* K 20. výročí rozdělení Československa jsme připravili na konec roku seriálové ohlédnutí za touto historickou událostí. * V několika dílech seriálu mapujeme události let 1990 až 1992, které k rozpadu společného státu vedly.
Praha - Období postupného zániku společného státu Čechů a Slováků v letech 1989 až 1992 mapuje historik Jan Rychlík - odborník na dějiny slovanských národů - v knize Rozdělení Československa.
Aktuálně.cz poskytl rozhovor, ve kterém glosuje některé aspekty tehdejšího vývoje směřujícího k vytvoření dvou nových zemí a k ustavení hranice na řece Moravě jako mezistátní hranice.
A.cz: Čekal jste v listopadu 1989 a krátce po něm, že v nových poměrech nastanou problémy mezi Čechy a Slováky a že to povede až k rozpadu společného státu?
Očekával jsem velké problémy. Nebyl jsem si jist, že to povede až k rozpadu republiky, ale nevylučoval jsem to už koncem osmdesátých let.
Předchozí díly seriálu
- Jak začal konec Československa? Tanky
- Jak Československo rozdělila přehrada na Dunaji
- O konci státu: Setkání dvou civilizací ve vile
- Mečiar zvažoval odstřižení Česka od ropy. Nastalo ticho
A.cz: Kdy poprvé jste si řekl, že už není návratu a Československo skončí. Co bylo takovou hranicí?
Nepochybně tím prvním opravdu zlomovým momentem bylo neschválení dohody z Milov Slovenskou národní radou v únoru 1992 (Česká národní rada a Slovenská národní rada a vlády obou republik se v Milovech u Žďáru nad Sázavou po dlouhých jednáních dohodly na znění smlouvy o společném státu, kterou měly nejprve schválit obě rady a pak federální parlament. V předsednictvu Slovenské národní rady ale hlasování dopadlo poměrem 10:10, takže dohoda padla a skoro dva roky trvající rozhovory o státoprávním uspořádaní tak zkrachovaly - pozn. red.)
Pak už nebyl prostor pro žádný kompromis, protože bylo jasné, že v červnových volbách zvítězí na Slovensku Hnutí za demokratické Slovensko. A to mělo ve svém programu konfederaci, což není žádný společný stát. To bylo jen zamazávání očí slovenským voličům.
Druhým bodem byly pochopitelně parlamentní volby 5. a 6. června 1992. Ještě před prvním setkáním vedení Občanské demokratické strany a Hnutí za demokratické Slovensko bylo jasné, že to nemůže skončit jinak než rozdělením.
A.cz: Sdílíte názor, že ty roky 1990 až 1992 ukázaly, jak moc se vlastně Češi a Slováci lišili v chápání společného státu? Že Češi považovali Československo za jakési prodloužené Česko, Slováci to viděli samozřejmě jinak...
Češi se považovali za Čechoslováky, ale ten slovenský faktor na nich nezanechal žádný vliv. Zkuste se Čechů zeptat, kolik přečetli za život slovenských knih. Češi skutečně většinou považovali Československo za rozšířený český stát.
Slovensko přitom k českému státu nikdy nepatřilo. Slováci samozřejmě ten stát takto nevnímali, ani nemohli. Co mají Slováci společného s husitstvím, Bílou horou nebo Karlem IV.? To jsou záležitosti, které se slovenských dějin vůbec netýkají.
A.cz: Ve vaší knize Rozdělení Československa se dost věnujete nakonec neuskutečněné kandidatuře Alexandera Dubčeka na prezidenta na konci roku 1989. Domníváte se, že kdyby byl zvolen tehdy nebo ještě v roce 1990 on a ne Václav Havel, mohlo se Československo ubírat jinou cestou?
V žádném případě, to by nemělo velký vliv. Alexander Dubček byl politicky velice slabý, on žádnou vlastní politickou linii neměl. Byl spíš takový symbol. Pokud by byl zvolen v listopadu 1989, tak později už určitě ne, kdy ta euforie lidí z něj už opadla. Rozhodně by nebyl tím, kdo by udával tón.
A.cz: Slovenské politické reprezentace v letech 1991 a 1992 tvrdily, že radikální tržní reformy zasahují Slovensko bolestněji než Českou republiku a je nutné více dbát takzvaných slovenských specifik. Nakolik toto tvrzení bylo politickou proklamací a nakolik objektivním faktem?
Do jisté míry tomu tak skutečně bylo. Na Slovensku bylo budování průmyslu podřízeno strategickým důvodům. Nebyly tam vhodné suroviny, nebyly tam přístupové cesty. V podmínkách kapitalismu většina těch podniků musela nutně zkrachovat.
Ale nepřeceňoval bych v souvislosti s rozdělením Československa ekonomické faktory. Vznik nebo zánik států není určován ekonomickými faktory. My pořád po vzoru komunistů trochu podléháme ekonomismu. Ve skutečnosti ekonomika má na národnostní vztahy nulový vliv.
A.cz: Rozpad Československa se odehrával přibližně ve stejné době, kdy se rozpadaly i další vícenárodnostní státy. Sovětský svaz a Jugoslávie. Lze říci, že konkrétně třeba vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska v roce 1991 urychlilo proces rozdělení Československa, hlavně na slovenské straně?
Nesporně ano. Stejně tak jako vyhlášení nezávislosti Litvy. Ten modus operandi - nejdříve vyhlásit svrchovanost zákonů republiky nad zákony federace - se objevoval tehdy všude a nepochybně to fungovalo jako vzor pro určité segmenty slovenské společnosti.
A.cz: Tehdy a téměř dodnes se diskutuje o tom, zda mělo či nemělo být referendum. Mělo být?
Podle toho, kdy by to referendum bylo. Referendum po volbách 5. a 6. června 1992 by neřešilo nic, protože ten stát už byl stejně rozdělen. Federální orgány už o ničem nerozhodovaly, národní vlády v Praze a Bratislavě si dělaly, co chtěly. Čili to by muselo být referendum ne o tom, zda má být stát rozdělen, ale o tom, zda má být znovu vybudován.
Kromě toho referendum a jeho případný kladný výsledek směrem k zachování společného státu by nějakým způsobem muselo být spojeno s tím, aby odešla od moci v Bratislavě vláda Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). A to si nedovedu představit. I v případě rozpuštění všech parlamentů by tato strana nepochybně vyhrála i v dalších volbách.
A dokud by Vladimír Mečiar a HZDS vládli v Bratislavě s programem mezinárodněprávní subjektivity a samostatné emisní banky, tak žádný společný stát nebyl myslitelný. To technicky nešlo.
