Říkáte, že Kreml cílevědomě léta připravoval ruskou společnost na válku. Nedávno vám vyšla kniha "Rudé zrcadlo: Putinovo vedení a nejistá identita Ruska", v níž navíc vysvětlujete, že Rusko se mohlo po pádu železné opony vydat zcela jinou cestou. Co se tedy v "rudém zrcadle" odráží především?
Knihu jsem psala v období ruského společenského vzestupu krátce po okupaci Krymu. Propast mezi Západem a Ruskem se zvětšovala už od roku 2006, kdy Vladislav Surkov (poradce ruského prezidenta Vladimira Putina - pozn. red.) prohlašoval, že v Rusku navždy zavládla demokracie, zatímco americká nezisková organizace Freedom House ve stejné době došla k závěru, že v Rusku se to s demokracií schyluje ke konci a vše směřuje k autoritářství. Po roce 2014 narostla tato propast do obrovských rozměrů. Západ se tehdy začal dívat na Rusko s obavami a rozpaky.
Jenomže v Rusku v té době dosahovaly odhady růstu blahobytu rekordní úrovně a obdobně se výrazně zlepšila sociální pohoda společnosti. Bylo to až nepochopitelné - zdálo se, že Rusko žije ve zcela jiném světě.
Moje kniha je pak pokusem o vybudování analytického mostu nezbytného k pochopení tohoto světa. Hlavní argument spočívá v tom, že veřejné mínění v Rusku lze pochopit s pomocí analýzy politiky kolektivní identity. Právě tato identita se totiž stala jakýmsi motorem vzestupu společenské pohody lidí, a tedy i popularity ruského prezidenta po roce 2014. Metafora "rudého zrcadla" podle mě dobře zachycuje podstatu zmíněného konceptu identity: když se podíváme do zrcadla, vidíme odraz, který může vyzařovat radost, štěstí a krásu a možná - vždy podle situace - ukázat i stáří, vrásky a nespokojenost. Třebaže se do toho zrcadla dívá stejná osoba.
Tak se to má i s kolektivní identitou: společnost vidí svůj obraz v nějakém zrcadle, avšak to, co vidí, není trvalé - odraz se mění. Navíc stát nebo dokonce různé sociální skupiny mohou nabízet a propagovat rozdílné verze takových zrcadel. V devadesátých letech, kdy společné sovětské zrcadlo zmizelo, za něj zpočátku neexistovala žádná náhrada. Neexistovalo žádné kolektivní zrcadlo, ve kterém by Rusové mohli vidět svou příslušnost k ruskému národu.
Po roce 2000 ho ale Kreml dokázal lidem nabídnout. Jenomže je "rudé", protože od roku 2012 je konsolidace Ruska založena na stejných principech, mechanismech a myšlenkách, které byly používány i v Sovětském svazu.
Kdo je Gulnaz Šarafutdinovová
- Profesorka Gulnaz Šarafutdinovová nastoupila do institutu King's Russia Institute na King's College London v roce 2013.
- Nedávno vydala knihu The Red Mirror: Putin's Leadership and Russia's Insecure Identity (Rudé zrcadlo: Putinovo vedení a nejistá identita Ruska), ve které zkoumá otázky autoritářské legitimity v Rusku.
- Nyní pracuje na knize The Afterlife of the Soviet Man: Rethinking Homo Sovieticus (Posmrtný život sovětského člověka: Přehodnocení Homo Sovieticus). Šarafutdinovová je držitelem titulu PhD z Univerzity George Washingtona. Hovoří plynně rusky, tatarsky a anglicky. Narodila se v Tatarstánu v Rusku a stále udržuje úzké spojení se svou vlastí.
Co je to za principy, mechanismy a myšlenky?
Budování sovětské identity leželo na dvou pilířích. Zaprvé to bylo vědomí sovětské výjimečnosti, což umožňovalo sovětským občanům cítit se součástí jedinečného státu. Pocit výjimečnosti byl mimochodem pro sovětskou společnost naprosto zásadní. Jen pro odlehčení připomenu charakteristický detail, jímž se například argumentovalo v diskusích o úrovni sovětské kultury: "A také v baletu jsme nejlepší na světě!"
A zadruhé jde o hrozbu vnějšího nepřítele. Tento pocit u většiny Rusů ostatně vždy byl. Kapitoly učebnic historie začínaly frázemi: "Mladou sovětskou republiku svíral těsný kruh nepřátel." Anebo: "Byl to neustálý boj proti zahraniční intervenci a vnitřní kontrarevoluci." Tak by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Zmíněný pocit neustálé vnější hrozby pak logicky ještě posílilo napadení Sovětského svazu nacistickým Německem a následně i období studené války. U sovětských občanů jen vzrostl pocit z - vyjádřeno dobovým slovníkem - "vražedného obklíčení imperialistickým Západem".
Shrnuto: onen pocit, že Sovětský svaz byl "vždy obklopen nepřáteli usilujícími o jeho zničení", se stal ve skutečnosti jedním z neustále působících mechanismů konsolidace a stability společnosti. Není proto překvapením, že mechanismy, které na myšlení a jednání lidí působily v sovětských časech, mohou mít na ně stejně "dobrý" a účinný vliv i dnes. Kreml tyto mechanismy velmi aktivně využívá a sází na ně i s pomocí sdělovacích prostředků, které má pod kontrolou.
Mimochodem pocit ruské národní výjimečnosti je Kremlem zcela záměrně propagován přibližně od roku 2012. Se zvláštní intenzitou je navíc po anexi Krymu v roce 2014 do veřejného podvědomí zaváděn pocit, že je Rusko neustále obklopeno a ohrožováno nepřáteli jak vnějšími, tak vnitřními. Což nakonec vyústilo, k našemu zděšení, ve skutečnou válku na Ukrajině.
Myšlenky a symboly viděné v "rudém zrcadle" v roce 2014 nebyly stejně známé a srozumitelné všem Rusům. Rezonovaly více mezi lidmi, kteří žili už v Sovětském svazu. Stát těmito myšlenkami nicméně ovlivňoval i mladší generaci, která vyrostla na tom, že v minulosti měla velkou vlast, která přestala existovat, ale právě teď se vrací.
A jak se tento váš argument liší od myšlenky "zvláštní sovětské mentality, která nemůže být z ruského lidu nikdy vymýcena"?
Nesouhlasím s deterministickým vysvětlováním historie či s hledáním jakéhosi "kulturního kódu" nebo "historické matrice", která je vlastní té či oné zemi nebo kultuře. Podobná vysvětlení či stanoviska ignorují možnost společenské proměny, odvádějí pozornost od vědeckých poznatků a přirovnávají lidi k něčemu neměnnému a jednou provždy danému. Jako by neexistovala možnost jiné cesty rozvoje a prosperity.
V jisté míře jsou tyto "kulturní kódy" či "historické matrice" na pochopení samozřejmě jednodušší - zejména dnes, kdy Rusko vede zločinnou válku na Ukrajině a kdy nám není její budoucnost dost dobře známa. Důležité je si uvědomit, že argument založený na "zvláštní kultuře", "zvláštní osobě" nebo nějakém druhu "rutiny" či "matrice" cíleně opomíjí hlavní viníky a příčinu problému. Tedy ruské elity a ruského vůdce.
Právě proto se v "Rudém zrcadle" zaměřuji na problematiku politického vedení a na jeho lídry. Politici v Kremlu a pochopitelně i média, která ovládají, si z historie Ruska vybírají pouze to, co je pro ně výhodné a co pomáhá udržet jejich moc. Jenomže odpovědnost za to, jak je historie a její bolestivá místa používána a vysvětlována, spočívá právě na vůdcích a elitě.
Boris Jelcin - ať už ho hodnotíme jakkoliv kriticky - byl v devadesátých letech minulého století prezidentem stejné země, která existuje i dnes. Spoléhal se ale na reformy, na transformaci, na jinou vizi budoucnosti Ruska a na jinou vizi ruské minulosti. Jelcin se soustředil na to, čím by se Rusko mohlo stát, jenomže Kreml dnes vsadil naopak na to, čím Rusko v minulosti bylo. Nejde o pokus vrátit se do minulosti. Jedná se o pokus konsolidovat moc s pomocí psychologických technik a manipulace s minulostí.
A jsou to právě ruské elity a političtí vůdci, kteří zodpovídají za manipulaci s historií, stejně jako za prosazování politiky kolektivní identity. Politiky, která ruskou společnost přivedla do stavu agresivních protizápadních postojů.
Nakolik svobodně si ale mohou samotné elity vybrat z vějíře idejí či nabízených cest rozvoje?
Devadesátá léta byla bezpochyby těžkým obdobím hospodářských a sociálních ztrát, ale také pro mnoho lidí jakousi symbolickou ztrátou. Ne pro každého, samozřejmě. Mnozí však skutečně ztratili pochopení a cit pro to, v jaké zemi žijí, do jakých kolektivů a sociálních skupin patří. Lidé přišli o své profese, práci… Já sama jsem žila v Rusku na počátku devadesátých let a pamatuji si na pocity zranitelnosti a rozjitřenosti, se kterými jsem se vracela v Kazani po večerech domů.
Takovými těžkými okamžiky však neprošlo jen Rusko, ale téměř všechny postkomunistické státy. Proto je velmi zajímavé porovnání, jak všechny tyto státy vnímají dnes svá devadesátá léta. Například v Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Maďarsku, Polsku anebo v Česku, které jsou nyní součástí Evropské unie, je na toto období nahlíženo prizmatem transformace, třebaže velmi bolestivé a rozporuplné, ale nezbytné pro budování jejich nezávislých národních států.
I pro Rusko tedy existovala šance, že bude silné nikoli vojenskou silou a anexí jiných území, nýbrž lidským kapitálem, tvořivostí, kulturou, etnickou rozmanitostí. Jenomže v Rusku se tento prvopočáteční smysl společenských reforem vytratil.
Za tuto ztrátu jsou také odpovědné ruské elity. Jelcin věřil v reformy, zatímco Putin jim nedůvěřoval. Kreml se proto chopil možnosti využít lidového sentimentu a nálady pro své vlastní účely. Po odstranění původních reformních cílů bylo najednou možné si devadesátá léta představit jako naprosté trauma a Rusko i Rusy vykreslit jako oběti něčích zlých piklů a machinací.
Byl to ten nejsilnější krok kremelské mediální mašinérie - hrát na drsná devadesátá léta a nasměrovat veřejné mínění k přesvědčení, že šlo o nejtěžší okamžik v moderních dějinách Ruska. Tento plán Kremlu předpokládal, že krize rázem skončila až s příchodem Putina, kdy se k moci dostaly vlastenecké elity, a proto ekonomika začala růst.
Příležitost k takovýmto jiným vyjádřením o devadesátých letech byla promarněna: "Prošli jsme těžkými časy, obdobím ztrát, ale nyní ekonomika roste a život v zemi se díky těmto reformám zlepšil." Nikdo dnes neříká, že ekonomika začala růst právě díky bolestivým reformám.
Kreml vsadil na to, že devadesátá léta sice nevynuluje, ale udělá z nich černou skvrnu a smíchá ji se špínou. Na tomto pozadí se pak velmi dobře vyjímá "jezdec na bílém koni" (prezident Putin), který zachraňuje zemi před zmatkem a chaosem.
Aby propaganda byla přesvědčivá, musí v ní vždy být alespoň nějaká míra pravdy. Nemůže vycházet jen ze lži. Dokonce i ty nejabsurdnější fake news vycházejí alespoň částečně z reality. V tomto slova smyslu je propaganda Kremlu úspěšná.
Odpovědnost elit spočívá i v tom, jak společnost odpovídá na slavnou otázku z ruského filmu Bratr 2: "V čem spočívá síla, bratře?" Putinovská odpověď na tuto otázku zní: ve vojenské síle země. V Rusku, s nímž se počítá a z něhož jde strach.
Pro většinu Rusů by však mohla být i přesto přitažlivá jiná odpověď - taková, která by zahrnovala hospodářský rozvoj, rozvoj lidského potenciálu, znalostní ekonomiku, vytváření kulturních, finančních a technologických produktů, které by byly atraktivní po celém světě. To by mohla být skutečná síla. Vyžaduje to ovšem jiné politické instituce, nezávislé soudy a ochranu lidských i vlastnických práv.
Je Rusko jedinečné i v tom, že kolektivní trauma používá k legitimizaci režimu?
Mnoho Rusů vidí v Putinovi muže, který prosazuje zájmy národa, činí národ významnějším. Považují zkrátka Putina za symbol silného Ruska. Univerzální pozorování v sociální psychologii spočívá i v tom, že každý chce patřit do skupiny, která je lepší než ty ostatní. Existuje dokonce i skupinový diskriminační účinek: vlastní skupina se jeví vždy jako lepší než ty ostatní. Člověk proto využívá všech svých schopností, aby dokázal, že "jeho" skupina opravdu lepší je.
Pocit sounáležitosti s ruským národem začal být po okupaci Krymu spojován s určitou hrdostí, s převážně pozitivními pocity. Putin byl i proto mnohými ruskými občany vnímán jako silný vůdce. Problém fascinace silným vůdcem se ovšem netýká jen Ruska, ale i některých vyspělých západních zemí. Mohli bychom tak hovořit třeba o Donaldu Trumpovi.
Kdy se ruská společnost probudí, aby se mohla transformovat v moderní stát?
Válka na Ukrajině, rozpoutaná ruským státem, neponechává žádný prostor k diskusi o těchto kolektivních emocích ani k plnohodnotné reakci občanské společnosti. Mnoho Rusů nyní zaujalo agresivně obranný postoj, ospravedlňující a obhajující zločinné rozhodnutí ruského prezidenta. Nechápu, jak by Rusko mohlo vyhrát tuto nespravedlivou válku, a mohu jen doufat, že skončí co nejdříve.
Sociální transformace v Rusku v posledních deseti až patnácti letech samozřejmě probíhala. Mám tím na mysli nárůst místního aktivismu, pokrok v občanském povědomí a zapojení mladých Rusů do společenského života. Není tedy divu, že se v Rusku v posledních dvou letech stupňují represe.
Sociální transformace ale obvykle závisí na hospodářském rozvoji země. Aby se lidé stali více občansky uvědomělými, je k tomu zapotřebí určité minimální úrovně ekonomického blahobytu: čím chudší je společnost a čím větší je boj o přežití, tím těžší jsou úvahy o institucionálních změnách v zemi. Otázky přežití jsou vždy primární.
V Rusku se hospodářský blahobyt zvyšoval asi do roku 2013. Po desetiletém vývoji v letech 2011 až 2012 nastaly protesty, které - jak se domnívám - promítaly ekonomickou transformaci i do sociálního a politického života.
Jenomže ruská ekonomika po roce 2013 stagnovala a invaze na Ukrajinu mimo jiné ukázala, že Kreml chce vidět Rusko jako chudou zemi. Militarizovaný stát může snadno udržet společnost na kolenou a neobávat se politické mobilizace či růstu opozice. V Rusku mohou být takové poměry udržovány po velmi dlouhou dobu. Mnoho států žije v podobné depresi již desítky let.
