Začala dlouho očekávaná ofenziva na baštu Islámského státu, irácký Mosul. Jakou strategii by teď mělo zvolit NATO? Měla by se Evropa, jak doporučují někteří politici, opevnit, anebo naopak aktivně "hasit" válečné požáry, aby se islamisté či jiní protivníci nedostali až k hranicím Aliance?
Otakar Foltýn: Stále častěji slyšíme, že Západ někde něco neměl dělat. Nedělat nic je ale někdy dobré a jindy naopak velmi špatné řešení. A vy nikdy předem nevíte, jak vaše případná pasivita dopadne.
Můžete být pasivní, pak ale můžete zčistajasna čelit daleko horším následkům, které jsou už mimo váš vliv, takže vás to může pohltit a zničit. Nedělat teď v Iráku vůbec nic by podle mě byla obrovská chyba.
Zpětně můžete samozřejmě namítnout, že aktivita Západu v Iráku byla od počátku chyba. Nebo že jeho počáteční pasivita v Sýrii byla rovněž chyba. Bašáru Asadovi totiž Američané před třemi lety vzkázali, že "červenou čarou" je použití chemických zbraní. On je použil, překročil onu červenou čáru, a Američané přesto nepodnikli nic.
Jenomže pokud v arabském světě řeknete, že něco uděláte, že se něco stane, a pak svou výhrůžku nesplníte, ztratíte tvář, respekt, prestiž. Američané tehdy propásli šanci smést režim člověka, který vůči vlastním lidem používá chemické zbraně.
Jestli se mě zeptáte, zda by tam byl dnes mír, odpovím, že zřejmě ne. Ale nebylo by to horší než teď.
Novodobá "třicetiletá válka"
Asad se ovšem – i pod tlakem USA – obrovských zásob chemických zbraní posléze zbavil.
To je pravda a často se na to zapomíná.
Hlavně jejich zásluhou se podařilo zlikvidovat jedny z největších zásob chemických zbraní na světě. Tento nedoceněný úspěch, jehož by se bez "vměšování" USA nikdy nedosáhlo, překvapivě není nijak zvlášť akcentován, protože je ve stínu požáru na Blízkém a Středním východě...
... který zřejmě jen tak nezhasne.
Přední bezpečnostní analytici přirovnávají tento konflikt k evropské třicetileté válce ze 17. století. Neříkám, že je to úplně stejné ani že to potrvá třicet let, ale ten konflikt už nějakou dobu sílí a podle všeho jen tak neutichne.
Je zapříčiněn a vydatně živen klimatickými, demografickými – díky rekordním populačním přírůstkům tam nikdy nežilo tolik lidí jako dnes – i náboženskými obtížemi těchto regionů. Navíc se do nich musí dovážet obrovské množství potravin. V extrémních případech až padesát procent, což jen posiluje jejich nestabilitu.
Tyhle všechny problémy ale nevyvolal "proradný" Západ.
Teorii o novodobé "třicetileté válce" nahrává i to, že konflikt se odehrává uvnitř islámu (nejde primárně o střet s křesťany či se Západem). Drtivá většina obětí jsou muslimové.
Jako že spolu bojují sunnité a šíité?
Ano. Základní osa konfliktu vede mezi šíitskou a sunnitskou větví islámu. I proto se nabízí určitá paralela s Evropou sedmnáctého století a válkou mezi protestanty a katolíky. Společné je oběma konfliktům i to, že se v nejpostiženějších oblastech velmi rychle zvrhly do anarchie, kdy všichni válčí se všemi, takže se v tom množství hráčů vyzná jen málokdo.
Výjimkou jsou možná Kurdové.
Vnesu vám do toho zmatek. Kurdové jsou velmi stateční. V boji s Islámským státem přinášejí největší oběti. Ale historicky mají extrémně levicové tendence, což jim působí potíže při hledání partnerů. Nejen z tohoto důvodu se obracejí i na hráče, kteří nejsou pro Západ akceptovatelní.
Fakt, že Kurdistán leží na území několika států, navíc logicky vyvolává například zásadní obavy Turecka. Připomínám to jen pro názorné vystižení roztříštěnosti konfliktu, jehož součástí je teď ofenzíva v Mosulu. V budoucnu to pro nás může být ještě roztříštěnější a nepochopitelnější.
Pevnost Evropa? Naivní
Do jaké míry tento válečný požár ohrožuje Evropu?
Extrémně. Ekonomiku, mezinárodní vztahy... a ohrožuje ji i vojensky. Evropa sice loni "nasála" přes milion migrantů, mnohonásobně více jich ale čeká v Libanonu, Turecku či Jordánsku. Jde o miliony lidí prchajících před válkou.
I vy byste přece chtěl odejít z táborů někam jinam. Jenomže my je tu nechceme, protože by nám to narušilo náš způsob života. Jakkoliv byla loňská vlna pro Evropu zvládnutelná, větší příliv by velmi rychle narazil na politické limity.
Jenže: třeba v Jordánsku, které je mimořádně důležitým spojencem v boji proti islamistickým radikálům, způsobuje velké množství uprchlíků opravdu značné problémy. Ani si nechci představit, co by se stalo, kdyby se Jordánsko dostalo do vážných vnitřních problémů. V Libanonu je situace velmi napjatá už nyní.
Jak to souvisí s Evropou?
Žijeme v informačně a geopoliticky mimořádně propojeném světě. Další zhoršení situace na Blízkém a Středním východě by pro nás mohlo mít velké následky.
Těm milionům vysídlených lidí nejenže pomoci můžeme, v zájmu pudu sebezáchovy jim dokonce pomoci musíme. Úplně nesmyslná je představa, že si tu naši Evropu oplotíme, vztyčíme evropské valy, ubráníme je a ti druzí ať si dělají, co chtějí.
Z historie víme, že žádné opevnění (od římských limes a Čínské zdi až po Atlantický val) neplnilo svůj účel navždy. Opevnění či jakékoliv pevné překážky slouží jen k tomu, abyste si koupili čas nebo uspořili síly. Nic víc.
Totéž platí pro oplocování Evropy. Je to spíš jeden z méně důležitých nástrojů, v žádném případě ne řešení.
A jak podle vás fungovala železná opona?
Byla sice poměrně nepropustná, přesto uprchlo jen z Československa na Západ různými cestami přes čtvrt milionu lidí.
Představa o "pevnosti Evropa", která se zavře, takže všechny problémy udrží mimo své hranice, je zcela nesmyslná a naivní. Potřebujete aktivní opatření, správnou kombinaci posílení vlastních bezpečnostních systémů s humanitární, případně vojenskou angažovaností na místě.
Jaká je ta správná kombinace, to ovšem samozřejmě neví nikdo. Nebudeme dokonce vědět ani ad post, zda jsme přijali správná řešení. Každopádně bychom rychle viděli následky, pokud bychom nedělali nic.
Kdo je Otakar Foltýn
Podplukovník Otakar Foltýn je důstojníkem českého Generálního štábu. Je expertem na otázky mezinárodněprávních aspektů vojenských operací.
Účastnil se vojenských misí v Kosovu (KFOR) a Afghánistánu (ISAF). Angažuje se také v neziskových organizacích na ochranu přírody.
Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a externě přednáší předměty právo ozbrojeného konfliktu a teorie ozbrojených konfliktů. Jeho odpovědi v tomto rozhovoru jsou soukromým názorem souvisejícím s jeho publikační činností.
Spolu s předními českými historiky, archeology, energetiky, klimatology či bezpečnostními experty vydal knihu "Povaha změny aneb bezpečnost, rizika a stav dnešní civilizace" nebo neméně akademiky ceněnou publikaci "Na rozhraní: Krize a proměny současného světa".
Jak hodnotíte – jako expert na otázky mezinárodněprávních aspektů vojenských operací – dobývání Mosulu? Mohou při vytlačování zfanatizovaných islamistů z tohoto města platit alespoň minimální civilizované normy? Například v ohleduplnosti k občanům města či při nakládání se zajatci?
Nesměšujme právo ozbrojených konfliktů s lidskými právy. Lidská práva jsou totiž ve válce zpravidla téměř suspendována.
Právo ozbrojeného konfliktu upravuje – v rozporu se zažitými představami – chování ve válce velmi racionálně. Aplikuje se bez ohledu na to, zda je ta válka spravedlivá, nespravedlivá, či dokonce zločinná.
Podstatné je pouze to, že došlo k masivnímu organizovanému násilí, přičemž naprostá většina pravidel respektuje fakt, že ve válce dochází k utrpení. Tohle právo zpravidla omezuje jen takové chování, které není nezbytné pro samotné vedení bojové činnosti.
V Mosulu, stejně jako v celém severním Iráku a prakticky celé Sýrii, jsme už roky svědky vnitřního ozbrojeného konfliktu, občanské války. V souladu s mezinárodním právem jsou i letecké údery Američanů, o které je požádala irácká vláda, a tudíž nejde o vměšování.
Shrnuto: válka v Iráku tak zůstává stále vnitřním, a nikoliv mezinárodním konfliktem.
Pokračování rozhovoru s Otakarem Foltýnem ČTĚTE ZDE.
