Ženeva - Mezinárodní společenství nejhorší epidemii eboly v dějinách lidstva hrubě podcenilo.
Kdyby místní vlády, vyspělé státy a Světová zdravotnická organizace včas mobilizovaly potřebné síly, mohly zachránit tisíce životů. Klíčoví hráči však místo toho vytvořili jakousi "koalici netečnosti" a mlčky přihlíželi, jak se smrtonosný vir krvácivé horečky stále rychleji šíří západní Afrikou, píší ve své analýze Lékaři bez hranic (MSF).
Pacient nula zemřel už v prosinci 2013
Za posledních dvanáct měsíců nákaze ve třech nejhůře postižených zemích, tedy v Sieře Leone, Libérii a Guineji, podlehlo přes 10 tisíc lidí.
"Epidemie eboly se ukázala být výjimečnou událostí, která odhalila, jak neefektivně a pomalu reagují systémy pomoci na mimořádné situace," prohlásila ke kritické analýze mezinárodní prezidentka MSF Joanne Liu.
Odhaleny slabiny systému
Pasivitu, s níž mezinárodní společenství na nebezpečí reagovalo, Lékaři bez hranic, kteří přispěchali na pomoc jako jedni z prvních, demonstrují na časové posloupnosti. Takzvaným pacientem nula (prvním nakaženým) byl v tomto případě dvouletý chlapec Emile Ouamouno z vesnice Meliandou v Guineji.
Nakazil se při kontaktu s netopýry a zemřel v prosinci roku 2013. Před tím ale infikoval celou rodinu, od jejich příslušníků se vir rychle šířil dál.
Aby se epidemie eboly vymkla kontrole tímto způsobem, muselo selhat mnoho institucí. A to se přesně stalo. Selhání bohužel mělo tragické následky, kterým bylo možné se vyhnout. Tisíce lidí za něj zaplatily svými životy
"O epidemii eboly se často mluví jako o naprosté bouři, která překročila hranice a zasáhla země se slabými zdravotnickými systémy, jež se s ebolou nikdy předtím nesetkaly," konstatuje Christoper Stokes, generální ředitel Lékařů bez hranic. "Je to ale příliš pohodlné vysvětlení. Aby se epidemie eboly vymkla kontrole tímto způsobem, muselo selhat mnoho institucí. A to se přesně stalo. Selhání bohužel mělo tragické následky, kterým bylo možné se vyhnout. Tisíce lidí za něj zaplatily svými životy," konstatoval.
Zpoždění čtvrt roku
Světové zdravotnické organizaci trvalo tři měsíce, než vyhlásila stav epidemie. Dalších pět měsíců pak uběhlo do vyhlášení celosvětového stavu nouze. V té době už měla epidemie na svědomí víc než tisíc obětí a tisíce nakažených. Odborníci tou dobou začali přiznávat, že se epidemie v západní Africe vymkla kontrole.
"Měli jsme tehdy obrovské obavy a snažili jsme se přesvědčit WHO i místní vlády, že musejí začat okamžitě konat. Bylo frustrující, že nás nikdo neposlouchal. Mohli jsme zabránit epidemii takového rozsahu," řekl BBC koordinátor pomoci Lékařů bez hranic v Africe Henry Gray. Hlavním problémem podle MSF nebyl nedostatek materiálu či peněz, ale kvalifikovaných lidí.
Organizace totiž nepočítala s tím, že se stane v době epidemie prakticky hlavní zdravotnickou službou v celé západní Africe.
Lékařský personál MSF už zpočátku epidemie hlásil, že jsou nemocnice zavaleny pacienty, které musejí lékaři posílat domů, byť vědí, že nakazí další lidi. Požadovaná pomoc dlouhé týdny nepřicházela.
Lékaři bez hranic proto navrhují zřídit jednotky rychlé reakce, které by další epidemii podchytily už v počátcích. Před tím je ale potřeba dostat současnou epidemii pod kontrolu. K tomu už se zdálo blízko, v posledních dnech se ale úbytek nově nakažených pacientů zastavil. Spojené národy přesto doufají, že by mohla být do konce srpna zlikvidována všechna ložiska nákazy.
"Zpětně můžeme říci, že opožděné vyhlášení epidemie vedlo k zavlečení infekce na východ Guineje i do hlavního města Conakry, což jsou oblasti, kde se nákaza stále šíří," potvrdil BBC.
