Altan-Očir: Nejlepší bylo české jídlo

Energický sedmdesátník Altan-Očir se v látkovém klobouku rychlým krokem blíží k tmavě červenému divadlu v centru mongolského hlavního města Ulánbátar. „Bydlel jsem na Hradební 7. Víš, kde to v Praze je? Konečná autobusu 119 z letiště do centra. Všechno mám v hlavě,“ zdůrazňuje plynulou češtinou. „To je ono,“ pokyne na průčelí budovy, kterou tvoří osm zdobených sloupů po vzoru antiky.

Altan-Očir se dostal do Československa v roce 1978 a po náročných zkouškách byl přijat ke studiu na katedře loutkářství DAMU. Do Prahy jel z dalekého Mongolska vlakem – nejprve pět dní po transsibiřské magistrále do Moskvy, pak dalších 48 hodin. Po osmi tisících kilometrech se ocitl v úplně jiném světě.

Altan-Očir vzpomíná na Československo

„Neuměl jsem rusky ani česky, prostě ani ň. Ze začátku jsem vůbec nerozuměl, myslel jsem si, že se snad budu muset vrátit zpátky,“ popisuje s tím, že rok nejprve strávil na přípravném jazykovém kurzu v Zahrádkách u České Lípy. „Byl jsem v Irkutsku, Ulan-Ude, Novosibirsku – všechno hrozné díry. Československo tehdy bylo úplně něco jiného. Krásná příroda, domy,“ vzpomíná si na první dojmy staré skoro 45 let.

Novou zemi si postupně zamiloval, náročnou školu vyžadující umělecký talent úspěšně dokončil a na život v Praze vzpomíná jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. „Česko je můj druhý domov. Chybí mi všechno. Kultura, jídlo, sport, … plesy. Každý rok jsem chodil na ples v Lucerně. Jé, to bylo krásné,“ zasní se.

Mongolsko, země Čingischána

Nejřidčeji obydlená země planety s nekonečnými pláněmi a obrovskou pouští Gobi leží mezi Ruskem a Čínou. V Mongolsku, které je rozlohou dvacetkrát větší než Česko, žijí pouhé 3,2 milionu obyvatel, z toho polovina v Ulánbátaru, který je zároveň nejchladnějším hlavním městem světa.

Mongolsko je zemí středověkého dobyvatele Čingischána a také kočovných pastevců, kteří dodnes bydlí v tradičních jurtách, dodržují staleté zvyky a žijí odkázáni na svá hospodářská zvířata a drsnou mrazivou přírodu. Nomádů ale v posledních dekádách ubývá: zatímco před šedesáti lety pásly zvířata dvě třetiny obyvatel, nyní se pastevectvím kvůli klimatickým změnám či stále častějšímu stěhování do měst živí necelá třetina Mongolů.

Zobraz více >

Na stání do divadel

Altan-Očir je jedním z tisíců Mongolů, kteří díky těsné spolupráci někdejších komunistických režimů v Praze a Ulánbátaru měli možnost získat stipendium v Československu. Vazby mezi oběma zeměmi jsou dnes v mongolské metropoli vidět skoro na každém kroku. „Nenajdete tu rodinu, která by ve svých řadách neměla nikoho, kdo prošel Československem. Buď u nás studovali, nebo pracovali a často dodnes umí česky,“ vysvětluje velvyslanec v Ulánbátaru Jan Vytopil.

Divadelník Altan-Očir to po návratu domů podobně jako další „čeští Mongolové“ dotáhl daleko – až na režiséra a uměleckého šéfa Státního loutkového divadla v Ulánbátaru, před kterým právě stojí. „Pojďte dovnitř, zeptám se hlídačů, jestli můžeme na scénu,“ láká reportéry Aktuálně.cz.

Když přijde řeč na to, nač nejvíce z Československa vzpomíná, je vidět, jak pookřeje. Vypráví, že snad každý večer chodil se spolužáky na představení všemožných pražských divadel. „Ukázali jsme index a mohli jsme na stání zadarmo. Chodili jsme do Národního, Na zábradlí, na loutkové scény,“ vypočítává. O víkendech s kamarády cestoval na představení do Liberce, Hradce Králové a dalších měst.

Brno je zlatá loď

Mongolský divadelník před deseti lety odešel do důchodu, dnes bydlí v jednopokojovém bytě mimo ruch velkoměsta asi 45 kilometrů od Ulánbátaru a angažuje se v místním spolku absolventů českých a slovenských vysokých škol. V žertu vysvětluje, že jeho prvním učitelem jazyka byl Československý rozhlas. „Měl jsem ho puštěný od šesti hodin od rána, abych se učil výslovnost. Česká hudba byla krásná, několik skupin tu i hrálo. Hradišťan, Banjo Band Ivana Mládka.“ Po krátkém zamyšlení hned začíná pobrukovat: „Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď!“

„Československem podle odhadů prošlo víc než jedno procento mongolské populace, což je asi největší koncentrace, kterou ve světě máme. A je to tu poznat na každém kroku.“ - Jan Vytopil, český velvyslanec v Ulánbátaru

Altan-Očir si češtinu udržuje čtením odborného časopisu Loutkář a také díky dcerám, které bydlí v Česku. „Když se vidíme, smaží mi řízky. Jedna z nejlepších věcí na Praze bylo opravdu jídlo. Svíčková, dršťková polévka, knedlíky… Ježišmarjá, to bylo dobré,“ usmívá se.

Když se dozvídá, že reportéři po rozhovoru s ním míří na schůzku za ředitelem nemocnice, který stejně jako on studoval v Česku, hned spontánně zasahuje a potvrzuje, že české stopy v Ulánbátaru jsou hluboké dodnes: „To jste měli říct dřív. Však já Chišigdžargala znám, vezmu vás za ním.“

Chišigdžargal: Fandil jsem našim v Naganu

Na chodbě před svou kanceláří Chišigdžargal, ředitel První nemocnice v Ulánbátaru, ukazuje na béžovou dlažbu. „Podívejte, je původní – a vydržela dodnes.“ Budovu největšího špitálu v Mongolsku před padesáti lety postavili Čechoslováci, a dnes ho dokonce vede i absolvent lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Chišigdžargal se do Česka dostal v roce 1996. Zatímco kdysi po celé ČSSR studovaly stovky Mongolů, sametová revoluce a pád zpřízněného režimu v Ulánbátaru způsobily, že vazby na pár let ochladly. Mladý posluchač medicíny byl jedním z prvních studentů z Mongolska, kteří začali v Praze navštěvovat vysokou školu.

Chišigdžargal vzpomíná na český hokej

„Promiň, trošku zapomínám,“ omlouvá se, že jeho čeština už není tak plynulá jako dřív. Stále se ale bez problémů domluví a jen občas si vypomůže slovíčkem v angličtině. „Měl jsem štěstí a dostal jsem vládní stipendium. Po prvním semestru lékařské fakulty v Mongolsku se daly udělat přijímačky na univerzity v postkomunistických státech. Já si vybral Česko,“ popisuje.

Na život v Praze Chišigdžargal i nyní rád vzpomíná. Reportérům Aktuálně.cz vypráví, jak v roce 1998 fandil českým hokejistům, když vybojovali zlato na olympiádě v japonském Naganu. Na Karlově univerzitě studoval v češtině a sám říká, že po čase skoro zapomněl mongolštinu. „V hokeji jsem fandil Vsetínu. Jiří Dopita!“ vybavuje si hráče, který tehdy dovedl valašské mužstvo k několika extraligovým titulům.

Náročná škola

Podobně jako loutkář Altan-Očir si vybavuje kulturní šok po příjezdu. V Mongolsku se po změně režimu v roce 1990 a konci centrálně plánované ekonomiky prakticky rozpadlo hospodářství. „U nás byl v 90. letech hlad. V Česku bylo všechno mnohem lepší. Se spolužáky jsme chodili na pivo, na koleji jsme hráli tenis, fotbal, ping-pong,“ dodává.

Škola byla ale pro Chišigdžargala náročná. Čeští studenti ho ve vědomostech, které nasbíral na ulánbátarské univerzitě, brzy dohnali a problémy mu dělala i gramatika nebo odborné lékařské názvosloví. „Jen jsem se učil a učil. Hodně volného času jsem trávil v knihovně,“ říká s tím, že obtížnost medicíny v Mongolsku a na Univerzitě Karlově se vůbec nedá srovnat.

Z 26členného kruhu spolužáků diplom získalo jen pět nebo šest. Chišigdžargal byl mezi nimi. Po návratu do Mongolska si udělal s perfektním výsledkem atestaci v oboru hematologie a nastoupil do První nemocnice, největšího a na místní poměry špičkového státního zdravotnického zařízení. Jeho ředitelem se stal před dvěma lety.

Budova První nemocnice v Ulánbátaru, kterou postavili Čechoslováci. | Foto: Jakub Plíhal

Chišigdžargalovi podle jeho slov v kariéře výrazně pomohly znalosti, které načerpal při studiu v Praze. V roce 2008 na ně navázal stáží v Motole. „Česko mám pořád v srdci. Dodnes čtu zprávy v češtině, hlavně o sportu,“ podotýká.

Pojítkem s druhou vlastí je pro něj i budova nemocnice, kterou vede. „Stojí od roku 1971 a od té doby nemusela projít zásadní rekonstrukcí. Ostatní mongolské špitály, vybudované v 80. a 90. letech, jsou v daleko horším stavu,“ pochvaluje si práci československých stavařů.

Tamir: Na Václaváku jsem křičel „Jakeše do koše“

Padesátník Tamir v ulánbátarské kanceláři neziskové organizace Člověk v tísni s nadsázkou vypráví, jak se podílel na sametové revoluci. Do tehdejšího Československa přijel v roce 1988 a pád komunismu ho zastihl jako čerstvého studenta ochrany životního prostředí na Karlově univerzitě.

Bydlel na pražském Jižním Městě, a když se dozvěděl, co se děje v centru, vyrazil do ulic. „Na Václaváku jsem cinkal klíči a křičel ‚Jakeše do koše‘, i když jsem moc nevěděl, co to znamená. Moje čeština ještě nebyla úplně nejlepší,“ směje se.

Tamir o sametové revoluci a studiu v Československu

Brzy se ale rozmluvil a i dnes, po více než třiceti letech, má krásnou výslovnost a velkou slovní zásobu. Tamir nakonec v nově svobodné zemi zůstal sedmnáct let a domů se s mongolskou manželkou vrátil až v roce 2005.

„Ženu jsem poznal na jedné brigádě, brali jsme se na mongolské ambasádě v Praze,“ líčí. Oba na Česko rádi vzpomínají a stejně jako Altan-Očir a Chišigdžargal ho považují za svůj druhý domov. Prahu si Tamir tak oblíbil, že kulturní šok paradoxně zažil až po návratu do Ulánbátaru. „Všechno se tady řešilo přes známé, nic nefungovalo. A když jo, tak dost podivným způsobem. Trvalo skoro dva roky, než jsem si zvykl,“ vysvětluje.

Nejvíce vzpomínám na spolužáky

Tamir je příkladem zachování jedinečných kontaktů mezi Mongolskem a Českem, které nezpřetrhal ani konec komunismu ve východním bloku. „Po pádu socialismu u nás se kulturní vazby na jiné tehdy spřátelené země poztrácely. K tomu ale v případě Mongolska nikdy nedošlo,“ zmiňuje český velvyslanec v Ulánbátaru Jan Vytopil.

Absolvent pražské univerzity se po vystudování pokoušel podnikat, ale nakonec se s manželkou i kvůli jeho stárnoucím rodičům rozhodl pro návrat do Mongolska. Tady češtinu zužitkoval nejprve při práci s českými experty na jednom z mezinárodních projektů a poté získal místo v nevládní organizaci Člověk v tísni, kde působí dodnes.

Tamir si za studií přivydělával na stavbách, v pekárnách nebo hotelech. Zapsal se také do rejstříku komparzistů, díky čemuž se objevil v několika reklamách. „V jedné na alkohol jsem hrál Eskymáka,“ usmívá se a snaží se ji najít na YouTube.

Na otázku, co mu z Česka nejvíce chybí, neváhá: „Samozřejmě pivo! Nejdřív mi moc nechutnalo, v Mongolsku jsem ho vůbec nepil, ale po čase jsem mu přišel na chuť. Měl jsem rád moravského vrabce nebo knedlíky plněné uzeným masem. A studentskou pečeť,“ vypočítává a dodává, že stejně jako jídlo a pití postrádá české filmy a seriály. „Nejvíc ale vzpomínám na spolužáky, kteří mi v začátcích pomáhali.“

Těsně před odjezdem z Evropy se Tamir s manželkou rozhodli, že doženou resty, na které neměli kvůli časovému vytížení nejprve na fakultě a potom v práci čas. „Jen se stanem a batohem jsme objeli celé Česko. Nejvíc se mi líbily jižní Čechy. Ty rybníky…,“ zamyslí se. „Máme z toho hezké fotky a moc rádi se k nim vracíme.“

Pozn. red.: Mongolové příjmení prakticky nepoužívají, proto v textu uvádíme jen křestní jména.