Zakladatelka ruské organizace pro pomoc uprchlíkům Graždanskoje Sodějstvije (Občanská pomoc) večer obdržela na slavnostním zahájení festivalu Jeden svět cenu Homo homini.
Tu společnost Člověk v tísni, která festival pořádá, každoročně uděluje osobnostem, jež se významně zasloužily o prosazování lidských práv, demokracie a nenásilného řešení konfliktů ve světě. Aktuálně.cz paní Gannuškinovou těsně před převzetím ceny vyzpovídalo:
Jak funguje Rusko za vlády prezidenta Putina?
Stát může fungovat jedině tehdy, existuje-li v něm několik na sobě nezávislých prvků. Parlament volený lidmi, nezávislá soudní moc, fungující samospráva, která je v tak velké zemi, jako je Rusko, nezbytná, svobodný tisk, který může říct státní moci, co si o ní myslí apod. Jenže Putin tyto nezávislé větve podřezal. Gubernátoři jsou jmenováni. Neexistují volby do horní komory parlamentu. Existuje obrovský vliv administrativy na volby do dolní komory. Vraždy novinářů jsou takřka na denním pořádku. Tím pádem však Putin ztratil zpětnou vazbu. Kolem něj existuje skupina lidí, která mezi sebou bojuje o to, co mu kdo řekne. Tím se stává on sám objektem manipulace. On je car, kterého musíte neustále něčím strašit. Posledními strašáky se pro něj staly "oranžové" revoluce, poté různé případy špionáže, což by samo o sobě bylo legrační, kdyby ti obvinění nekončili ve vězení. No a poslední hrozbu, kterou si tito "vlivoví agenti" vymysleli, jsou nevládní organizace.
Pociťujete nějaký tlak na vaši činnost od schválení kontroverzní novely zákona o neziskových organizacích?
Samozřejmě. Už jen proto, že v dubnu budeme muset odevzdat výroční zprávy, což znamená ohromné množství papírování. Stát neuvěřitelně zasahuje do naší činnosti. Chce vědět, kteří lidi pro nás pracují, kdo snědl jaký chlebíček na jakém setkání apod. Všechny věci, které musíme splnit, jsou v tom zákonu naformulovány tak vágně, že nás klidně můžou obvinit téměř z čehokoliv. Nám z toho už od dubna úplně běhá mráz po zádech.
Můžete říct, jestli už byl tento zákon nějak aplikován v praxi?
Teď zrovna se řešil případ organizace Rusko-čečenského přátelství. Její předseda byl odsouzen za podněcování k etnické nenávisti. Organizace jej musela vyloučit ze svých řad a veřejně napsat, že se neztotožňuje s jeho názory. Stát se tu organizaci snažil zlikvidovat už delší dobu. Já jsem jim dokonce pomáhala, ale proti tomu zákonu jsem neměla žádnou šanci. Ještě když se ten zákon teprve projednával v parlamentu, úředníci a policisté pochopili, že nevládky nejsou v oblibě, a okamžitě začali vydávat návrhy na uzavření organizací. Prokuratura rozesílala ohromné množství "oficiálních" varování ve kterých nalézali různé nezákonné prvky v naši činnosti.
Co stálo v těch varováních?
(Lidskoprávní) Organizace Memorial například dostala varování za to, že na jejich webu viselo prohlášení muftího pro Dálný Východ. Já jsem se na něj sama obrátila, aby vydal stanovisko k některým textům, za které byli lidé odsouzeni k dlouholetým trestům vězení. Ti lidé byli odsouzeni na 4 roky například za držení zakázané literatury, i když takový pojem ruské právo vůbec nezná. Já jsem od toho muftího chtěla vědět, jestli muslim, který si tyto texty přečte, v nich může najít výzvy k páchání násilí. Možná to jako křesťanka nechápu, třeba v tom textu muslimové vidí něco jiného než já. Ale ten muftí řekl, že nic takového v těch textech není. Ten případ jde teď k Evropskému soudu pro lidská práva. Ostatně, nedávno jsem dostala i já upozornění prokuratury, že porušuji zákon o uprchlících. To obvinění je z právního hlediska absurdní. Jsem občanka Ruska a zákon o uprchlících se mě netýká.
Jaký byl hlavní důvod k tomu, že prezident Putin tento zákon prosadil?
Je pravda, že Putin ten zákon prosadil, ale z formálního hlediska to bylo velice chytře udělané. Z každé parlamentní frakce byl vybrán jeden člověk a všichni dohromady potvrdili, že přijetí zákona se setkalo s podporou napříč politickým spektrem. Putin si myslí, že všechny organizace, které komunikují se světem a nedejbože dostávají peníze ze Západu, jsou cizorodým prvkem v ruské společnosti.
Co vlastně přiměje učitelku matematiky, aby se dala na obhajobu lidských práv?
Matematik je stejný občan, jako kterýkoliv jiný člověk. Možná, že učitel cítí větší zodpovědnost za to, co se děje, protože jeho prostřednictvím se u mladých lidí formuje životní názor. Lidská práva nejsou profese, ale potřeba, kterou cítí všichni lidé. Člověk přirozeně cítí jakousi vnitřní potřebu pomáhat druhým. Život k tomu prostě vede. No a v nějaký určitý moment o vás začnou říkat, že jste obhájcem lidských práv.
Kdy začali říkat o vás, že jste obhájkyně lidských práv?
Mně takhle poprvé označili, když jsem v roce 1992 byla pozvána na setkání arménské a ázerbájdžánské inteligence. Tehdy v novinách napsali, že přijela obhájkyně lidských práv. Ale podotýkám, že je to pouze jedna z mých profesí. Třeba i zavražděná Anna Politkovská, i když byla novinářka, byla také obhájkyní lidských opráv. Pro mě ve slovním spojení "práva člověka" je důležitější to slovo člověk. Protože, když se koná nějaká nespravedlnost, ale je podle práva, tak někteří říkají: Tak do toho my nejdeme, protože je to legální. Ale u mě to tak nefunguje. Protože jestliže je člověk vystaven nějakému utlačování, tak je to pro mě důvod, proč se tím mám zabývat.
Čím se tedy konkrétně zabýváte?
V roce 2000 jsem musela nechat učení, protože už se to nedalo spojit s lidskoprávní činností. Zabývám se mezietnickými konflikty a jejich oběťmi. V roce 1990 se objevily první oběti etnických čistek (nepočítáme-li velké deportace celých národů za dob Stalina). V té době jsme založili sdružení Graždanskoje Sodějstvije (Občanská pomoc). Na rozdíl od státu jsme chápali, že když nadzvednete lis, který drtí občany jednoho státu, že z něj nevypadne jen to pozitivní. Vláda si nepřipouštěla, že na povrch vyplavou všechny staré křivdy, které byly tím tlakem umlčené. Takže když se v Moskvě objevili první uprchlíci z Kavkazu, úřady si myslely, že to je jen na pár dnů a že za měsíc se všichni vrátí domů.
Jak vaše organizace funguje?
Ze začátku jsme moc nevěděli, co máme dělat. Rozdávali jsme humanitární pomoc, kterou jsme získali ze Západu. Dělali jsme kampaně na obranu těchto lidí a snažili se, aby nekončili na ulici. Později jsme pochopili, že je třeba změnit legislativu. Protože pokud nejsou zákony, nikdo stát nenutí, aby se o ty lidi staral. Na základě naší kampaně vznikly první zákony o uprchlících a Sovětský svaz se přidal k mezinárodní konvenci z roku 1951. V roce 1996 jsme se rozhodli vybudovat na celém ruském území síť poraden s názvem Migrace a právo. V současné době máme 57 právních poraden a 4 z nich jsou v Čečensku.
Víme o problémech gruzínských emigrantů, ale jaké jsou další vážné problémy v Rusku, co se týče uprchlíků?
Největší problém je v absenci legislativy. Jednoduchý příklad. Jistě chápete, že Rusko je morálně zodpovědné za Afghánce, kteří odjeli do Sovětského svazu studovat, nebo prostě museli odjet z Afghánistánu. Tito lidé by podle Ženevské konvence měli získat status uprchlíků. Z těch desítek tisíc lidí, kteří v Rusku jsou, dostalo tento status pouze 249. Několik set získalo dočasný pobyt a mají rok na to, aby se uchytili. jenže nemají kam jít, žádný stát na ně nečeká a do Afghánistánu se taky vrátit nemůžou. Tahleta šílená situace trvá už 15 let. Jejich děti si zakládají rodiny a stále jsou v Rusku nelegálně. Podobná situace je s Gruzínci, kteří utekli z Abcházie. Ti také pro stát neexistují. Nemají doklady, nejsou občané. Já jsem o této situaci už třikrát jednala s Vladimirem Putinem, s poslanci i dalšími politiky, ale parlament hlasuje pouze pro zákony, které mu předloží administrativa. Je to problém státu, nečinnosti státní moci.
Souvisí situace migrantů s vzrůstající xenofobií a rasismem v Rusku?
Ano. V Rusku každý den někoho napadnou a zbijí kvůli barvě pleti, nosu, vlasů, přízvuku nebo prostě jen proto, že se znelíbil těm fašizujícím skupinám. Jedna část společnosti na to hledí se zděšením, ale druhá část říká: No jo, to musíte pochopit, vždyť je jich tady tolik. Je to jejich přirozená reakce. Soudy se snaží z těchto případů vyjmout xenofobní prvky a dělají z nich obyčejné chuligánství, nebo vraždy z osobních důvodů. Až v posledních dvou letech moc pocítila, že to může být nebezpečné i pro ni a začala s tím něco málo dělat. Na druhou stranu, tyto fašistické skupiny jsou také voliči. V Rusku začíná být přijatelné říkat věci, na které by člověk ve slušné společnosti ani nepomyslel.
Jaké to jsou věci a kdo je říká?
Tyto názory vycházejí od politiků, kteří o sobě tvrdí, že jsou demokratičtí. Příkladem je třeba Gari Kasparov. Zrovna on by měl vědět, že řeči o nějakém "měkém nacionalismu" jsou velmi nebezpečné. Vždyť jeho vlastní příbuzní byli Arméni, kteří zahynuli během pogromu v Baku. Tam, když se k moci dostala Lidová fronta, vznikaly seznamy Arménů apod. Lidovou frontu svrhli opět až lidé kolem prezidenta Alijeva, kterého Rusové a příslušníci jiných menšin považovali za svého jediného ochránce.
