Proč bylo tolik lidí pro Brexit? Nová ekonomika je rozdělila už předem – na vítěze a poražené

Silvie Housková
16. 9. 2016 6:08
"Matka všech krizí je krize evropského sebevědomí," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz eurokomisařka pro rozpočet a lidské zdroje Kristalina Georgievová. "My v Evropě se musíme více podívat na svět kolem. Nejsme jediní, kdo má problémy, a na rozdíl od ostatních je můžeme řešit společně," tvrdí. Páteční summit 27 evropských lídrů v Bratislavě, na který už nebyla pozvána Velká Británie, by měl podle ní ukázat hlavně jednotu. A navrhnout, kam bude Unie směřovat dál.
Slovinci staví plot na hranici
Slovinci staví plot na hranici | Foto: Reuters

Proč podle vás ztrácejí Evropané důvěru v EU?

Myslím, že existují tři hlavní důvody, proč mnoho lidí cítí nejistotu ohledně vlastní budoucnosti i budoucnosti EU.

Kristalina Georgievová
Kristalina Georgievová | Foto: CSR Fórum

Zaprvé jsme svědky výrazné změny ve světové ekonomice, která pro některé vytváří úžasné možnosti, ale jiné vytěsňuje na okraj. Nová ekonomika se mění velmi rychle a vyžaduje neustále nové dovednosti a digitální schopnosti. V nich mladí, dobře vzdělaní lidé z města vynikají. Ale starší, chudší, venkovští obyvatelé se cítí ztraceni a necháni napospas.

Vznikla tak část voličů, kteří vidí EU, jež je symbolem otevřenosti, modernizace a digitálního pokroku, jako méně důvěryhodnou. A nevěří, že se Unie snaží pracovat pro ně.

Druhý důvod je, že se už hrozně dlouho, od roku 2007, potácíme od jedné krize k druhé. Finanční krize – mimochodem nezpůsobená Unií –, ekonomická krize, krize eurozóny, řecká krize... A když jsme si mysleli, že se už věci konečně uklidňují, přišla migrační krize a terorismus.

Musíme se umět s krizemi vypořádávat systematičtěji. Velmi často ale vidíme, že je politici ještě zhoršují. Tím, že viní Brusel ze všech problémů, kterým čelí, a naopak všechny úspěchy připisují jen sobě. Z politického hlediska je to pochopitelné, ale velmi to podkopává důvěru v Unii.

A co je ten třetí důvod?

To třetí, co podkopalo důvěryhodnost EU, je její rozdělení. V době ekonomické krize se spolu neshodly severní a jižní státy, nyní v migrační krizi to je východ proti západu.

Co s tím?

Já se na to snažím podívat vždy z druhé strany. Kde bychom v tomto neklidném světě byli, kdybychom Unii neměli? Jistě bychom na tom byli daleko hůře.

Evropští politici, včetně nás v Bruselu, mají povinnost táhnout za jeden provaz, spolupracovat, přestat se obviňovat. A připomínat obyvatelům, jak úspěšná EU je.

Jsme špička ve světovém měřítku, co se týče kvality života, otevřenosti i svobod.

Trochu se obávám, že matkou všech krizí je krize sebevědomí. My v Evropě se musíme více podívat na svět kolem. Nejsme jediní, kdo má problémy. A na rozdíl od ostatních je můžeme řešit společně.

Co by se tedy mělo udělat?

Nejdůležitější je si problémy uvědomit a pochopit jejich důvody. Například: za to, že v Británii hlasovalo tolik lidí pro odchod z EU, může nová ekonomika založená na digitálních technologiích.

Ta rozdělila lidi na ty, kteří z ní profitují, a ty, kteří ne. Musíme být upřímní a přiznat, že náš systém sociální ochrany v Evropě už nedokáže dobře sloužit potřebám lidí, kteří byli vytlačeni na okraj.

Fungují tu přece sociální systémy.

Evropský sociální systém zajišťuje peněžní podporu, pokud člověk na chvíli ztratí práci. Ale není připraven na to, že zanikne celé odvětví a daný člověk se už nedokáže uplatnit.

Musíme nabídnout lidem přístup k novým schopnostem, k půjčkám, ke kapitálu, aby mohli začít například podnikat. Jinými slovy: sociální politika by už neměla tvořit záchrannou síť, ale házet záchranné lano.

Další věcí je migrace, která trápí především lidi v nových členských státech. Musíme pochopit, proč jsou méně ochotni sdílet tohle břemeno.

Proč je ve vnímání migrace mezi státy západu a východu takový rozdíl?

Pocházím z nového členského státu a vím velmi dobře, že tak dlouhý čas za železnou oponou zanechal následky. Lidé byli velmi dlouho odstřihnutí od zbytku světa. A nemáme zkušenosti a kulturu soužití s jinými etniky.

Jsou pro nás "jiní". Nezáleží, jestli opravdu jsou, ale vnímáme je tak. Na druhou stranu se musí lidé z nových členských zemí snažit pochopit, že v těch starých je multikulturní společnost úplně normální, a proto nás často nedokážou pochopit. To všechno je ale o komunikaci.

Co tedy čekat od pátečního summitu v Bratislavě?

Já čekám velmi silný důkaz jednoty v Evropě. Jak dovnitř Unie – pro evropské občany –, tak navenek – pro zbytek světa.

Prodělali jsme šok, kdy 52 procent Britů hlasovalo pro odchod z EU. Byl to velmi silný budíček, který nás upozornil na to, že nemůžeme brát Unii jako samozřejmost.

Nikdo nepochybuje, že společně jsme daleko silnější. Naše ekonomiky jsou silnější a lépe se dokážeme vypořádat s velkými problémy, jako jsou klimatické změny nebo migrace. Ale musíme pro tu jednotu něco udělat.

Do roku 2007 můžeme mluvit o zlatých časech evropské integrace – ekonomika rostla a zvyšoval se počet členských států. Teď se musíme rozhodnout, jak bude vypadat další fáze integrace.

Bude to čas nejistoty, nebo to, co bych preferovala já: hrdinská éra, ve které se dokážeme postavit současným problémům?

Často se mluví o tom, že ochota jednotlivých zemí k větší integraci je velmi rozdílná. Budeme svědky vícerychlostní Evropy?

V mnoha aspektech máme vícerychlostní Evropu už nyní. Unie není založena na pravidlu, že jedna velikost padne všem.

Mnoho zemí má vyjednány různé výjimky. Plus je tady eurozóna.

Je to realita už nyní a my musíme přijít na to, jak si z toho vzít to nejlepší.

To znamená, že máme před sebou existenciální otázku: jak zařídit, aby země, které se chtějí rychleji integrovat, jako například státy platící eurem, to mohly dělat, ale ty, které chtějí zůstat méně integrované, zároveň neztrácely pocit, že do Unie patří a podílí se na určování jejího kurzu.

Myslíte, že se podaří zabránit odchodu dalších států z EU?

Jen abychom byli přesní, ve chvíli, kdy spolu mluvíme, ještě Evropskou unii žádná země neopustila. Uvidíme, jak se budou jednání v Británii vyvíjet.

Já doufám, že EU vezme referendum v Británii vážně. Zajímavé bylo, že po něm v mnoha jiných zemích podpora Unie mezi občany vzrostla. V Dánsku poskočila na 69 procent, což je opravdu hodně.

Dost mě to překvapilo, protože je to přesně jedna z těch zemí, kde je silná euroskepse. Má také mnoho výjimek z unijních politik. Lidé zničehonic zjistili, že můžeme Unii ztratit. A Evropané jsou dost chytří na to, aby řekli, že to nechceme. Všichni z Unie těžíme.

Máte na mysli eurofondy?

Já mám na starosti evropský rozpočet a je opravdu působivé, jak tento relativně malý rozpočet, který představuje pouze jedno procento HDP Evropské unie, Evropanům pomohl. Především v zemích, které čerpaly z kohezních fondů.

Zhruba šest zemí poskočilo ze střední příjmové ekonomiky mezi země s vysokými příjmy. To je přitom jeden z nejtěžších kroků.

To vše díky motoru sbližování životních úrovní členských států. Tento motor je stále tady, jen ho musíme více promazat a používat.

Ale zpět k vaší předchozí otázce – já naopak neztrácím naději, že v budoucnu budou k EU ještě další země přistupovat.

Když už mluvíte o sbližování životní úrovně... Česko si stěžuje, že je naopak příliš pomalé.

Je pravda, že od roku 2007 se potácíme od jedné krize ke druhé. Proces sbližování se zpomalil, ale nezastavil se.

Zrovna jsme dostali vyhodnocení kohezních investic z minulého rozpočtového období 2007–2013 a je dost působivé. Každé jedno euro investované do koheze generovalo v reálné ekonomice tři eura.

Takže zhruba 260 miliard eur z kohezních fondů přineslo do ekonomik států, které je čerpaly, zhruba jeden bilion eur.

Nebýt různých krizí, mohly být benefity ještě vyšší.

Když se bavíme o reformě Unie, pro sbližování životních úrovní je také důležité dokončit jednotný evropský trh, digitální trh, energetickou unii, funkční kapitálový trh – to všechno jsou oblasti, které mohou generovat růst v řádech stovek milionů eur.

Mimochodem – tyto reformy musíme zvládnout už proto, abychom byli konkurenceschopní se zbytkem světa. Máme tendenci zabývat se příliš sami sebou a zapomínat, co se děje v okolním světě, kde je velmi silná konkurence.

Není překážkou sbližování životní úrovně právě i neefektivní čerpání eurofondů?

Myslím, že jsme viděli opravdu velký pokrok v tom, jak evropský rozpočet pracuje pro naše obyvatele. Mohou za to hlavně dva faktory: Zaprvé se země učí, jak využívat evropské fondy lépe. A zadruhé: poptávka po fondech neustále roste, ale rozpočet se zmenšuje.

Do roku 2011 byl největší problém evropského rozpočtu to, že nebylo dost dobrých projektů, které by mohly peníze získat, aby se rozpočet vyčerpal. Nyní jsme v jiné situaci.

Čelíme nedostatku peněz a to nás nutí peníze čerpat chytřeji. Lépe uspořádat priority, jak evropské, tak národní či regionální. Více se také soustředíme na to, co za vložené peníze dostaneme. A ne pouze na to, abychom je vůbec všechny vyčerpali.

Česko si mimochodem vede velmi dobře. Ekonomika roste, nezaměstnanost je nízká a i efektivita čerpání se zlepšila.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Erupce novozélandské sopky má již 16 obětí, záchranáři stále pátrají po dvou lidech

V nemocnici australského Sydney v sobotu zemřel muž zraněný při nedávné erupci sopky na novozélandském ostrově White Island, oznámil list The New Zealand Herald. Ve dvou nemocnicích v Sydney leží podle deníku osm zraněných, z nichž pět je v kritickém stavu. Lékaři se tak obávají, že počet obětí se může v příštích dnech dál zvýšit.

Policejní potápěči také znovu začali prohledávat vody blízko ostrova ve snaze najít těla dvou zbývajících obětí výbuchu. Na ostrov White Island byly vrtulníkem dopraveny dva potápěčské týmy, které se pokoušejí nalézt těla dvou dosud pohřešovaných obětí. Jejich pátrání zatím výsledek nepřineslo.

Dvě hledané oběti by měli být Novozélanďané, průvodce a kapitán lodi, která vozila turisty na ostrov, napsala agentura AP. V době pondělní erupce bylo na ostrově asi 47 turistů z Austrálie, USA, Německa, Číny, Velké Británie a Malajsie.

Další zprávy