Na červené turistické trase mezi českými vesnicemi Gerník a Rovensko v Banátu stojí osamělý modrý domek. Do průčelí se skromným dřevěným posezením, nad kterým visí prkno s nápisem "U Filipa", se uprostřed léta opírá ostré slunce. Ve stínu přilehlého stromu brnká na kytaru Luboš, ajťák z Ústí nad Orlicí, který salaš tisíc kilometrů od domova koupil před dvěma a půl lety.
"Objevil jsem to tady při cestování s kamarády. Okouzlilo mě to natolik, že jsem se do Banátu vracel a prochodil ho křížem krážem. Procházel jsem kolem tohoto domku a říkal si, že kdyby se někdy naskytla možnost ho koupit, jdu do toho. A ono se to fakt stalo," ukazuje na stavení propojené se zděnou stodolou s dřevěným štítem. Samota, kam vede jen prašná cesta, se nachází na krásném místě s výhledy na zvlněnou krajinu.
Luboš sem, do divokých rumunských kopců, jezdí třikrát do roka. Celoročně dům obývá svérázný chlapík Jirka. Poprvé sem zavítal před pěti lety, a jak sám říká: přišel, líbilo se mu tu, tak zůstal.
Salaš funguje jako provizorní hospoda. Vyprahlým turistům, kteří se vydají na túru mezi zmiňovanými českými vesnicemi, Luboš s Jirkou rádi prodají pivo v plechovce a zavedou s nimi řeč.
Banát pro Čechy představuje unikátní místo. Nad Dunajem u hranic se Srbskem se dodnes zachovalo šest vesnic, kde se mluví jen česky a tamní život vypadá jako před několika desetiletími u nás. První krajané sem přišli v roce 1823, když si místní obchodník se dřevem potřeboval najmout pracovní sílu na vytěžení lesa a Čechům slíbil polnosti i dobrý výdělek.
Skutečnost tak růžová nakonec nebyla, ale mezi nic netušícími Čechy to vzbudilo zájem. Do Rumunska odcestovali a usadili se tam.
Druhá vlna osidlování začala už o tři roky později, tentokrát nabídka přišla přímo od rakouských císařských úřadů, které Čechům za život v rumunském pohraničí slíbily na deset let zproštění od vojenské služby a placení daní. Dalších zhruba padesát rodin přišlo z Česka do Banátu v roce 1863. (Jak se čeští krajané do Rumunska dostali a jak zde nyní žijí, se dočtete ve fotogalerii v úvodu textu.)
Čtvrtá vlna osidlování
Zejména od 90. let minulého století počet obyvatel v českých vesnicích prudce klesá, což souvisí se zavřením dolů, které místním mužům dávaly práci. Lidé se začali stěhovat zpět do Česka a prodávat své banátské chalupy. Oblast se stala spíše živým skanzenem lákajícím české turisty, kteří se chtějí podívat, jak se žilo za dob jejich babiček.
Luboš a Jirka ale představují nový fenomén, který se objevil v posledních letech.
"Banát se osidloval ve třech vlnách v 19. století a teď tu máme čtvrtou. Jsou to Češi, kteří přijedou jako turisté, líbí se jim tady, a tak tu koupí dům. Jezdí sem pak na chalupu, bydlí tu nastálo nebo se připravují na to, že jednou bydlet budou," popisuje Josef Merhaut, knihovník a sedlák z největší české obce Gerníku, který s manželkou Marií doma ubytovává turisty. Podle něj od roku 2000 jen v jeho vesnici koupilo dům až osmdesát lidí, kteří předtím v Banátu neměli žádné kořeny. Zmiňuje svou kamarádku veterinářku, automechanika s manželkou, herečku ze Slovenska nebo zedníka z moravských Ivančic.
Stejně jako oni si chalupu v Gerníku pořídil i Jiří Gomola, který zde žije s partnerkou, německou umělkyní Susanne Vierovou. "Do Gerníku jsem se poprvé dostala v roce 2019 na mezinárodní umělecký Gerník Art Camp. Hned jsem si to tu zamilovala a rozhodla se zůstat," vzpomíná malířka, která si v obci otevřela ateliér fungující také coby galerie.
Většinu přistěhovalců láká příslib romantického způsobu života jako za starých časů. Lidé tu pořád žijí hlavně z toho, co si vypěstují na poli nebo co jim dají domácí zvířata. Ráno vyhání krávy na pastvu a večer je běžné, že zatímco turisté popíjejí v místní hospodě české pivo, obyvatelé Gerníku zase zahánějí krávy zpátky do chlévů.
Nově příchozí jsou zpravidla lidé, pro které peníze nepředstavují příliš důležitou hodnotu a řádem doma se cítí být svázáni.
"Tady se neplánuje. Tady ráno vstaneš a žiješ. Celý život jsem podnikal a dělal jsem sedm dní v týdnu. Pak přijedete sem a zjistíte, že jsou důležitější věci než jen pracovat, vydělávat a splácet hypotéku," zdůrazňuje Gomola. S partnerkou tu žijí hlavně z úspor a jeho invalidního důchodu nebo z peněz za obrazy, které Vierová prodá. Čas od času na seně ubytují cestovatele z Česka. "Vždycky říkáme, že nemáme peníze, ale lásku," usmívá se.
Kruté zimy
Podobně to cítí Miloš Dvořák, který na začátku července přijel do českých vesnic na dovolenou. "Do Banátu buď přijedeš a řekneš si: Dobrý, viděl jsem to. Nebo tě to chytne tak, že tady chceš žít. To je můj případ. Letos jsem tady už potřetí. Mám tři roky do důchodu a pak bych se tu chtěl usadit. Tady je pohoda, na rozdíl od Česka nic nemusíš," shrnuje.
Taky Jirka ze salaše U Filipa patří mezi lidi, co nechtějí žít v běžných společenských mantinelech. "Lidi tady nemají hypotéku, barák je jejich. Žádný auto na leasing, je jejich. Je to absolutně svobodná země," nabízí svérázné vysvětlení, proč našel nový domov právě v Rumunsku.
A není to jen nedotčená příroda a "pohoda", co nově příchozí Čechy láká ke koupi banátské chalupy. Zatímco v Česku víkendový dům na venkově stojí několik milionů, v českých vesnicích v Rumunsku dosahuje stovek tisíc korun.
V posledních letech ale i tady ceny strmě rostou. Podle výpovědí místních se zde ještě před pěti lety dal koupit dům za asi 5000 eur (okolo 125 tisíc korun). "Já jsem se Zuzankou pořídil chalupu za 8000 eur, rok předtím stála 4000. A dneska má hodnotu několikanásobně vyšší. Ceny vzrostly astronomicky," vysvětluje Jiří Gomola.
Ačkoliv turisté mohou být na první pohled uhranuti romantikou Banátu, život je tu tvrdý. Přes léto místní od rána do večera pracují na poli a kolem svého domu, zimy jsou však obzvlášť dlouhé a tuhé. "Jen sedíš u kamen, přikládáš a odhrnuješ sníh. Přijde ponorka a tu už tady pár lidí psychicky nedalo a odjeli. Život tady není pro každého," upozorňuje Gomola.
Až na hospodaření na poli nebo ubytování turistů z Česka v Banátu není moc práce. Také lékařská péče je hůře dostupná. Nejbližší nemocnice je ve Staré Moldavě vzdálené od Gerníku přes dvacet kilometrů, silnice jsou ale ve špatném stavu.
V posledních letech se však život starousedlíků modernizuje. "Na Gerníku bývávalo 320 koní. V roce 2003, kdy jsem tam začal jezdit, jich krajané měli už jen padesát, dnes tam žijí možná čtyři. Nahradily je traktory. Dorazily tam pračky, ledničky, mobily, televize," srovnává Ivo Dokoupil z neziskové organizace Člověk v tísni, který se skoro dvě dekády věnuje pomoci místním lidem hlavně s rozvojem turistického ruchu.
Gerník nikdy nezahyne
Po uzavření uhelných dolů turismus představuje nejefektivnější a nejsnazší způsob, jak si banátští Češi mohou vydělat. Člověk v tísni zřídil pro přilákání návštěvníků z Česka webové stránky Banat.cz a postupně krajany učí, co všechno můžou turistům nabízet.
Jde to ale pomalu. Ze začátku jim Dokoupil natiskl nálepky na domácí výrobky s logem Banátu, aby je pak místní mohli prodávat za víc peněz. Trvalo tři roky, než byla první babička ochotná je na svoje marmelády nalepit. Teď je to běžná praxe.
"Mně se to taky napřed moc nezdálo. Pak začali do Gerníku jezdit lidé z Člověka v tísni nebo charit, našli mě v knihovně a já je u sebe ubytoval. Ze začátku jsem to dělal skoro zadarmo, pak jich ale začalo chodit čím dál více. Tak se stalo, že radši než jít na pole, zůstali jsme s turistou v chalupě, protože nám to vyneslo víc peněz," vypráví Josef Merhaut. Nyní s manželkou žije jen v jedné místnosti a ty zbývající v chalupě pronajímá.
I když jsou místní v rumunském Banátu konzervativní a nové věci přijímají jen pomalu, Merhautovi skupování domů v Gerníku nevadí. Věří, že to obci pomůže. Počet českých krajanů totiž za uplynulých 30 let výrazně klesl. Na začátku 90. let měla vesnice necelou tisícovku obyvatel, o deset let později přes 500 a teď tu trvale žijí jen necelé dvě stovky lidí. "Když sem přichází noví lidé, vesnice se zvedá zpátky. Díky tomu, že tu baráky kupují lidé z Česka, Gerník nikdy nezahyne. I když to třeba nebude ten původní."
