Jak lze charakterizovat válčení Ruska na Ukrajině?
Jako strategické fiasko, katastrofu a debakl pro Rusko i jeho armádu. Kreml nedosáhl žádného ze základních cílů, které si na začátku války stanovil. Evidentně chtěl ovládnout celou Ukrajinu, podřídit si ji. To se mu ale nepodařilo a podle mě už ani nepodaří. Pokud přihlédneme k obrovským lidským ztrátám, které Rusko utrpělo a které pokračují, ale i k likvidačním ekonomickým sankcím Západu, tak nic, co Kreml případně ještě získá, nemůže vyvážit obrovské škody na ruské straně. Z hlediska nákladů a zisků - řečeno technokraticky - je to pro Kreml katastrofa.
Čím si vysvětlujete nenaplněné plány ruské armády?
Aniž bych si dělal patent na rozum, tak zmíním alespoň čtyři obrovské chyby. Zaprvé: Kreml až neuvěřitelně přecenil schopnosti své armády. Jako kdyby uvěřil vlastní propagandě.
Zadruhé: ohromně podcenil ukrajinskou armádu a Ukrajinu jako celek. I tady podlehl vlastní propagandě. Ve svých představách zaútočil na Ukrajinu z roku 2014. Jako kdyby neviděl či nechtěl vidět osm let obrovských změn, které se v ukrajinské armádě od anexe Krymu udály. Od základů se změnila. Moc rád bych věděl, co ruské zpravodajské služby, o nichž si stále myslím, že jsou špičkové, hlásily do Kremlu o politické a vojenské situaci na Ukrajině. Něco v tom muselo fatálně selhat. Buď Vladimir Putin, stejně jako Josif Stalin v roce 1941, neuvěřil správným informacím. Anebo byly zpravodajské služby, stejně jako ty americké v roce 2003, pod tak obrovským tlakem, že dodávaly politikům informace, o nichž si myslely, že je chtějí slyšet. Celé je to pro mě záhada.
Zatřetí: Kreml naprosto chybně odhadl reakci Západu.
A konečně začtvrté: do rozhodování ruských velitelů se zjevně neustále motají vrcholoví politici. Jde o naprosto nezvládnutou koordinaci vojenského a politického rozhodování.
Trpící Gerasimov
Šéf ruského generálního štábu Valerij Gerasimov by měl přitom patřit i s nejbližšími spolupracovníky ke strategické vojenské špičce. Těmto vojákům tedy ruští politici v čele s prezidentem Vladimirem Putinem kazí jejich plány a pak i rozhodování?
Tak to podle mě ve značné míře je. Politici mají určovat cíle války a vojáci naopak způsob řešení a také prostředky, jimiž těchto cílů dosáhnou. Jinými slovy: vojáci se nemají vyjadřovat k politickým cílům války a politici jim pak nemají co mluvit do jejich vojenského řemesla.
Typickým příkladem, jak se to nemá dělat, byla válka ve Vietnamu. Američtí prezidenti po celou dobu jejího trvání nebyli schopni jednoznačně říct, čeho se má ve Vietnamu dosáhnout. Avšak o to vehementněji mluvili vojákům do toho, jakými zbraněmi, a dokonce i jak mají bojovat. Výsledek tomu odpovídal.
Perfektní ukázkou toho, jak to může fungovat, byla naopak první válka v Zálivu v roce 1991. Vojáci dostali od politiků jasný pokyn: Vyžeňte Iráčany z okupovaného Kuvajtu a použijte k tomu - kromě jaderných zbraní - jakékoliv prostředky. A vojáci ten úkol splnili na jedničku.
Ruské politické vedení dalo armádě nesplnitelný a nesmyslný rozkaz a celou dobu mluví generálům do toho, jak ho mají splnit.
Co se tedy děje v hlavě generála Gerasimova, pokud mu do jeho řemesla prezident Putin opravdu mluví?
To už spekulujeme. Ale asi dost trpí. Stačí se podívat na deprimované výrazy nejenom Gerasimova, ale i ministra obrany Sergeje Šojgua. Musí jim být jasné, do čeho se dostali a že už z toho není cesty ven.
Gerasimov je vynikající teoretik a špičkový vojenský myslitel. Lidé, kteří se s ním potkali, mi potvrdili, že jde o zvláštní typ vojenského intelektuála. Což bylo v Sovětském svazu i dnes v Rusku dost neobvyklé. Gerasimov je jakási ruská obdoba amerického generála a později ministra obrany Jamese Mattise, někdejšího velitele amerických sil v Iráku či Afghánistánu. Je přesným opakem archetypu primitivního sovětského zupáka. Rusové nicméně chybují na všech úrovních, nejenom na té strategické, ale i operační nebo taktické.
Nepoužitelné postupy v moderní válce
Ocitla se ruská vojenská strategie v krizi? Bez ohledu na její tradice a zkušenosti.
Rusko má v tomto směru opravdu bohatou tradici. Pokud ji ale neobnovujete, reálně nepoužíváte a donekonečna se probíráte příručkami či memoáry z druhé světové války, tak vám to vojensky nikterak nepomůže.
Rusové válčili ve velkém naposledy právě v druhé světové válce. Od té doby si neprošli ani vzdáleně ničím srovnatelným. Zatímco Američané, když to přeženu, válčili téměř nepřetržitě. Ruská armáda si poslední čtvrtstoletí takříkajíc jen hrála na válku - ať už v Čečensku, Gruzii, na Krymu, Donbasu či v Sýrii. To vše byly jen malé a rychlé akce. Nečelili dobře vyzbrojenému a hlavně k obraně vysoce motivovanému státu. To už není Ukrajina z roku 2014, kdy Kreml jen natáhl ruku a vzal si Krym.
Jsou Rusové schopni se z této krize a chyb, kterých se napadením Ukrajiny dopustili, poučit?
Zatím tomu nic moc nenasvědčuje. Poučením ale možná je, že to vzdali u Kyjeva a stáhli se, aby se soustředili na jižní frontu. Jednoduše poznali, že na své původní cíle nestačí.
Pokud jde ale o zmíněnou taktickou úroveň, tak žádné změny nebo poučení z chyb na ruské straně nevidím. V moderních armádách velitel určí cíl a nechá už na podřízených, jak ho splní. Nechává jim volnost, prostor pro iniciativu. Tohle je v armádách NATO standardem a naučili se to s pomocí západních instruktorů i Ukrajinci.
Zatímco Rusové se stále drží rigidního stylu, při kterém velitel zadá komplikovaný a velmi rozsáhlý rozkaz, v němž určuje do detailu všechny podrobnosti a vyžaduje jejich splnění. V moderní válce je podobný postup zcela nepoužitelný. Zejména proto, že situace na bojišti se neustále a zpravidla dost rychle mění.
Zdá se, že třeba v Sýrii se Rusové začali chovat flexibilně. Jenže tam nikdy neměli více než pět tisíc vojáků - výsadkových nebo speciálních jednotek. Na Ukrajinu zaútočili s dvěstětisícovou armádou. Nemluvě o zmíněném vměšování politiků do řemesla vojáků, na které je vyvíjen tlak k okamžitým výsledkům. A možná i za každou cenu. Jako například teď na východní frontě, kdy ruské jednotky útočí i za cenu nemalých ztrát do hluboké a členité ukrajinské obrany, takže postupují jen velmi pomalu.
Nakolik je reálné, že Kreml sáhne v nouzi k jaderným zbraním?
Pokud by se k tomu prezident Putin přece jen odhodlal, udělal by obrovskou hloupost, sebevražednou pitomost. I když si budeme muset asi zvykat na to, že když je něco pitomost, tak to ještě neznamená, že to Rusové neudělají. Nemůžeme nad tím tudíž jen mávnout rukou s tím, že použití jaderných zbraní Ruskem je na Ukrajině absolutně vyloučeno.
V tom případě by už ale Kreml překročil všechny myslitelné hranice. Navíc i vojenský efekt by byl dost diskutabilní: obrovské ztráty Ukrajinců by byly kvůli radioaktivnímu spadu doprovázeny i ruskými oběťmi. A Ukrajina by se ani potom nevzdala.
Válka zkrátka došla po Mariupolu a zničení dalších měst či masakrech podobných tomu v Buči natolik daleko, že ať Kreml udělá cokoliv, Ukrajinci se mu nevzdají. Nepřijmou nic jiného než vyhnání ruské armády z pevninské části svého území.
A pokud by Kreml přece jen sáhl po jaderných zbraních, od Ruska by se odvrátili už úplně všichni - včetně Číny. Neumím si také představit, že členské země NATO by na ruský jaderný útok důrazněji nereagovaly - že by "jen" dál vyzbrojovaly Ukrajinu.
Tanky nejsou zastaralé
Co může tato válka změnit v nasazení bojových jednotek? Ještě větší využívání průzkumu, radioelektronického boje, bojových dronů a chytrých protitankových zbraní? A naopak třeba útlum tanků?
Vždy, když někde dostanou tankové jednotky výprask, začnou různí "odborníci" prohlašovat, že tanky končí a že jde o překonaný způsob boje. Tanky nejsou v žádném případě zastaralé, jen ruští velitelé jsou neschopní.
Pokud jsou tanky nasazeny do boje synergicky, tedy v koordinaci s průzkumem, dělostřelectvem, pěchotou či letectvem, tak jde o nenahraditelnou kombinaci palebné síly, pancéřové ochrany a pohyblivosti. Ostatně i na Ukrajině už proběhlo několik tankových bitev, ve kterých Ukrajinci zvítězili, protože v nich prokázali mimořádnou taktickou vyspělost. Tyhle bitvy obrněnců vstoupí do historie. Hlavní síla dronů není mimochodem v ničení pozemních cílů, ale právě v průzkumu. Jejich informace pak může v reálném čase velmi efektivně využívat dělostřelectvo, tankové jednotky nevyjímaje.
Možná leckoho překvapím, ale Ukrajinci se od anexe Krymu před osmi lety dostali i s pomocí NATO v lecčem na úroveň západních armád.
Může válka na Ukrajině změnit ochotu zemí NATO, tedy i Česka, investovat efektivně do své obrany?
Doufám, že ano. Teď asi nebude problém politicky i společensky uhájit velké a také velmi potřebné zbrojní akvizice. Armády většiny evropských zemí, včetně té české, totiž výrazně zaostávají. Téměř jediní, kdo nemusí nic moc měnit, jsou Poláci.
Jinou věcí je efektivita, kterou jste zmínil. I tady má české ministerstvo obrany problém. Zjevně nemá odborníky, aby kvalitně a rychle zvládalo rozsáhlá výběrová řízení. Což ostatně ukazuje i praxe.
Možná až otřesným příkladem je tendr na bojová vozidla pěchoty, který se po mnoha letech výběru, testování a specifikace vlastností obrněnců nepohnul z bodu nula. Výběrová řízení velkých zakázek se tedy i proto nebudou nejspíše řešit výběrovým řízením, ale přímým oslovením spojeneckého státu. Třebaže i k tomuto oslovení musíte mít špičkové odborníky. Snad se na jejich získání či vyškolení zapracuje.
Je nejvyšší čas. Kromě zmíněných bojových vozidel je na spadnutí výběr stíhaček a pořízení tanků. Uvidíme, zda to ministerstvo obrany personálně zvládne.
