Bejrút - Uprchlické tábory na Blízkém východě obchází chudoba i strach z budoucnosti.
Před válkou jen do Libanonu uprchl více jak milion Syřanů. Území státu, který je sedmkrát menší než Česko, tak pokryly tisíce menších či větších stanových městeček. Stejná situace panuje i na syrsko-turecké hranici. A rychle se zhoršuje.
"Kdybych mohla, klidně bych se vydala přes moře," řekla listu The Independent Híba Sajjídová. "Cesta na Západ stojí 5000 dolarů a já bohužel nemám peníze. Kdybych je měla, klidně bych odešla i za cenu, že možná zemřu v moři. Život tady je příliš těžký," vypráví žena, která je jedním z více než milionu uprchlíků, kteří nalezli ochranu v sousedním Libanonu. Její příběh je typickým odrazem občanské války v Sýrii.
Její manžel je nezvěstný od té doby, co rodnou Ghútou, předměstí Damašku, otřásly chemické útoky. Pro záchranu vlastního života se Híba proto rozhodla uprchnout právě do Libanonu, kde dnes i se čtyřmi dětmi žije v chodbě nelegálního tábora v horách.
"Chci vyučovat své děti. Nikdo tu formálně nechodí do školy. Ty neexistují," popisuje život v táboře. Dodává, že nic zde není jednoduché. Příděly jídla se menší každým dnem, stejně jako přístup k lékařské péči.
Bez jídla a nemocnic touží jít na Západ
Hída Sajjídová tak naráží na problém, ve kterém se ocitly mnohé humanitární organizace, které pomáhají v uprchlických táborech přímo v místě konfliktu. Ty při OSN přiznávají, že na fungování už nemají dostatek peněz. Týká se to i Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Ten proto snižuje příděly jídla a v Iráku zavírá nemocnice.
Tisíce uprchlíků proto stále častěji vzhlíží směrem na Západ. V uprchlických táborech jich mnoho prožilo několik let a - bez naděje na návrat do své domoviny - stále častěji končí v rukou pašeráků. Respektive zatím jen ti, kteří si to mohou dovolit. Ty ostatní od toho, aby nasedli do dřevěných bárek a vydali se přes Egejské či Středozemní moře, odrazuje strach.
Stejně jako devětadvacetiletou Farahe Nimerovou. "Ráda bych se vydala do Evropy, ale jsem příliš vyděšená tím, že bych měla se svou rodinou nastoupit do člunu. Neumím plavat, a kdyby se něco stalo, utopila bych se. Zanechala bych tu po sobě tři děti," vypráví. "Kdyby mi Británie nabídla pomoc, neváhala bych ani minutu. Má dcera je nemocná, má leukemii a nutně potřebuje transfúzi," dodává.
Dánsko uprchlíky před cestou varuje - v libanonských novinách
Pomoc Západu je však zatím příliš vzdálená. Zvláště teď, kdy v Evropě stále častěji sílí obavy z dalšího přijímání běženců. Situaci nepomáhají ani reklamy, které Dánsko umístilo do několika libanonských novin. Ty uprchlíky zrazují před cestou do Evropy. Žadatele o azyl varují před novými omezeními, která na běžence po překonání moře čekají.
Stovky tisíc uprchlíků tak budou dále přežívat v několika set tisícových táborech, ve stanových městečkách, která jsou všechno možné, jen ne dočasná. Největší uprchlický tábor na Blízkém východě Zátarí před měsícem oslavil tři roky existence. Tábor umístěný na turecko-jordánské hranici se měl přitom původně stát krátkodobým domovem pro několik stovek uprchlíků. Dnes se v nevyhovujících podmínkách tísní přes 80 000 lidí.
Snadná oběť islámského extremismu
U části z nich pak podle odborníků hrozí možnost, že se snadno stanou terčem islámských extremistů a organizovaných náborů z řad Islámského státu. Ohroženi jsou pak mladí muži, kteří si s sebou nesou psychické trauma z válečného konfliktu. Islámský stát těmto lidem slibuje šanci na změnu. Lákavé.
A zatímco v Sýrii dál trvá občanská válka, v Ketermaye, neformálním táboře pro více jak 300 uprchlíků, matky kolébají své děti. Ty větší vyrazily do ulic stanového městečka. Bosé si hrají na ulici před tím, než je matky zavolají zpátky domů, do stanů.
