Punta Salinas zpomaluje. Už týden toto plavidlo námořní záchranné služby Kanárských ostrovů donekonečna loví z moře nelegální imigranty, kteří vyzývali smrt na svých cayucos, malých motorových loďkách vyplouvajících od afrických břehů, napsala agentura AFP.
Člun španělské civilní gardy řídí manévrování asi patnáct metrů dlouhé bárky, která pomalu klouže podél impozantního oranžového trupu záchranné lodi. Dole je vidět vystrašené tváře zračící úlevu i obavy.
Nejistota
Každého imigranta španělští námořníci opatrně vytahují na palubu. Někteří se potácejí, oči zarudlé únavou. Jiní jsou docela promáčení a třesou se chladem.
Beze slov postupují tam, kam jim ukazují, na hlavní palubu lodi, za přistávací plochu vrtulníku vyznačenou žlutou barvou.
"Naštěstí jsme živí a zdraví, bylo to velmi nebezpečné," svěřuje se nakonec jeden z nich, Osman.
Většina plavidel, která v posledních dnech dorazila na Tenerife, pochází z Mauritánie, nového oblíbeného shromaždiště afrických imigrantů. Maroko, kde se dříve soustřeďovali, totiž posílilo pohraniční kontroly.
Ale Osman tvrdí - můžeme mu věřit? - že vyrazili z Guineje, což je mnohem jižněji, a pluli 13 nebo 14 dní.
Jako před sto lety
Kapitán lodi Punta Salinas Juan Ortíz neví, jestli to je pravda. Krčí rameny. "Před sto lety vyjížděli na podobných bárkách Španělé do Venezuely," tvrdí.
"Koupili jsme si loď společně, každý dal asi 200 000 franků," tedy asi 9000 Kč, vykládá Osman. Vzali s sebou deset sudů s vodou, každý o 60 litrech, spousty slaných a sladkých sušenek a čaj, který si vařili na dřevu, jež vzali také s sebou.
Na rozdíl od mnoha dalších a méně šťastných - jichž bylo podle mauritánského Červeného kříže od ledna na 1300 - se cestou nikdo neutopil.
"Právě jsme viděli na moři jednu bárku, převrženou a rozlomenou v půli. Ale těla tam žádná nebyla," říká Osman.
"Věděli jsme, že to je nebezpečné. Ale jiné řešení pro nás nebylo. Dávali jsme všanc život, abychom mohli přežít. V Africe není práce," pokračuje čtyřiadvacetiletý mladík. Ve vlasti si příležitostně vydělával na stavbách nebo jako elektrikář.
Co s nimi?
Osman, jako by odříkával naučenou lekci, nejprve prohlašuje, že je z Pobřeží slonoviny, potom z Yaoundé, metropole Kamerunu. Ani s jednou z těchto zemí Španělsko dosud neuzavřelo dohodu o repatriaci nelegálních imigrantů.
"Co s námi udělají?" táže se. Odpověď se blíží, jak Punta Salinas vplouvá do Puerto de los Cristianos, přímořského letoviska na jihu ostrova. Němečtí turisté, do půl těla nazí a začervenalí sluncem, s fotoaparátem v ruce netrpělivě číhají na nejnovější atrakci ostrova.
Červený kříž, civilní garda, policie, překladatelé: celý uvítací výbor se rozestoupí kolem nově příchozích. Prohlíží je lékař. Dostávají suché šaty, přikrývky a jídlo.
Pak je zaregistrují na místním komisariátu a na 45 dní internují v jednom středisku na ostrově. Posléze je převezou do Španělska. Nebudou-li repatriováni, propustí je na svobodu, ale s příkazem opustit zemi.
Turbíny Punta Salinas znovu zabírají. Signalizují další cayuco, během dne už třetí, s trhlinou v trupu.
