Aktuálně.cz: Jak vnímáte jako expert na mezinárodní válečné právo eskalaci napětí na Korejském poloostrově? Hrozí podle vás opravdu jaderný konflikt?
Otakar Foltýn: Po právní stránce jde o jednoduchou otázku. Použití síly nebo hrozba silou je tím nejhrubějším porušením Charty OSN, konkrétně článku 2, jaké si lze představit.
Severní Korea porušuje mezinárodní právo notoricky už léta, takže je velmi obtížně předvídatelným a tedy i nedůvěryhodným partnerem. A to dokonce i pro svého hlavního spojence, tedy Čínu.
V případě konfliktu na Korejském poloostrově je to ale ještě komplikovanější tím, že válka (1950-1953), kterou známe především z amerického televizního seriálu M*A*S*H, de facto nikdy neskončila.
Zavládlo pouze příměří mezi Severní a Jižní Koreou, které se tak dodnes nacházejí ve válečném stavu. A to tím spíš, že Severní Korea v roce 2013 válečný stav zbytečně a spíše z jiných než právních příčin znovu deklarovala.
Kdo je Otakar Foltýn
Podplukovník Otakar Foltýn je důstojníkem českého Generálního štábu. Je expertem na otázky mezinárodněprávních aspektů vojenských operací.
Účastnil se vojenských misí v Kosovu (KFOR) a Afghánistánu (ISAF). Angažuje se také v neziskových organizacích na ochranu přírody.
Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a externě přednáší předměty právo ozbrojeného konfliktu a teorie ozbrojených konfliktů. Jeho odpovědi v tomto rozhovoru jsou soukromým názorem souvisejícím s jeho publikační činností.
Spolu s předními českými historiky, archeology, energetiky, klimatology či bezpečnostními experty vydal knihu "Povaha změny aneb bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace" nebo neméně akademiky ceněnou publikaci "Na rozhraní: Krize a proměny současného světa".
Takže co nás reálně čeká?
Přes obecnou představu, že hrozící vojenský střet by vyústil v jadernou apokalypsu, nejsou vyloučené ani scénáře použití omezené nebo gradované síly.
Kde je ale hranice pro použití jaderných zbraní, není možné předem definitivně určit. Výjimkou by byl jaderný úder na americké území, který by vedl k okamžité odplatě.
USA i Jižní Korea mají každopádně připravené scénáře pro všechny hlavní typy severokorejské agrese.
A co mezinárodní organizace?
Organizace spojených národů (OSN) jako jinak relativně efektivní moderátor vyjednávání teď stojí spíš stranou. Její možnosti jsou v případě tak nevypočitatelného hráče, jakým je Severní Korea, z mnoha důvodů omezené.
Naopak zejména USA a Čína, jakkoliv si navzájem konkurují, se shodují přinejmenším v tom, že nepředvídatelný krok Severní Koreje může narušit jejich racionální (byť zpravidla protichůdné) zájmy.
Co tedy Kim Čong-un svými hrozbami sleduje?
Jeho slova na adresu USA musí působit jako výhrůžky šílence. My trochu zapomínáme, že tyto slovní útoky míří i dovnitř, na severokorejskou společnost.
Existence vnější hrozby (v tomto případě podle Kima USA) je totiž pro diktátora a autoritativní režim zásadním nástrojem k ovládání společnosti.
Severní Korea přitom opakovaně selhává dokonce i při zajištění základních potravin svému obyvatelstvu, stejně jako v řízení zoufale neefektivní ekonomiky, protože investuje obrovské prostředky do zbrojení.
Hlavně jaderné zbraně pak využívá k bezprecedentnímu vydírání mezinárodního společenství, i když se tomu tak veřejně neříká.
A čeho chtějí Kim a jeho režim konkrétně dosáhnout?
Motivů má víc. Zmíním alespoň ten hlavní - zmírnění mezinárodních sankcí. Režim Kima je izolován, takže nám diktátor silácky vzkazuje: všímejte si mě a jednejte se mnou!
V minulosti ostatně Západ už několikrát z embarga (především z humanitárních důvodů a po diplomatických jednáních) slevil například v podobě dodávek potravin do KLDR.
Kim teď znovu tlačí tak říkajíc na pilu. Víc než kdy jindy. Využívá toho, že kromě vývoje jaderných zbraní zvládá jeho režim i výrobu raketových nosičů.
Není proto náhodou, že aktuálně hrozí útokem na americký ostrov Guam, který se nově ocitl v teoretickém doletu severokorejských nejvýkonnějších raket.
Japonsko je ale v jejich dosahu už dávno.
Kim Čong-un je sice podle všeho fanatickým diktátorem, ale i on si musí uvědomovat, že po jeho útoku na USA nebo Jižní Koreu, kde mají Američané vojenské základny, by následovala drtivá odveta, kterou by KLDR nepřežila.
Samozřejmě, že to ví. Přesto spouští hru, která je kvůli nevypočitatelnosti jeho režimu extrémně nebezpečná.
S tím také Kim počítá. Provokuje a zkouší, kam až může zajít v sázce na strach z nevypočitatelnosti svého chování. V minulosti už několikrát takhle situaci vygradoval, aby potom mírně ustoupil.
Jde sice "jen" o Kimovu hru, ale nikdo (ani on sám) vám nezaručí, že lidské nebo technické selhání, iracionální rozhodnutí, ale i náhoda můžou mít v této riskantní hře na ostří břitvy fatální následky.
Čína je v této chvíli - i vzhledem k používané rétorice Severokorejců a Američanů - nejdůležitějším hráčem. Peking totiž pořád ještě dokáže severokorejský komunistický režim ovlivňovat.
A jak se v tomto kontextu nebezpečí jaderného útoku díváte na slovní přestřelky mezi severokorejským vůdcem Kimem a americkým prezidentem Donaldem Trumpem?
Trump je dalším obtížně předvídatelným hráčem.
Není totiž zřejmé, kdy jsou jeho vyjádření výsledkem promyšleného postupu či konzultací a kdy jde naopak o jeho neznalost fungování mezinárodních vztahů. Zejména když svá vyjádření kombinuje s rádoby siláckými pózami.
Zajímavé jsou postřehy profesora Igora Lukeše nebo Timothyho Snydera. Podle nich může i Trump akcentováním rizika vnějšího nepřítele směřovat nebo podvědomě sklouznout k upevňování své moci, místo aby hrozící konflikt řešil.
Americkému kongresu, ale i administrativě (třeba s lidmi jako ministr obrany James Mattis) nejde na druhé straně upřít vysokou profesionalitu. To mě uklidňuje a dodává mi optimismus.
Druhou část rozhovoru s Otakarem Foltýnem o hrozbách islamistického terorismu přineseme ve středu.
