Černý přežvýkavec z hor, jejž tibetské kmeny domestikovaly už před 5000 lety, je jedním z hlavních zdrojů jejich potravy a významnou součástí jejich náboženských rituálů. V buddhistických klášterech obětiny netvoří kadidlo jako v jiných oblastech Asie, nýbrž máslo z jačího mléka.
Čtyři jaci na jednoho člověka
Cesta po nové tibetské železnici dokazuje, že jaci jsou hlavním živým prvkem náhorní krajiny: fakticky na každého člověka v Tibetu připadají v průměru čtyři tito srstnatí živočichové - 2, 77 milionu obyvatel a 12 milionů jaků, uvádí ve své reportáži agentura EFE.
Příchod nového vlaku způsobuje, že někteří dobytkáři si mnou ruce a přemýšlejí o přepravě jačího masa po železnici do Číny a dále do světa. Chtějí využít toho, že maso je tak křehké a chutné jako tradiční hovězí, ale bohatší na výživné látky. Předpokladem tohoto obchodu je však změna zvyků obyvatel Tibetu, pro něž je obětování tohoto zvířete něco nepředstavitelného.
Před těžkým rozhodováním tak nyní stojí i chovatelé jaků v severovýchodním Tibetu v prefektuře Nagčhu, jejíž velikost odpovídá rozloze Španělska, ale počet obyvatel je stokrát menší - tedy jen asi 400 tisíc. V této oblasti, kde se cizinci jen obtížně dýchá vzhledem k nadmořské výšce 4500 metrů, se třetina lidí věnuje chovu jaků.
A většina rodin bydlících na farmách na pastvinách žije z potravy, kterou poskytuje především jak.
"Jak je pro nás vším," vysvětluje Sangmu, mladá Tibeťanka, která je oblečena do klasické regionální pruhované zástěry a bez ustání přežvykuje žvýkačku.
Pastevci v oblecích z jačí kůže a kovbojskými sombrery, ještě nevědí, jestli budou ochotni poskytnout jačí maso pro širokou konzumaci.
Zabití jaka je problém
"Donedávna byli lidé šťastní, že měli střechu nad hlavou a jídlo, ale s reformou a hospodářským otevřením se to změnilo," tvrdí nejvyšší komunistický představitel v prefektuře Tuan Siang-čeng. Není Tibeťan, ale Číňan, a nadto je jedním z hlavních zastánců ideje, aby Tibeťané prodávali víc masa a výrobků z jačího mléka do jiných oblastí.
Avšak Tuanovy plány narážejí na tibetskou buddhistickou tradici, podle níž zabít zvíře je hanebný čin, a to do takové míry, že
rodiny bezútěšně pláčou, když nějakého jaka obětují, i kdyby to bylo pro vlastní výživu.
Proto není vůbec neobvyklé, že Tibeťané pojídají pouze maso z jaka, který nepadl lidskou rukou, nebo si zaplatí řezníka, aby udělal "špinavou práci", a ušetřil tak svědomí rodině.
"Tibeťané si uvědomí ekonomické zisky, jež s sebou přináší obětování dobytka," předpovídá Dzering, šéf místního
chovatelského družstva Ruoma. V Ruomě žije asi 40 rodin téměř stejným způsobem jako jejich předkové před staletími - nicméně už se angažují v prodeji jogurtů a sýra z jačího mléka - sýr se zde nazývá čhurpi a je na žvýkání stejně tvrdý jako kus dřeva.
Existují dva druhy jaka: majestátní divoký druh, který může měřit až dva metry a vážit tunu a je ohrožen vyhynutím, a jeho domestikovaná verze, měřící zhruba polovinu a o polovinu lehčí. Křížence jaka a skotu domácího Tibeťané nazývají dzo.
