Pamatujete si, jaká byla vaše první reakce a myšlenky, když jste se 24. února dozvěděla, že Rusko ze tří stran napadlo Ukrajinu?
Samozřejmě si to pamatuji a je nepravděpodobné, že někdy zapomenu. Vůbec mě to nepřekvapilo, protože jsem si o Rusech nikdy nedělala iluze a o možné invazi se dlouho mluvilo. Ale do posledního dne jsem zároveň nechtěla uvěřit, že se stane něco tak velkého a hrozného.
V té době jsme byli s manželem ve Lvově, takže jsem se o sebe příliš nebála, navíc se rychle ukázalo, že Rusko nedokáže celou Ukrajinu dobýt a zničit ji jako stát. Ale bála jsem se o své rodiče v Kyjevě a babičku, která zůstala v okupované části Charkovské oblasti. Nejživější emocí prvních dnů byl údiv nad tím, že žijeme v historickém okamžiku. Je to tady: příběh, který bude později v učebnicích, se odehrává přímo před našima očima. Bylo by lepší, kdyby se to nestalo, ale nebylo možné nebýt v údivu.
Myslíte, že to, co se stalo, Ukrajinci Rusku neodpustí po několik generací?
Je pro mě těžké dělat takové předpovědi, protože nejsem sociolog, ale z toho, co vidím, se mi zdá, že současná generace dětí bude Rusko nenávidět mnohem víc než dospělí.
Bohužel mnoho starších Ukrajinců žije podle sovětských mýtů. Věří, že ruský útok je nějaká anomálie způsobená Vladimirem Putinem osobně nebo nějakými složitými geopolitickými problémy. Že za to nemohou obyčejní Rusové, tedy alespoň ti, kteří válku nepodporují. Obraz moderního zločinného agresora Ruska a stále "skvělé" ruské klasické kultury v jejich představivosti snadno koexistují. Ale děti, které všechny tak či onak trpěly a dobře vědí kvůli komu, jsou ve svém postoji k Rusku mnohem přímější. A tento pocit přenesou i na své děti. Proto si myslím, že Ukrajinci Rusku jen tak neodpustí, ale záleží to i na tom, co se bude dít v Rusku samotném.
Ella Jevtušenková
- Ukrajinská básnířka, hudebnice a překladatelka.
- Narozena v roce 1996 v Kyjevě.
- Za svoje básnické sbírky a překlady získala několik cen.
- Na sociální síti Telegram provozuje populární účet o literatuře nazvaný Ella v zemi slov.
Jaký máte jako ukrajinská básnířka vztah k ruské literatuře? Změní se teď?
K ruské literatuře a k modernímu ruskému literárnímu prostředí nemám žádný vztah a nikdy jsem neměla. Moje formování jako autorky se odehrávalo už po roce 2014 (po ruské anexi Krymu a válce na Donbase - pozn. red.). Pokud se bavíme o klasické literatuře, měla jsem velmi ráda ruskou poezii desátých a dvacátých let minulého století, zvláště Marinu Cvetajevovou. Ale neměla na mě rozhodující vliv.
Ruská literatura pro mě vždy byla jen jednou ze světových literatur, které bylo snadné se vzdát jako poměrně toxické literatury, zejména ve vztahu k nám, k Ukrajincům. Takže po loňském 24. únoru se toho pro mě v tomto ohledu moc nezměnilo. Jen jsem snad začala agresivněji reagovat na jakékoli ospravedlňování a glorifikaci ruské literatury zejména ze strany cizinců. V takových chvílích vždy začnu vysvětlovat, co je na ruské literatuře špatného, proč je mi nepříjemné slyšet na ni chvalozpěvy a proč je Alexandr Puškin to samé jako Vladimir Putin, jen v poezii.
Zklamala vás reakce ruských umělců? Ve smyslu, že někdo mlčí, a někdo dokonce podporoval Putina.
V prvních dnech totální invaze mnoho Ukrajinců upřímně věřilo, že v Rusku propuknou nepokoje. Že se teď všechno změní, i když Rusko svou dřívější agresi proti Ukrajině od roku 2014 neuznávalo. Dokonce jsme apelovali na ruské umělce a blogery, aby vyzvali své publikum k chození na shromáždění.
Velmi rychle se ukázalo, že je to chyba a že maximum toho, čeho je většina ruských intelektuálů schopna, je vymlouvat se, proč Rusové nemohou ve své zemi nic dělat. A stěžovat si, že je z nějakého důvodu v zahraničí nemají rádi.
Takže ano, určité zklamání tam bylo, ale neřekla bych, že to bylo až takové překvapení. Mohou se lidé, kteří po staletí šťastně žili pod jhem a oslavovali cara, změnit v jediném okamžiku? Nepravděpodobné. Teď nám zbývá vůči nim jen pohrdání.
A co je podle vás základem ruského odmítání ukrajinské identity, kultury a ukrajinského jazyka?
Zřejmě jste nemyslel odmítnutí, ale spíše popření. Tuto situaci lze posuzovat z klasického postkoloniálního hlediska, protože Rusko si stále nárokuje titul impéria, a proto prosazuje nadřazenost ruské kultury nad dobytými národy. Ukrajinu považuje za dočasně ztracenou kolonii.
Pokud však zabrousíte hlouběji, vše je trochu složitější: když v sedmnáctém století začala Moskva anektovat ukrajinské země, byla zde úroveň kultury mnohem vyšší než tam. V Kyjevě fungovala univerzita západního typu Kyjevsko-mohyljanská akademie (založena v roce 1632 - pozn. red.), která v Moskvě neexistovala. Naši teologové, spisovatelé a intelektuálové měli úzké vztahy s evropskými zeměmi a naše kultura zažila rozkvět barokní éry.
To vše přinesli Ukrajinci do Moskvy, kde si jejich zisky přivlastnili a oni sami byli obviněni z kacířství. Pro metropoli bylo ostudou čerpat světlo poznání z vlastní kolonie. Kulturní a duchovní život na Ukrajině byl postupně utlumován, umělci byli lákáni do Ruska penězi a vzděláním a přední vzdělávací instituce se objevily v Petrohradě a Moskvě.
Od té doby si naši kulturu Rusové přivlastnili, a to díla i umělce samotné, a pokud to nebylo možné, tak ji fyzicky zničili. To platí i pro dvacáté století. Propagují malíře Kazimira Maleviče celému světu jako ruského umělce (narodil se v Kyjevě - pozn. red.), zatímco 99 procent ukrajinských spisovatelů, divadelníků a intelektuálů bylo během represí ve třicátých letech minulého století zastřeleno nebo jinak zničeno.
Celá tato politika má dvojí účel. Na jedné straně ukázat Ukrajince jako méněcenné, nerozvinuté lidi, kteří nemají vysokou kulturu. Na druhé straně prosazovat se jako národ, který zejména kulturně dominuje svému regionu. Pro ukrajinské umělce a intelektuály je to všechno velmi jednoduché a samozřejmé, ale ruská propaganda je mocný a dobře financovaný projekt, který ovlivňuje celý svět, a dokonce i některé samotné Ukrajince.
Vnímáte válku jako boj Ukrajiny o její samotnou existenci?
Samozřejmě - stejně jako většina Ukrajinců. A myslím si, že jsme svou existenci jako státu a národa už obhájili. Další věc je, že Rusko si nemůže dovolit ostudnou porážku, a tak se nadále snaží získat alespoň část ukrajinského území.
Mohu se zeptat, jak válka ovlivnila vás a vaše blízké? V tom smyslu, zda máte příbuzné v armádě nebo na místech okupovaných Ruskem…
Jak jsem už zmínila, moje babička byla od prvních dnů války v okupované části Charkovské oblasti. Naštěstí se nám tam podařilo převézt peníze a poblíž byli příbuzní, kteří jí pomohli. S pomocí dobrovolníků se ji pak povedlo odvézt a nyní je v Kyjevě. Je bolestivé uvědomit si, že člověk, který jako dítě přežil druhou světovou válku, si musel v takovém věku znovu projít těmito hrůzami. Opravdu by se chtěla vrátit domů, ale v tuto chvíli to není možné.
V armádě mám mnoho přátel, blízkých i vzdálených. Někteří zemřeli nebo zmizeli.
Pro mě osobně byla největším traumatem války nutnost opustit domov, abych neskončila na okupovaném území. Vzhledem k povaze mé práce bych to nepřežila. Je těžké žít v nejistotě, ani teď na Ukrajině nelze nic plánovat na příští měsíc či týden. Trochu jsme si na to už zvykli. Naštěstí jsou všichni moji příbuzní v pořádku, náš dům je také v pořádku. Je to velké štěstí a děkuji za to naší armádě.
A reflektujete nějak válku ve své tvorbě?
Během prvních několika měsíců jsem napsala mnoho básní o válce. Nejen proto, že to byl způsob, jak se vyrovnat s emocemi, ale také proto, že jsem viděla úplnou explozi zájmu o ukrajinskou kulturu a zejména o poezii, která by okamžitě přenesla naši zkušenost. Jelikož jsem také překladatelkou, přeložila jsem a stále překládám mnoho ukrajinské poezie do angličtiny a francouzštiny. Právě proto, že válka vyvolala zájem o naši kulturu, kterou předtím znal jen málokdo.
Teď už o válce skoro nepíšu, žiju v relativně klidném, západním městečku a nepřicházím s ní přímo do styku. Jsem zvyklá psát jen o vlastní zkušenosti. Ale dál překládám, považuji to za jakousi misi, za užitečnou věc, kterou mohu pro Ukrajinu udělat. Není to úplně stejné jako vzít do ruky zbraň a bojovat, ale to já nedokážu.
