Praha - "Dobročinnost není povinnost, ale výsada," říká Helena Houdová, česká modelka a filantropka, která se jednoho dne rozhodla, že bude měnit svět. Alespoň se o to pokusí.
V roce 2000 proto založila nadaci Slunečnice, která se od velkých společností liší tím, že neposílá peníze jednotlivcům, ale sama v terénu si vybírá osvědčené projekty. Dnes projekty Slunečnice "kvetou" na všech kontinentech světa.
O Houdové se už v médiích daleko častěji píše právě v souvislosti s jejími charitativními aktivitami, než jako o úspěšné modelce kráčející po catwalku. Sama ale svoji kariéru využila k tomu, aby charitu mohla rozjet na globální úrovni. Cesta k donorům přes catwalk byla tak o něco kratší.
S Aktuálně.cz si tato devětadvacetiletá maminka ročního syna Dariena povídala o dobročinnosti ve dvou zemích, které zná nejlépe - Americe, kde žije, a Česku, kam často přijíždí za rodinou. V jedné z nich dobročinnost patří ke společenskému postavení a prestiži, v té druhé je to na dobré cestě, míní Houdová.
V minulosti jste několikrát prohlásila, že chcete změnit svět. Daří se vám to?
Já myslím, že ano. Já věřím tomu, že když změníte svět jednoho člověka, tak tím měníte svět, protože to má samozřejmě nějakou reakci na jeho okolí. A měnit životy jednotlivců se nám daří.
Ovlivnila globální krize aktivity vaší organizace?
Ohromně, protože velké procento našich donorů a partnerů v New Yorku bylo zasaženo obrovským způsobem. Tady to tak cítit není, i když samozřejmě to Čechy zasáhlo taky. Ale v Americe, speciálně v New Yorku jsme měli velmi těžký rok. Teď se soustředíme na to, abychom do konce roku sehnali dostatek financí, aby to pokrylo všechny projekty, které máme rozjeté.
Takže jste žádné projekty rušit nemuseli?
Do roku 2010 budeme muset snížit náklady v některých projektech. Pokud to bude ale otázka života a smrti, pokud to jsou třeba děti nakažené virem HIV, které potřebují zdravotní péči, tak uděláme maximum, abychom nemuseli nic měnit.
V čem se liší vaše nadace od těch velkých světových organizací?
Velké organizace fungují na takovém starém principu - sehnat hodně peněz do jednoho pytle a pak je někam rozdat. My se snažíme dát donorům, ať je to maminka se stovkou nebo businessman s milionem, na výběr, kam ty peníze chtějí poslat.
Naší prací je jezdit do terénu, setkávat se s lidmi, kteří potřebují pomoc, pochopit jejich běžné problémy, najít řešení a evaluovat finanční stránku projektů. Takže pak víme, kam ty peníze jdou. V tom se nám opravdu daří.
Daří se nám také proto, že naši administrativu zajišťují soukromí donoři. Nikdy neposíláme peníze jednotlivcům. Projekty, které si vybíráme, musí být absolutně kvalitní. Také musí splnit hodně tvrdých kritérií.
Takže se vám někdy nestalo, že by se nějaká organizace projevila jako nezodpovědná?
Nikdy se nám peníze neztratily. Nebo že by byly užity jiným způsobem, než bylo dopředu domluveno. Ale stalo se nám například v nepálské škole pro děti z ulice, že jsme nemohli koupit lavice, protože prostě nebyly. Ale byla to naše nevědomost, ne že by se někdo zachoval nezodpovědně.
Jedinou špatnou zkušenost, kterou mám, se týká vlád. Pomoc by nikdy neměla jít přes vládu.
Jak si vybíráte, kde budete pomáhat a kde ne?
Strašně záleží na tom, aby se komunita stala součástí projektu, jestli komunita chce, aby tam třeba stála škola. Zažila jsem spoustu projektů, kdy to nedopadlo.
Bylo to zrovna z České republiky. Byl to grant, postavila se škola, jenže místní lidé o ní neměli zájem, takže tam teď stojí prázdná budova. To je podle mého jeden z největších problémů tzv. humanitární pomoci. Špatný přístup je i heslo některých neziskovek "Všechno víme, všechno známe". Přijdou tam a mění tam kulturu, a to je špatně. To páchá obrovské zle.
To vidíte na příkladu misionářů, zničilo se tolik národů, rituálů a kultury.
Jak jsou na tom Američani se sociální cítěním a donorstvím ve srovnání s Čechy?
Budu mluvit spíš o filantropii. Ve Spojených státech je to součástí kultury už několik desetiletí. Hodně se na to klade důraz. Jak řekl filantrop David Rockefeller "Filantropie není povinnost, ale výsada". V Americe mezi bohatými filantropie patří k prestiži. Najdou se mezi nimi skvělí filantropové, které si dobročinnou činností vytváří svoje společenské "portfolio" a spřáhnou se s organizacemi, které se věnují buď dětem, lidským právům, ekologii aj. V New Yorku, kde žiju, se už u malých dětí vybudovává sociálního cítění s trpícími.
U nás naše nová generace vidí, že s chudobou lze něco udělat. A pak má taky internet. Dvěma kliky můžete někomu změnit život. Také přes internet můžete vidět, kde se co děje. Já věřím, že za pět deset let se to změní a lidé se budou angažovat ještě víc než teď.
Co smýšlíte o trendu mezinárodních adopcích celebrit? Třeba Madonna v Malawi, Angelina Jolie v Kambodži.
Pokud dítěti, které nemělo nebo nemá rodiče, dáte domov, tak je to skvělý. A že je to zrovna Madonna, je už jedno. Asi to v jejím případě mělo proběhnout jiným způsobem. To Malawi proběhlo trošku nešťastně. Když je to starší dítě, tak vytržení z jeho kultury může mít vliv na jeho psychiku. Když je ale malé, tak je přece skvělé, že bude mít rodinu, než když bude ve svém přirozeném prostředí.
