Od našich zvláštních zpravodajů - "Všechno je to o vhodném načasování. Když vyrazíte ve správnou hodinu, najdete je," ukazuje biolog Usuchdžargal na nezpevněnou cestu, kterou tvoří jen vyježděné koleje od džípů. Ačkoliv Mongolsko bývá spojováno hlavně s nekonečnými pláněmi, v národním parku Chustaj Nurú se podvečerní slunce opírá do béžových kopců, které ční až do výšky 1600 metrů nad mořem.
"Počkejte, buďte trpěliví. Přijdou se napít," uklidňuje Usuchdžargal, oblečený ve světle hnědé vestě se čtyřmi velkými kapsami, na které se mu pohupuje dalekohled. Optika ale brzy nebude vůbec potřeba.
Pod strání, kde se nachází voda, se těsně před soumrakem objevuje stádo několika koní Převalského. Tachi (v překladu posvátný kůň), jak mu říkají Mongolové, je jediný druh divokého koně a ve volné přírodě žije jen na několika místech planety. Chustaj Nurú patří mezi ně.
"Převaláci" přežili jen díky péči zoologických zahrad a mnohaleté práci odborníků. Na konci 60. let minulého století z divočiny úplně vymizeli a před čtyřmi desetiletími je do ní začali vracet světoví experti. Mezi lídry v tomto úsilí patří pražská zoo, která jen za posledních jedenáct let do dvou odlehlých oblastí pouště Gobi na západě Mongolska přepravila přes třicet zvířat.
"Koně Převalského za svou záchranu vděčí profesoru Františku Bílkovi, který za první republiky koupil trio koní, již pak žili v Netlukách u Prahy. V roce 1932 se dostali do nově založené pražské zoo, která měla po druhé světové válce největší stádo. Jiná po světě byla kvůli bojům vybitá," vysvětluje pro deník Aktuálně.cz zoolog Evžen Kůs, který třicet let vedl mezinárodní plemennou knihu tohoto druhu.
Žádné ohrady a spánek v jurtě
Biolog Usuchdžargal (Mongolové příjmení prakticky nepoužívají, proto v reportáži uvádíme jen křestní jména - pozn. red.), který v národním parku pracuje dvacet let, na dohled od stáda vysvětluje, v čem se liší od domestikovaných koní.
"Jsou typičtí tím, že mají pořád stejnou barvu, zatímco kůň domácí je, jak víte, černý, hnědý, bílý a tak dále. Tachi je také menší a zavalitější, má krátkou a vzpřímenou hřívu a velmi úzký ocas," říká a prstem ve vzduchu obkresluje obrys koně, stojícího asi třicet metrů před ním.
V Chustaji Nurú, který leží asi sto kilometrů od mongolského hlavního města Ulánbátaru, žije v podmínkách horské stepi 430 koní Převalského - a daří se jim. "Před třiceti lety jsme začínali s patnácti kusy. Naším cílem je, aby byli co nejméně v kontaktu s lidmi, takže tady nemáme žádné ohrady," podotýká Dašpurev, který národní park vede.
Podle Evžena Kůse má národní park velký význam hlavně proto, že je na rozdíl od Gobi dostupný a koně mohou obdivovat turisté. "Návštěvníci mohou zvířata vidět zblízka a nafotit si je," říká s tím, že jde o výbornou propagaci vzácného druhu.
Kromě Dašpureva a Usuchdžargala tu působí i strážci a výzkumníci, kteří divoké koně monitorují. Několik zaměstnanců pracuje v turistickém centru. Návštěvníci, kteří přijedou obdivovat "mongolské safari", přespávají v jurtách, sami si topí v kamínkách a stravují se ve zdejší jídelně. "Jediný náš větší vliv na koně obnáší to, že jim na asi patnáct různých míst rozmisťujeme slaniska. Divoká zvířata potřebují pravidelně sůl, jinak mohou mít zdravotní problémy," líčí Dašpurev.
Najít koně Převalského v národním parku, který je rozlohou velký asi jako celá Praha, je pro nepoučené návštěvníky složité. Pokud ale znáte jejich denní rytmus a víte, kde se zdržují a kam chodí pít, úspěch je takřka zaručen. V létě a na podzim divocí koně rádi během dne zůstávají na kopcích, snaží se ukrýt před sluncem a mouchami, odpočívají a moc nežerou. Když se večer ochladí, vyrážejí k vodě a celou noc se pasou.
Posvátné zvíře
O koních Převalského až do poloviny 19. století, než je objevil plukovník ruské carské armády Nikolaj Prževalskij, věděli jen nomádští pastevci. Usuchdžargal zdůrazňuje, že jsou jedineční pro celý svět. Koně obecně pak pro Mongoly představují symbol síly a po tisíce let nepostradatelné pomocníky.
"Jsme obrovský stát, 18. největší na světě, jen s třemi miliony obyvatel daleko od oceánů a moře. Spousta lidí jsou nomádi nebo historicky byli, nemají na výběr, a koně jsou pro ně stěžejní zvířata na přemisťování. Kůň Převalského je coby předek toho domestikovaného posvátný," doplňuje.
Na stráních národního parku, které na podzim pokrývá nažloutlá tráva vysoká asi po kotníky, mohou turisté kromě koní Převalského pozorovat sviště nebo jeleny evropské s majestátním parožím. Ti jsou ale obzvlášť plaší, skupinka návštěvníků se musí držet při sobě, aby budila co nejmenší pozornost. A i tak se - na rozdíl od "převaláků" - zvířata brzy rozutečou.
Pomoc z Česka
Problémy divokým druhům v Chustaji způsobují jiná zvířata. Park je obklopený kočovnými pastevci, kteří se se svými jurtami a stády koz, ovcí, koní či krav stěhují z místa na místo. V zimě se přesouvají na úpatí kopců, protože ve stepních oblastech by v tuhém mrazu přežili jen stěží. A jelikož obrovský počet hospodářských zvířat, až třikrát víc než před 30 lety, degraduje pastvu, nomádi se stahují i do národního parku, kde je travin relativní dostatek.
"Snažíme se zvířata pastevců vyhánět. Kdyby se do národního parku nahrnula, nebylo by dost pastvy pro divoká zvířata. Někdy kvůli tomu mezi námi a kočovníky vznikají rozepře, zákon je ale jasný: hospodářská zvířata sem nemůžou. Většina pastevců to naštěstí akceptuje," říká k tomu ředitel Dašpurev.
Koně Převalského v šest tisíc kilometrů vzdáleném Mongolsku dělají díky projektu pražské zoo perfektní jméno Česku. "S pomocí koní Mongolové kdysi vybudovali největší říši světa. Kůň je i teď národním symbolem, na který je každý v zemi hrdý. Toho, že Češi jsou zodpovědní za záchranu původního koně Převalského, si Mongolové neuvěřitelně váží. U nás to asi nedokážeme docenit, ale program Zoo Praha nám tu otevírá dveře na všech úrovních," dodává pro Aktuálně.cz český velvyslanec v Mongolsku Jan Vytopil.
Cesta vznikla v rámci projektu 1Planet4All podpořeného z fondů Evropské unie.
