Odborník na severní Kavkaz z pražské Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Emil Aslan v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz upozorňuje, že Kreml může Kadyrovovu armádu použít pro potlačení možných protestů opozice.
Závislost je oboustranná. Pokud by se Moskva od čečenského vůdce odvrátila, vypukla by v Čečensku další válka. "Spousta Čečenců, ať již tam, v Rusku nebo kdekoli jinde jsou vůči Kadyrovovi ve stavu krevní msty. Ale nemají možnost, jak se pomstít," tvrdí Emil Aslan.
Čečensko vyhlásilo pod vedením bývalého generála sovětského letectva Džochara Dudajeva samostatnost během rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, Kreml to ale nikdy neuznal. Nastala tak patová situace, kdy separatisté vyhnali z republiky ruskou armádu a získali většinu zbraní místních posádek.
Moskva se sice snažila podporovat opozici proti Dudajevovi, ta ale neměla dost sil k jeho svržení. Ruský prezident Boris Jelcin nařídil koncem roku 1994 armádě, aby Čečensko vojensky obsadila. Pokud měli pravdu jeho kritici tvrdící, že počítal s malou vítěznou válkou ke zvýšení popularity, přepočítal se.
V Čečensku vládne patriarchální společnost, kultura cti. Dudajev tehdy nemohl ustoupit. "Přišel by o svou čest, nikdo by ho už nebral vážně. Když Rusové intervenovali, Čečenci také neměli na vybranou kvůli své výchově, i díky kolektivní paměti o válečných deportacích. Spousta lidí se zapojila do hnutí odporu, i když třeba neměli rádi separatisty a Dudajeva. I když chápali, že tu válku nevyhrají. Jinak by přišli o svou sebeúctu," říká k tomu Emil Aslan.
První čečenská válka
V polovině prosince 1994 ruský prezident Boris Jelcin nařídil armádě "obnovit ústavní pořádek" v Čečensku. Během novoročního útoku na Groznyj ruská armáda utrpěla těžké ztráty, do konce léta ale ovládla celou republiku. Separatisté rozpoutali partyzánskou válku, těžce poškozující image Borise Jelcina. V srpnu 1996 separatisté překvapivě znovuobsadili Groznyj a další města. Demoralizovaná ruská armáda jim nedokázala vzdorovat. Následně se Moskva z Čečenska stáhla. Ztráty ruské armády dosahovaly asi 5000 padlých, separatistů kolem 4000. Odhaduje se, že zahynulo asi 50 tisíc civilistů.
Špatně skrývaná občanská válka
Takzvaná první čečenská válka byla nevýslovně krutá. Ruské jednotky se dopouštěly řady zvěrstev, což přirozeně také sloužilo jako motivace pro bojovníky. Aslan si vybavuje, jak hovořil s bývalým čečenským bojovníkem, typickým drsným horalem. "Ptal jsem se ho, proč bojovali. Říkal, že kvůli islámu, že bránili svou vlast, což je povinnost každého Čečence. To mi opakoval první dvě setkání a na třetím se rozbrečel. Zabili mu sestru a nejspíš ji předtím znásilnili. Jako obranný mechanismus opakoval fráze o islámu a národu," vzpomíná na emotivní moment politolog.
Oproti všem očekáváním ale Čečenci zvítězili. Ruské veřejné mínění bylo ostře proti válce, a pokud prezident Jelcin měl vůbec pomýšlet na znovuzvolení, musel ji zastavit. V roce 1996 proto válka skončila stažením ruských jednotek a novým prezidentem Čečenska, kterého uznávala i Moskva, se stal místo padlého Dudajeva náčelník generálního štábu separatistů Aslan Maschadov. Jenže samostatnost úlevu obyvatelům země nepřinesla. V zemi kvetla kriminalita a chaos.
"Čečensko nemělo kulturu státnosti. V roce 1996 měli pocit, že porazili Rusko a jsou pány světa. Takže polní velitelé kašlali na nějakého prezidenta Maschadova, ve svých klanových oblastech si dělali, co chtěli. Myšlenka, že když je někdo zvolený prezident, měl bych ho uznávat, neexistovala," říká Emil Aslan. Do toho bylo zničené hospodářství a společnost se rozdělila na sekulární nacionalisty v čele a džihádisty, které zastupoval vlivný polní velitel Šamil Basajev. Na konci devadesátých let mezi oběma tábory už panovala špatně skrývaná občanská válka.
Druhá čečenská válka
V srpnu 1999 oddíl džihádistů pod vedením Šamila Basajeva zaútočil na Dagestán. Krátce poté došlo i k výbuchům obytných domů na jihu Ruska i v Moskvě, které byly připisovány právě čečenským separatistům. Koncem roku ruské jednotky vstoupily do Čečenska. Tentokrát mohli spoléhat na pomoc části někdejších povstalců, kteří přešli na stranu Kremlu. V březnu 2000 armáda kontrolovala celé území, pokračovala ale partyzánská válka. Včetně teroristických útoků jako byl ten v Beslanu, kde skupina útočníků obsadila základní školu. Postupně ale bezpečnostní složky vítězily a 16. dubna 2009 byl oficiálně zrušen stav antiteroristické operace. Odhaduje se, že o život přišlo asi 25 tisíc civilistů.
Hnutí odporu
Po neúspěšném pokusu Šamila Basajeva o rozšíření svého vlivu do sousedního Dagestánu na podzim roku 1999 začala druhá čečenská válka. Díky svému tvrdému postupu a rétorice získal politické body tehdejší ruský premiér Vladimir Putin, které ho o půl roky později vynesly do prezidentského křesla. Kreml tentokrát vsadil na rozštěpení čečenského hnutí odporu a otevřeně podpořil bývalého hlavního muftího Achmata Hadži Kadyrova a jeho klan.
Jeho rodina přitom za první války bojovala proti Rusům. Kadyrov ale tentokrát přešel na druhou stranu a dokázal přesvědčit řadu dalších polních velitelů, aby ho následovali. Ti s sebou přivedli stovky dalších lidí. "Na ty ostatní fungovala jednoduchá taktika - Rusové s pomocí kadyrovců, bývalých povstalců, identifikovali vůdce hnutí odporu a začali brát jako rukojmí příbuzné, vyhrožovali jim násilím, často je i zabíjeli. Takže celá řada těchto nacionalisticky orientovaných povstalců přešla na stranu Rusů nebo kapitulovala," vysvětluje postup Moskvy Emil Aslan.
Hnutí odporu tak postupně ovládli islamisté. "Ti džihádisticky orientovaní zůstali, protože říkali, že když jejich příbuzní zemřou, dostanou se do ráje, tudíž není co ztratit. A platilo to i pro obyčejné bojovníky. Pokud víte, že vám pozabíjejí rodinu, když vystřelíte na ruského vojáka nebo kadyrovce, tak potřebujete mít vysokou motivaci, třeba náboženskou," říká politolog.
Ti z polních velitelů, kteří přešli na stranu Moskvy, byli následně nasazováni proti svým bývalým spolubojovníkům. "Cílem bylo, aby se dostali do stavu krevní msty a nemohli pak změnit strany. Ale pro některé to byla příležitost si také vyřídit účty. Což v normální situaci není jednoduché," vysvětluje Aslan s tím, že na Kavkazu chce rodina svého mrtvého příbuzného pomstít.
"Buď se rodina vymýtí nebo přesvědčí, aby od pomsty upustili. Když máte na své straně stát, je to samozřejmě mnohem jednodušší," říká. To je ovšem podle Aslana tikající bomba. Pokud by podpora Kremlu pro kadyrovce zmizela, kolotoč vzájemného násilí se rozjede znovu.
Ruská armáda Čečensko de facto vojensky porazila už v roce 2000, ještě devět let a sedm měsíců vojáci bojovali proti vzpurným separatistům rozptýleným po regionu. Tomu nyní vládne Ramzan Kadyrov, syn Achmata Hadžiho, který zahynul při atentátu v roce 2004. A těší se přízni Kremlu. S Vladimirem Putinem ho pojí silný osobní vztah.
"Nynější ruský prezident sám říkal, že považuje Kadyrova za svého syna. Takže on mu odpouští prakticky všechno. On je loajální a podle Putina udělal spoustu dobrých věcí. Pro Putina bylo rozdrcení povstaleckého hnutí také otázka cti. A to Kadyrov udělal," dodává Emil Aslan.
Kdo je Emil Aslan
Emil Aslan je docentem na Institutu politologických studií FSV UK a ředitelem výzkumu pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se zejména problematice takzvaných iregulérních a asymetrických konfliktů. Je autorem několika desítek odborných textů publikovaných v předních mezinárodních oborových časopisech. Čečenskem i Severním Kavkazem se zabývá téměř dvacet let.
