Oslo (od naší zpravodajky) - Když chcete rovná práva, musíte mít i povinnosti, prohlašuje kapitán norského královského námořnictva ve výslužbě Tore Stubberud silným hlasem.
Norsko jako jedna z prvních zemí na světě zavedlo v roce 2015 všeobecnou brannou povinnost pro ženy - v rámci snah o zrovnoprávnění. Odvedeny mohou být na celý jeden rok vojny stejně jako muži, a to ve svých 19 letech.
A jak kapitán Stubberud upozorňuje, dívky nemají žádné výhody. Podle něj je ani nepotřebují.
"Nejde o to, aby byly ženy stejně silné jako muži. Jde o to, aby se kvalifikovaly. A to možná všechny ženy nezvládnou, ale také to rozhodně nezvládnou všichni muži," argumentuje.
Na tomto vitálním muži s dokonalým držením těla a přísným výrazem je dlouholetá vojenská kariéra znát už na první pohled. Od loňského léta pracuje v téměř čistě ženském kolektivu v Centru pro rovnost v norském Hamaru nedaleko Osla. S úsměvem servíruje čerstvě uvařenou kávu a vysvětluje, že je špatné soustředit se při přípravě na obranu státu jen na polovinu populace.
"My jsme nepotřebovali více vojáků, chtěli jsme jen nabrat ty nejvíce talentované," vysvětluje, proč Norsko začlenilo i ženy do povinné vojny. Norsko podle Stubberuda v současnosti odvádí na vojnu zhruba 30 až 40 procent lidí ve věku 19 let.
"Odvádíme jen ty, které potřebujeme," říká.
Lepší postavení žen ve společnosti
Nedělat rozdíly mezi muži a ženami tvoří základ norské strategie ke zlepšení postavení žen ve společnosti.
Co v Norsku končí povinnou vojenskou službou pro ženy, začíná například desetitýdenní rodičovskou dovolenou vyhrazenou pro otce. Tu teď v zemi využívá 90 procent mužů.
Starost o rodinu a péče o dítě tak přestává být čistě ženskou doménou, zapojují se i muži. Ženy tím podle norských neziskových organizací získají lepší postavení na pracovním trhu. Pomyslná hranice mezi mužským a ženským světem se smývá a podle Stubberuda je to logický krok kupředu.
Fyzická síla nehraje tak velkou roli
Jak sám říká, vojenský výcvik není soutěž v tom, co všechno zvládne silný jedinec.
"Existuje třeba mýtus, že musíte zvládnout unést svého spolubojovníka. To vidíte i ve filmech. Ale devadesátikilového muže s dvacetikilovou výbavou unese jen málokdo. Navíc je na krku na neprůstřelných vestách držadlo, takže raněného vojáka za sebou spíš táhnete," boří Stubberud představy o nárocích, které si armáda klade.
Ženy a muži v Norsku nejen podstupují stejný výcvik, ale často spolu sdílí i pokoje. Příkladem je výcvik pohraniční stráže, během něhož vojáci spí v terénu ve společných stanech.
"Nezpůsobuje to žádné problémy, jak by možná někdo předpokládal. Ve skutečnosti se sexuální napětí vytrácí a vojáci fungují spíš jako bratři a sestry," popisuje kapitán téměř idylicky situaci na společných ubikacích.
Trochu pobaveně potom vzpomíná na reakci chlapců, kteří nikdy nevyrůstali se sourozenci nebo vůbec nemají sestry. "Na nich je vidět, že nejsou zvyklí na přítomnost žen," říká Stubberud.
Už od 80. let
Dobrovolně se mohly Norky účastnit vojenské služby už od počátku 80. let minulého století. "Máme pilotky, ženy ve speciálních jednotkách a měli jsme první velitelky ponorek na světě," prohlašuje Stubberud.
V některých situacích jsou podle něj ženy v armádních složkách dokonce nepostradatelné.
Jako příklad uvádí svou zkušenost z výcvikové mise NATO v Afghánistánu, kde pomáhal integrovat ženy do afghánských bezpečnostních složek.
"V jejich kultuře muž nemůže zastavit a prohledat ženu. Ale když ženy nosí na sobě burky, mohly by pod ně cokoliv schovat. Proto potřebujete policistky, aby je mohly prohledat," vysvětluje.
Povinnou vojenskou službu pro ženy má kromě Norska například také Severní Korea nebo Izrael, v němž ženy před nástupem na vysokou školu slouží 22 měsíců, zatímco muži tři roky.
"Je to jednoduše otázka lidských práv a rovnosti," trvá na svém vysloužilý námořní kapitán.
Cestu v rámci programu Dejme (že)nám šanci zorganizovala Nadace Open Society Fund Praha díky podpoře z Norských fondů.
