* Vážení čtenáři, ke 20. výročí rozdělení Československa jsme připravili na konec roku seriálové ohlédnutí za touto historickou událostí. * V několika dílech seriálu budeme mapovat události let 1990 až 1992, které k rozpadu společného státu vedly.
Praha - Pět minut po deváté hodině ráno, 24. října 1992, zavelel dělníkům Julius Binder, ředitel podniku Vodohospodárska výstavba: "Sypejte!" Začalo přehrazování Dunaje na Vodním díle Gabčíkovo.
Mohutné stavbě, která na přelomu osmdesátých let rozdělila nejprve Slovensko a Maďarsko, ale nakonec i českou a slovenskou politickou reprezentaci ještě uvnitř federálního státu.
Vedle sporů o uspořádání federace a ekonomické reformy byl osud vodního díla pro Slovensko důležitým impulsem k samostatnosti, na což se v České republice dnes trochu zapomíná, a i tehdy, před dvaceti lety, se tomu v části společného státu na západ od řeky Moravy věnovala malá pozornost.
Soustava vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros byla společným československo-maďarským projektem. Na podzim 1989, ještě před sametovou revolucí, však maďarská vláda od dohody jednostranně odstoupila.
S poukazem na ekologická a další rizika. Bratislava i po pádu komunismu na to nepřistoupila, ale problém byl v tom, že Praha ji v tom moc nepodporovala.
Začala mezinárodní arbitráž. Zatímco v Bratislavě chtěli pokračovat ve výstavbě v omezené variantě, která by nezasahovala na maďarské území, Budapešť požadovala, aby Slováci nevratné terénní úpravy v blízkosti společné hranice neprováděli.
V Praze se za stanovisko Bratislavy nikdo příliš nebral. Spíš naopak. Když Maďarsko věc předalo mezinárodnímu soudu, v říjnu 1992 v československé federální vládě hlasovalo pro přehrazení Dunaje pět ministrů, proti bylo také pět.
Těch pět pro přehrazení byli Slováci, těch pět proti Češi.
Důležitý signál
"Dostavba Gabčíkova byla pro Slovensko důležitým momentem, pro veřejnost i pro politiky. Praha zaujala k dostavbě Gabčíkova v podstatě neutrální stanovisko. To byl jeden ze signálů, že Československo neuspokojuje důležité zájmy Slovenska," řekl k tomu Aktuálně.cz Ján Čarnogurský, v letech 1991 a 1992 předseda slovenské vlády.
Bývalý slovenský novinář Karol Wolf, v devadesátých letech bratislavský zpravodaj listu MF Dnes, soudí, že Gabčíkovo bylo zklamáním i pro řadu Slováků, kteří chtěli zachovat společný stát.
"Slováci určitě očekávali - a myslím, že oprávněně - větší podporu ze strany federální vlády. Gabčíkovo-Nagymaros byl společný projekt československých a maďarských komunistů. Po pádu komunismu ho Maďaři velmi emocionálně odmítli jako symbol komunismu. Praze byl podle mne lhostejný a Bratislava ho chtěla.
Slovensko nakonec vyhrálo všechny mezinárodní soudy a arbitráže a Gabčíkovo je funkční. Nagymaros ne. Výsledkem je, že slovenské povodí Dunaje je výborně chráněné před záplavami a můj pozemek při dunajském rameni v Bratislavě je v bezpečí. Takže happy end," uvedl Karol Wolf pro Aktuálně.cz.
V době, kdy v říjnu 1992 začalo přehrazování Gabčíkova, už bylo jasné, že Československo končí.
V červnu 1990 po volbách to přitom tak nevypadalo. Vítězné Občanské fórum nominovalo na post českého premiéra Petra Pitharta, jeho slovenským protějškem se stal do té doby ministr vnitra Vladimír Mečiar.
Jak se dodnes vypráví, dostal se k funkci hlavně proto, že řada dalších politiků Verejnosti proti násiliu (VPN), vítězného hnutí na Slovensku, neměla o premiérské křeslo zájem.
Roztočil se kolotoč česko-slovenských jednání o kompetencích, o tom, co přenechají federaci, o vzájemné spolupráci a tak dále. Později to někteří novináři nazývali turné po hradech a zámcích. Jednalo se například v Luhačovicích, Piešťanech, Trenčianských Teplicích.
První potíže se objevily už na podzim roku 1990. Slovenská národní rada schválila jazykový zákon, který přiznával menšinám právo užívat vlastní řeč, tedy především maďarštinu.
To se nelíbilo příznivcům Slovenské národní strany, takže dav na demonstraci vyrazil dveře v budově Slovenské národní rady.
Mečiar se tehdy postavil proti nacionalistům a ostře napadl Matici Slovenskou, která organizovala protestní hladovky a požadovala zákon, který by stanovil jako jedinou úřední řeč na území Slovenska slovenštinu.
V prosinci ale slovenský premiér přitlačil. Chtěl, aby kompetenční zákon o vymezení pravomocí federace a obou národních republik přijala Česká národní rada tak, jak ho navrhl slovenský parlament.
Na jaře příštího roku už ale došlo k rozkolu mezi vedením VPN a Mečiarem. Ten stranu opustil, založil vlastní Hnutí za demokratické Slovensko a rezignoval na premiérskou funkci. Tu po něm převzal Ján Čarnogurský.
Z čeho máme žít?
V knize Jak praskaly švy Mečiar připomíná, že česko-slovenské napětí mělo i hospodářský důvod. Radikální tržní reforma neměla na Slovensku takovou podporu.
"Řešili jsme základní problém, jak vůbec nově postavit ekonomiku, neboť se už chystaly strukturální změny, z nichž vyplývalo, že plošně padne hornictví a výrazně se sníží hutnický průmysl. Hliníkárna v Žiaru nad Hronom byla v podstatě před uzavřením. Košické železárny balancovaly na limitním množství oceli, aby se vůbec mohly udržet v chodu.
Dostali jsme se s Čechy do ekonomického sporu: z čeho má Slovensko vlastně žít, jak máme ekonomiku sanovat? Česká republika na tom byla bezpochyby lépe. My jsme měli minimum spotřebního průmyslu, navíc většinu výrobků jsme vyváželi na Východ, ale po pádu Varšavské smlouvy to od nás už nikdo nechtěl."
Na Slovensku rostl i odpor k osobě federálního prezidenta Václava Havla. Dvakrát byl napaden na bratislavském náměstí SNP. Nejprve 14. března 1991 na shromáždění u příležitosti vyhlášení Tisova Slovenského státu a pak znovu v říjnu 1991, kdy na něj a jeho doprovod létala vejce.
O jediný hlas
Zatímco Mečiar v opozici získával obrovskou popularitu, Čarnogurský a Pithart neúspěšně dál hledali model, na kterém by federace mohla přežít.
Naděje pohasly na začátku roku 1992. Slovenský i český parlament vypracovaly návrh tzv. Státní smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou. Na slovenské straně ale nezískal potřebnou podporu, takže 11. března téhož roku předsedové obou parlamentů (Dagmar Burešová v České republice a František Mikloško na Slovensku) společně konstatovali, že pokračovat v jednání budou ti, kteří vyjdou vítězně z voleb, plánovaných na červen 1992.
Jak už dnes víme, posledních československých voleb…
Tehdejší český premiér Petr Pithart řekl Aktuálně.cz, že k dohodě tehdy chybělo málo.
"Na jaře 1992 byla státní smlouva o federaci domluvena. Stalo se to v Milovech na českomoravské hranici po dlouhém jednání politiků a expertů. V předsednictvu Slovenské národní rady byl pak výsledek hlasování pro návrh 10:10, čili chyběl jediný hlas," vzpomíná Pithart.
Červnové volby pak vyhrály Občanská demokratická strana Václava Klause a Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. Další a zároveň závěrečnou kapitolu rozhovorů o budoucnosti Československa napsali tito dva muži.
