé. Vedení továren a závodů do nich nepustilo nezávislé odbory. Tam, kde nezávislé odbory existují, jsou slabé a málo organizované. Proto jsou zaměstnanci málo chráněni před hrozbou ukončení pracovního poměru nebo výpovědí. Vládní odbory samozřejmě v této situaci nedělají nic, naopak vystoupily na straně Lukašenka. Stávkám bohužel chybí vedení a struktura.
